FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Byl jednou jeden Malofestival na Malostatku Blatiny v Šebáňovicích. Vymyslel si jej a v sobotu 6. srpna pořádal Matouš Horák, šebáňovický malostatkář. Jeho žena Martina prodávala U stánku na levnou krásu občerstvení, zakoupeného buřta jste si vlastnoručně opekli nad ohništěm, zapíjeli kozlíkem za nesponzorskou cenu 17 Kč nebo báječnou malinovkou. Vůkol štěbetali ptáčci, kokrhal kohout, zamečely kozy, s přibývajícím večerem se ozývali cvrčci, venkovské festivaly mají své kouzlo. I objednané počasí letošního rozmarného léta vyšlo na 100%, fakt bylo jako v létě!
Asi tušíte, že na programu Malofestivalu nefigurovala hvězdná jména Velkofestivalů. Přesto se Matoušovi podařil mimořádný tah. Pro jediný koncert v roce 2011 dal dohromady dvojici Petr Ovsenák a Jan Řepka, ano, písničkářské duo Nestíháme. Důvod jako hrom, proč do Šebáňovic jet a po zaplacení 50 Kč projít bránou Malostatku, kterou zdobí nápis: Kdo není uvnitř, stojí venku. A uvnitř se vmísit mezi návštěvníky, místní i přespolní, z blízka i z daleka, pro které tu udělají první i poslední, aby se cítili fajně, jak zpíval Honza Řepka v  hymně Umělců víc do Šebáňovic.

Nestíháme spolu nevystoupili dva roky. Pro vás, kteří folkovou scénu sledujete kratší dobu, připomeňme něco z historie Nestíháme, písničkářského dua, jehož vznik se datuje k roku 2001. Petr a Honza se ale znají odmala, jejich rodiče se přátelí. V počátcích hráli písně svých oblíbenců (Nohavica, Dobeš…), v roce 2002 se již s vlastním repertoárem přihlásili do soutěží. „Dva hlasy a dvě kytary“ začaly dosahovat prvních úspěchů. V roce 2006 vydali eponymní krátkohrající studiovou desku a o rok později oficiální album Víceméně v klidu, natočené živě na statku Skrejšov, kde proběhl i křest. Písničky psali oba, Petr spíše lyričtější, milostné, zhudebňoval i poezii, Honza se pouštěl i do obecnějších témat, do překladů Dylana, Donovana, Simona a dalších, tvořili i společně. Autorská symbióza v souladu s interpretačním souzněním bez berliček experimentů, spoléhající se opravdu jen na dva hlasy a dvě kytary, získávala body i u odborné veřejnosti. Každoročně Nestíháme odehráli desítky a desítky koncertů po celé republice, přiváželi mladé písničkáře ze zahraničí i ze zámoří, se kterými se seznámili po síti, podnikli své první zahraniční turné po Švýcarsku. Bylo obdivuhodné, kolik toho Nestíháme stihli. Honza, organizátor a motor aktivit dvojice nakonec obětoval vysokoškolská studia a svůj život zcela naplnil muzikou. Pragmatičtější Petr studoval dál, hodně jej zaměstnávaly další aktivity, především sport, a když v roce 2008 odjel na půlroční stáž do Španělska, došlo k prvnímu přerušení společného vstupování. Honza Řepka během pauzy Nestíháme koncertoval sám nebo se svými hudebními přáteli. Po návratu Petra Nestíháme odehráli opět spousty koncertů, ale v roce 2010 si dali pauzu, která trvá dodnes. Petr dokončil studia, nějaký čas pobýval v zahraničí a nyní bydlí a pracuje v Brně. Od letoška je kytaristou v brněnské kapele Leporelo. Honza Řepka v roce 2010 vydal CD Čistý byl svět s Josefkou Žampovou, dál skládá, překládá, pokračuje v organizaci každoměsíční přehlídky písničkářů Open Mic a hlavně koncertuje. Letos na jaře absolvoval měsíční Česko-slovensko-polskou hudební cyklotúru a na podzim připravuje v pořadí čtvrtou cyklotúru, tentokrát po Švýcarsku. A s kulturou a muzikou souvisí i jeho zaměstnání, pracuje v pražském Divadle Za plotem.
Koncert Nestíháme v Šebáňovicích na mě působil tak, jako když objevíte láhev vína, která vám dva roky ležela ve sklepě, opatrně ji otevřete a zkoumáte barvu, jiskru, vůni, „bukvete“ (jak říkal Vlasta Burian). Protože to byla láhev dobré značky a ve sklepě jakž takž stabilní teplota, to víno správnou chuť neztratilo. A tak pomalinku upíjíte a vychutnáváte. V první půli Nestíháme sáhli do historie, k písničkám ze svého ranného období. Zahájili prvními vlastními písněmi A tak je to tu se vším, Nezaprší nezaprší a Nohavicovou Zatím co se koupeš, jednou z prvních společně provedených písniček, když se ještě nejmenovali Nestíháme. Asi moc času na zkoušení neměli a některé písně nehráli léta, tak jsem zpočátku vnímala na jejich tvářích více soustředění než vzájemné jiskření. Ale je to jako s jízdou na dvojkole, když souhru v tandemu zvládnete, rozvzpomenete se i po letech a za chvíli frčíte. Mezi písničkami Honza dodával seriózní faktografické informace, Petr opět vtipně glosoval, vše jak za „starých časů“. Občas kytaru vyměnil za tahací harmoničku, Honza se přidával s foukačkou. Slyšeli jsme první Honzův překlad Mně zdál se k ránu zvláštní sen (Last Night I Had The Strangest Dream), první hit Chyťte zloděje, Zprávu v láhvi, Čertovo jezero, Malíře, Jsi si jistý, pro přítomné dětičky Chroup… Neznala jsem jen píseň Už jsme si blíž. Napsali ji v roce 2003, a jak vysvětloval Petr, měla to být vábnička na fanynky. Ale moc ji nehráli, prý na ně vůbec nefungovala. :-)
Pořád píšu o Nestíháme a málem bych zapomněla další aktéry programu. Táborského básníka a cestovatele a vůbec uživatele života Lumíra Slabého, který přispěl svou milostnou poezií. Lumír je živoucí důkaz, že muž v šedesáti může mít elánu na rozdávání a mladou duši. Asi nejlépe bude, když si to ověříte na jeho stránkách.   Recitační intermezza do nálady na Malostatku krásně zapadala, hudebním podkresem jeho básně doprovázeli další hosté programu. Akordeonistka a šansoniérka Krystyna Skalická je polská rodačka z Třince usazená v Praze. Nejčastěji ji můžeme vidět s houslistkou Bárou Baronovou nebo alikvótním zpěvákem Ivanem Vohrnou. Zhudebňuje vlastní texty, verše různých básníků, slyšeli jsme několik básní například od Martina Jirouse. Krystyna není jen další akordeonistka, má svůj styl a velmi dobře pracuje s hlasem, melodie připomínají lidové písně. Písničkář Martin Hejnák je dlouholetý kamarád Nestíháme. Honza Řepka jej pokládá za fenomenálního, já si myslím, že zatím nejlepším Hejnákovým počinem je vydání CD Studna neobjevená 1 s plejádou neznámých písničkářů a příprava druhého pokračování. Martin působí velmi křehce, chlapecky, chlapecky zní i jeho vysoký hlas. A vystupuje plaše, jako by ani nechtěl být viděn. Možná by se nejraději schoval někam do koutečka a tiše si zpíval o svých pocitech. Přiznám se, že je mi to sympatičtější, než když svého času lítal po jevišti, kladívkem rozbíjel globus a mlátil s kytarou. Možná najít nějaký zlatý střed. Pokusy o politickou satiru raději nehodnotím.
No, a závěrečná část patřila opět Nestíháme s písničkami z jejich posledního období. Některé z nich hrává Honza na koncertech, hlavně své a přeložené. Ale opět slyšet Petrovo Vydýcháno, Černou duši ti já nevyperu, Hladina tříští se nebo Malostranskou… Bylo mi potěšením. Posledním přídavkem byla Malířka, Honzův překlad písně Neil Younga The Painter, kde v refrénu Nestíháme zpívají: Cestu dlouhou mám v zádech/ cestu dlouhou před sebou/ Dáš-li na každý svůj sen/ moh‘ bys být sám/ dáš-li na každý svůj sen/ moh‘ bys zůstat sám.
Tato slova ve mně vyvolala otázku, která jistě napadala i další „pamětníky“ Nestíháme. Popíjet víno dobré značky je velmi příjemné, ale je to svým způsobem konzerva, byť tuze lahodné chuti. Sejdou se ještě Honza a Petr ke společnému tvoření? Budou opět vystupovat? Možná je to otázka současných priorit. Honza je muzice zcela oddaný, naplňuje jeho život. Stačit jeho tempu by vyžadovalo od Petra stejné nasazení, jenže pro něj je hudba jedním z koníčků pro radost. Uvidíme. V každém případě, čisté písničkářství Nestíháme bez póz, banalit, módních výstřelků či drsných výrazů, tyto „dva hlasy a dvě kytary“, mi na naší písničkářské scéně moc chybí. Ale třeba zase někdy…

Třicetiminutový sestřih z koncertu můžete vidět zde: