FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Poslední víkend v květnu ožila Pražská Bohnická léčebna již dvacátým ročníkem festivalu Mezi ploty. Areál, který je tak trochu městečkem sám pro sebe, se zaplnil hudbou, divadlem, tancem, výtvarnem a celou řadou stánků. Ve dvou dnech si návštěvník mohl vybrat mezi téměř 11 scénami, kde se střídali umělci všech žánrů. Velmi bohatý program nabízel pro každého něco. V prostorách léčebny, připomínajících obrovský park bylo příjemné i tak jen prostě být a courat se mezi stánky, zastavit se u jednotlivých scén a vybrat si, zdali vás láká spíše nějaké divadlo, taneční představení či vystoupení slavnějších i méně známých jmen hudebníků a skupin. Obsáhnout takto rozsáhlý prostor v jednom člověku a zároveň se alespoň na chvíli někde zastavit není zrovna jednoduché, takže nečekejte obsáhlý článek o tom, jak kdo hrál a který divadelní spolek mě zaujal. Spíše se budu věnovat celkovému dojmu z festivalu.

Příjemným faktem je to, že v celém areálu není k mání žádný alkohol, což se značně projevuje na složení publika, ve kterém tak vidíte hodně rodin s dětmi a to i velmi malými. I na ně je tu myšleno a v programu byla i celá řada divadelních pohádek. Cestou mezi jednotlivými scénami se  můžete pokochat výrobky chráněných dílen a koupí drobností tak přispět na dobrou věc. Zajímavé bylo zkusit si projít překážkovou dráhu v roli nevidomého s bílou hůlkou a vodičem. Děti, ale i dospělí, se mohly zúčastnit výtvarných a bubenických dílen, vyzkoušet si žonglování anebo posedět v klidu v čajovně. Kromě stánků s nepřeberným množstvím jídla a pití, kde si opravdu mohl vybrat každý, se dalo i pokochat nejrůznějšími výrobky drobných výtvarníků. Od klasických triček až po vskutku originální šperky, módní doplňky a ručně malovaný textil. Kdo má rád poetiku kresleného humoru, určitě nepřehlédl stánek Honzy Volfa, básníka a kreslíře, známého zejména jako autora „sluníčkových“ kalendářů, plakátů a knížek.

Ač šlo o jubilejní ročník, nepřišlo mi, že by to bylo příliš dáváno na odiv, jak tomu u jiných akcí bývá zvykem. Možná proto, že na jednotlivých scénách nefunguje nikdo jako moderátor. Jednoduše nastoupí kapela, odehraje svůj blok, na nazvučení nastoupí další a hned se sama uvede. A dál je jen na ní, jak svůj vyměřený prostor využije. Všechno tak pěkně odsýpá a na časový rozpis se můžete stoprocentně spolehnout. Což je vcelku příjemné, protože přesně víte, že mezi jednotlivými vystoupeními máte čtvrt hodiny čas se jít projít. A co z programu vybrat, co bylo velkým zážitkem? Určitě Hradišťan, který trošičku obměnil složení a můžete tak slyšet zvuk obohacený o klávesy. Jananas, který nezklame ani vtipným průvodním slovem. Výborné bylo i vystoupení Trabandu, který si s sebou přivezl tlumočníky do znakové řeči. Na hlavní stage se tančilo na Sto zvířat a The Tap tap orchestra a nejen na ně. Škoda, že vystoupení Žlutého psa zkazil špatný zvuk, kde úplně zanikal zpěv a saxofon. Přibližně ve stejnou dobu jako Žlutý pes zněla areálem i kapela Clou. V neděli jsem si nenechala ujít Petr Kalandra memory band a  Radima Hladíka a Blue effect, kteří zaplnili celé přírodní hlediště na jedné z nejvzdálenějších scén v areálu, a rozezpívaly ho. Stejně tak i Tomáš Klus. Někdo naopak vychutnával stínu pod stromy a sledoval divadlo. Další si vychutnávali úžasný hlas Dana Bárty  & Illustratosphere. Jak již jsem psala, v jednom člověku to nelze vidět všechno a tak jsem například nestihla vystoupení divadelního spolku Veselé skoky, blok Aulena Orfeuse a nebo kapelu Švihadlo. Ale s klidným svědomím bych vám i výše zmíněné doporučila.