Ještě dlouho v čím dál teplejších jarních dnech nebylo jasné, jestli Folková růže nerozšíří smutné a v poslední době rychle rostoucí řady uhynulých festivalů. Dokonce se to – podle souvislostí např. s festivalem Zahrada nebo časopisem FOLK – zdálo pravděpodobné. Podle zdrojů blízkých epicentru byly všelijaké nápady, jak pokračovat a jaké – třebas dosti bizarní akce – by mohli nést v letošním roce název Folková růže. Na zachování festivalu a spolupráci ale kývl duchovní otec Folkové růže Michal Jupp Konečný teprve Pavlu Jarčevskému, který přišel s nabídkou festival zorganizovat a kromě zkrácení ze tří na dva dny (kdysi ovšem bývala Folková růže i pětidenní…) v podstatě co nejvíc udržet původní organizační půdorys. Pavel Jarčevský festival bez nadsázky zachránil: ptáte-li se, proč ho musel někdo zachraňovat a vše nemohlo jen tak samospádem pokračovat dál, vězte, že ani nejzasloužilejší a nejlegendárnější agentura nemůže organizovat festival, je-li v konkurzu. Pavlova role tedy byla zásadní, i když překvapivá: jako člen jindřichohradeckých Jen tak tak měl sice vždy k festivalu velmi blízko, nikdy se ale jako organizátor neprofiloval a otázka, jak to zvládne, visela ve vzduchu. Dramaturgie Folkové růže se samozřejmě ujal Jupp a festival postavil jako „nízkorozpočtovou“ záležitost – bez největších žánrových es a lákadel, v podstatě na kapelách a písničkářích „středního doletu“ vychovaných festivalem Zahrada.

Na Růži se soutěžilo
V předchozích ročnících souvisela Folková růže se soutěžením jenom tak, že na ni postupovaly některé z kapel, které uspěly v Konkursu Zahrady. Letos to bylo opačně: součástí Folkové růže byl Konkurs písničkářů, který ovšem letos nevrcholil kvalifikací několika nejlepších písničkářů a dvojic do soutěže o Krtka na Zahradě, ale několik (9) nejlepších vybraných podle nahrávek soutěžilo v Jindřichově Hradci již přímo o Krtka. („Našel jsem ještě jednoho Krtka na půdě,“ komentoval Jupp toto alespoň částečné zachování kontinuity.) Proč a jak k tomu došlo? Nejprve se písničkář Petr Sedláček rozhodl pomoci Juppovi zachránit z Konkursu Zahrady alespoň část týkající se písničkářů. Potom, když už bylo jasné, že Folková růže bude, bylo umístění Konkursu písničkářů celkem logické. Tento se nakonec odehrál v jednom z malebných sálů Národního muzea fotografie (původně plánované nádvoří Muzea nebylo využité z důvodu počasí); pokud znáte zahradní scénu Zámek, vězte, že zmíněný sál byl jen o málo menší a zcela zaplněný.
O vítězi kupodivu nerozhodovali diváci, ale porota tvořená „autory“ letošního Konkursu písničkářů, tedy Juppem a Petrem Sedláčkem (pokud jsem dobře informován, výběr z nahrávek měl na starosti Jirka moravský Brabec, jenž ale na Růži nebyl přítomen), kterým sekundoval ředitel Radia Folk Pavel Rada. Vítězem se stal Pavel Tabásek Kovář a ačkoli se jedná o schopného písničkáře a žádná křivda se nepřihodila, myslím, že přece jen zvítězila forma nad obsahem, což by se aspoň v případě folkových písničkářů stávat nemělo. Tabásek prostě nejlépe zvládl takové ty věci, jako je komunikace s diváky, charismatické působení na jevišti atp., ale písničky nejlepší neměl. Umím si představit, že by se mi víc líbila tvorba akordeonisty Marka Vojtěcha (protože ji částečně znám, ale v Hradci jsem jeho blok nestihl), určitě ale za silnější považuji to, co hraje dvojice Lada Šimíčková a Ivo Cicvárek. (Tam mám trochu problém jenom se zařazením takového písničkářského veterána, jako je Ivo Cicvárek, do soutěže. Jeho vysvětlení, že vlastně nesoutěží on, ale Lada Šimíčková, částečně beru, částečně je ovšem nepominutelný jeho podíl jako autora většiny hudby i doprovazeče, byť dosti upozaděného.) Líbily se mi také písničky slovenského dua Kofein (jakási malá parta stejnojmenné kapely). Duo Kofe@Vlna (část bývalé kapely ICQ) také umělo víc prodávat než vyrábět a jejich „pečlivý výběr“ repertoáru trochu hraničil s vypočítavostí. Na druhou stranu, že dovednost „jak prodat písničku“ je důležitá, jsme dostali na vědomí třeba při vystoupení kytaristů Davida Bartoše a Michala Mačáka: milé, sympatické písničky, ale oba „židličkáři“ se ještě musejí naučit, jak z jejich provedení udělat událost.

Kdopak nám to hrál
Ne, žádná nečekaná jména, žádný objev sezóny, nikdo o kom jsem ještě nikdy neslyšel a náhle by zazářil. „Jenom“ dostatečně spolehliví muzikanti, kteří dělají radost a které jsem třeba už dlouho nepotkal a těšil jsem se na ně. Kromě písničkářského Muzea byli účinkující k vidění na dvou scénách na zámku (nebo hradu?): malá odpolední scéna na II. nádvoří byla pro mě novinkou (což ovšem při opotřebovanosti mé hlavy neznamená, že se tam nikdy dříve nemohla konat…) a nejvíc odnesla neustále se vracející poprchávání. Tamní dění uváděl Mirek Ošanec a slyšel jsem tam třeba Hluboké nedorozumění se dvěma zpěvačkami nebo Bonsai č. 3 naopak pouze v tříčlenné pánské sestavě. Loňský Krtek a miláček publika Monty tu potvrdil, že je třeba s ním nadále v této společnosti počítat, a možná nejvíc mi tam udělala radost poměrně nenápadná ale velmi dobrá Alibaba, již nějakou dobu lehce bluesová a tříčlenná.
Na hlavním pódiu na III. nádvoří byla k vidění třeba nejstarší kapela ze všech letos zúčastněných, třicetiletá Sekvoj v současné podobě chlapského tria. Nebo Stráníci, což – jak diváci v průběhu večera zjistili – byla vlastně skupina Mirek. (Mě na nich třeba hodně dojímá, jak se tu beze švů potkali „trampfolkaři“ Veronika a Luboš Stráníkovi s „bigbíťáky“ Mírou Ošancem a Pavlem Liptákem.) Devítku – kterou můžu kdykoli jakkoli – jsem třeba ještě nikdy neslyšel s novým basistou Honzou Klupkou: hraje jim to dohromady znamenitě. Mošny sice existují už hodně dlouho v nezměněné sestavě, ale mně osobně se zdálo, že jsem je neslyšel celou věčnost a jejich chytrou vokální muziku přijímal s nadšením. Bezefšeho omezilo po odchodu Zdenála Mňuka počet kytaristů a kapelník Michal Mikloň Miklánek přešel k baskytaře. Zato dechová sekce bobtná dalšími a dalšími hosty pod heslem „kdo má čas“ – a muzika je to stále stejně strhující. Marien přijeli s písničkami z velmi čerstvého alba V půli cesty. Některé z nich jsou hodně povedené a hlavně Marien patří mezi kapely, ze kterých jde naživo síla. Skvěle zvolený závěr festivalu – to byli Žamboši se svým hvězdným repertoárem a charizmatickým podáním. Když diváci stále odmítali připustit, že je konec festivalu a vytleskávali snad už čtvrtý přídavek, vydal se Honza Žamboch s kytarou na pouť mezi židličky hlediště a strhával nadšené diváky k společnému zpěvu jakéhosi hybridu Rehradic a Galánečky. Chápejte: ne že bych já zrovna tohle musel mít, ale s jakou lehkostí působí Honza jako stále větší profík – to je velká radost.

O duchu a atmosféře
V předchozích dvou částech nenajdete jmenované úplně všechny kapely či písničkáře hrající na letošní Folkové růži: vyhradil jsem si právo zmínit, koho chci. (Nezmínění jsou ovšem v naprosté většině Ti, které jsem prostě nestihl, zejména kvůli pozdějšímu pátečnímu příjezdu.) Chtěl jsem psát hlavně o festivalu, jeho reáliích, duchu a atmosféře. K té atmosféře: jako konferenciéři hlavní scény ji rovněž spoluvytvořili dva důležití muži festivalu Jupp a Petr Sedláček. Jejich konverzační přihrávky jim sice někdy v předváděných improvizovaných forbínách padaly pod stůl, ale přesto nás marnotratně zahrnovali dalšími a dalšími nápady a hříčkami. Petr navíc sám skvěle uváděl scénu v Muzeu. Ten třetí, Pavel Jarčevský se sice kromě vystoupení Jen tak taku veřejně neprezentoval a mám pocit, že většinu času trávil uzavřen na štábu, ale organizační složka zřejmě díky jemu fungovala – alespoň co já vím - bez nejmenších problémů.  Pro záchranu festivalu byli ovšem nakonec asi nejdůležitější diváci: navzdory nic moc počasí jich přijelo zhruba tolik, jako jezdilo v minulých ročnících pořádaných ještě agenturou Folk&Country (nebo jak se zrovna jmenovala). Folkovou růži jsem měl navíc zapsanou jako festival, kde se prolínají nad obyčej aktivní diváci s muzikanty, kteří si chtějí zahrát nejen ve svém pódiovém bloku. Když jsem kráčel v sobotu v půl šesté ráno bydlet do jedné z tříd spolupořádajícího gymnázia, s radostí jsem konstatoval, že to pořád funguje. (Sobotní jam údajně tak dobrý nebyl, ale za ten páteční fakt díky!) Ale nešlo jen o hospodské jamování: přímo na hlavní scéně se mezi muzikanty a diváky vznášela jakási obrozenecká atmosféra „to je náš festival, my ho nedáme“ – a té si člověk jindy a jinde už zas tak moc neužije. Skvělá byla dramaturgie: přestože vsadím dolar proti fazoli, že u jejího zrodu stála otázka „kdo přijede za levno?“, měla nakonec vnitřní osu i názor a přivedla vyrovnanou a velice příjemnou sestavu.
Abychom ale zasadili vše do správných souvislostí: ve stejný víkend se například na druhém konci země konal festival Colours of Ostrava, který měl návštěvu o dva řády vyšší a určitě se tam odehrály i zásadnější hudební výkony. Jenže to vždycky nemusí být jediné platné argumenty: za ty, kdo aspoň občas potřebují spočinout v náruči festivalu typu Folková růže, děkuji těm, kdo ho uspořádali, kdo na něm zahráli i těm, kdo tomu tleskali.