Aby se neřeklo, že všechny koncerty probíhají jen v Praze…

V listopadu k nám na daleký severovýchod zavítaly postupně tři z nejznámějších kapel opačného konce naší země.

3. 11. v Polance nad Odrou Devítka představila v místním kině své ještě poměrně čerstvé CD Duše v peří. Ač je Polanka částí Ostravy s možností příjezdu MHD, z velkého města zřejmě moc návštěvníků nedocestovalo. Avšak i pár desítek domácích dokázalo vytvořit příjemnou atmosféru.
S radostí vyslechli i historku o původu názvu desky. Brožovi totiž tvrdí, že inspirací se stal právě výrok zdejšího návštěvníka minulého koncertu v roce 2009. Tenkrát prý po vystoupení za Honzou přišel chlap jako hora, evidentně dříč od lopaty, a prohlásil: „Dneska jsem měl celou dobu duši v peří.“
Zněly písně starší i ty zcela nové. Kdo si nebyl jistý textem třeba titulní Duše v peří nebo krásné a něžné Taťány, mohl použít živé nápovědy. Členové fanklubu se předvedli v úžasných ručně malovaných tričkách, které vyrábí nová členka vedení fanklubu Džejn. Každé z nich je originál a obvykle zadní stranu tvoří kompletní text některé písničky (na objednávku). Pobavil a rozesmál Honzův fejetonek, tentokrát o reklamách. Většina návštěvníků zřejmě neznala kapelu natolik, aby postřehla drobné nuance, jako že na postu stálého hosta – basáka Petra Novotného zaskakoval basák z Passage Jan Klupka. Spokojeni ale odcházeli všichni, včetně nejmladšího návštěvníka, odnášeného v maminčině náručí.

Nezmaři 9. 11. v Domě kultury města Ostravy také neměli zrovna vyprodáno. Není divu, nelidové vstupné (v první půlce sálu až 290 Kč) málem odradilo i skalní příznivce (naše ultras, jak prohlásil Tonda Hlaváč). Zaměstnancům nízká účast nepřišla ani moc divná, prý jsou zvyklí, že na koncerty chodí málo lidí. Den předtím na Neckáře dorazilo taky jen 150, dle nich je to normální… Snad by stálo za malé zamyšlení, že při snížení vstupného alespoň o třetinu by návštěvníků mohlo být minimálně 2-3x tolik. Ale myšlení asi bolí. Neptejte se, jak reagoval Pavel Jim Drengubák, když jsme mu tu cenu řekli…
No nic, zpět ke koncertu. Kapela i třičtvrtěprázdnému sálu hrála naplno a nepočetné obecenstvo bouřlivě oceňovalo písničky i vtípky. Nejvíce samozřejmě zabrala „retro“ Sladké hlouposti dua Šárka a Pavel - Zajda přípravu pojal pečlivě včetně účesu ala Chladil. Jistěže nechyběly staré pecky pro zpívání s publikem jako Bodláky ve vlasech či Ráno bylo stejný, dokonce i čerstvě oživená Zvláštní rána, ale i ty z nejnovější desky (no, pomalu bych uvítala i novější), ba i zcela nové, nenahrané, jako ta o milém v obilí (název zatím nevím). Zvuk sice nezněl ideálně a domluva s obsluhou pultu trochu vázla, o osvětlení ani nemluvě, ke konci roku zde mají skladem jen oranžovou a všichni tudíž vypadali jako mandarinky, ale účinkující vše vyvážili svým přátelským a profesionálním přístupem.
Hřejivý pocit z plného sálu si Nezmaři mohli užít druhý den ráno. Ráno? Ano! Už se stalo tradicí, že v jiném ostravském kulturáku zvaném Akord kapela pořádá „výchovňák“ neboli pořad „Hodina zpěvu s Nezmary“. Zde se nabízí několik jistot: 1. Bude vyprodáno, školy si těch pár korun u žáků vždy vyberou, 2. Hukot je nutno přehlušit a rozdováděná děcka zaujmout, 3. Jim vymyslí nějakou mystifikaci pro ohromení přítomných.
Klasické „nezmarovky“ zde téměř nezazněly, snahou bylo opravdu zaměstnat a rozezpívat celý sál, takže se zpíval třeba Hlídač krav, Bedna od whisky, Dělání, Není nutno, aby bylo přímo veselo a také má oblíbená Strč prst skrz krk (až nyní jsem dopátrala autory – Bobry). Publikum zpívalo, tleskalo, křičelo a tvořilo mexické vlny na pokyn i zcela spontánně. Nechyběla soutěž talentů a musím poznamenat, že ze záplavy klasických dětských pokusů typu Na hradě Okoři (s občas zapomenutým textem) asi na 10m vyčuhoval kluk jménem Michal Raška. Vystřihl písničku od Roxette bez doprovodu a přitom dokonale, sklidil obrovské uznání i od samotné kapely a možná ho za pár let v nějaké opravdové soutěži typu „Československo má talent“ uvidíme - určitě se neztratí.

Do třetice jsem se (doslova) probojovala i na koncert skupiny Žalman a Spol v Hranicích 13. 11. Tady žádná nouze o diváky nenastala, právě naopak. Dávno předem bylo vyprodáno. Bodejť by ne, koncert se konal jako náhrada za letní totálně propršené a tudíž zrušené letní vystoupení pod širým nebem za patronátu města. Přesun z venkovních prostor do Zámeckého klubu vyžadoval alespoň minimální vstupné, ale nekupte to za 50 Kč! Fronta ohromná, avšak pořadatelé vstřícní, pořád se přidávaly židle či alespoň náhradní místečka. Navíc ti, co si objednali předem, měli židličky přímo se jmenovkami, to jsem také ještě nezažila. Večer probíhal pro mne tradičně, známé písně, melodický Žalmanův hlas. Klasické vtípky manželů Brožových, prošpikované nenápadnými a o to vtipnějšími hláškami Petra Novotného. Mimochodem, víte, jak se řeže motorovou pilou, když v ní dojdou baterky?
Potěšilo mě, že zahájili hned mou oblíbenou Čekej, malá Gréto. „Božolé“ klidně vynechám i příště, ani k pití mi moc nechutná (třeba nemám správnou značku). Publikum sice asi nepatřilo ke skalním příznivcům a znalcům, takže se nepovedlo klub roztleskat ani na klasiky jako Rána v trávě či Jdem zpátky do lesů (pokud nepočítám těch asi 10 diváků kromě nás), ale aplaus na konci byl vpravdě bouřlivý a srdečný, obecenstvo nechtělo Žalmana propustit ani po třetím přídavku. Kapela prchla pouze s příslibem, že příští rok přijedou zas.
Možná dnes bylo trošku víc povídání o pořadatelích – ale o těch je to touto dobou především. A také o divácích. Pokud naše oblíbené kapely nebudou zvát, protože na ně chodí málo lidí -máme smůlu my i oni. Pokud nasadí šílené vstupné, takže diváci nepřijdou – viz výše. Za malé vstupné se ale známé a dražší kapely nevyplatí zvát, na méně známé nepřijdou lidi… Kde je správný kompromis?