FOLKtime - Vaše brána do světa folku

(reportáž z festivalu Prázdniny v Telči)

Je to neuvěřitelné, ale festivalu Prázdniny v Telči je třicet let. Rok 1982 zcela jistě nebyl rokem přejícím svobodě v umění. O to více je třeba ocenit každý pokus dát dohromady lidi se stejným názorem, hledající spřízněné duše a prostřednictvím hudby si navzájem předávat pocity a názory, byť jen letmým gestem nebo úsměvem. Před třiceti roky se o to pokusil devětadvacetiletý mladý muž Milan Kolář, zvaný Medvěd, a zcela jistě netušil, že založí tradici festivalu, nejen s nejdelší dobou trvání - 17 dnů, ale i festivalu velmi kvalitního. V neposlední řadě k úspěchu festivalu přispívá pohádková atmosféra neskutečně krásného města Telč. Kdykoli jdu letní nocí po náměstí, stále mám pocit, že fasády domů jsou jen kulisami, zezadu podepřenými, a vše je pouze filmová iluze. Jenže Telč je skutečná a každoročně v létě ožívá festivalem. Každý rok mám ale pocit, že loňské léto bylo včera či spíše před několika hodinami.
Na letošních prázdninách jsem prožil telegraficky krátkou dobu několika dnů a pokusím se o nich napsat několik postřehů, dojmů a názorů. Svůj krátký festivalový život jsem začal ve čtvrtek 2. srpna. Před Kocouří scénou dozníval potlesk dětských diváků děkujících za představení Divadla Matýsek Michala Vaňka, ten nejkrásnější potlesk na světě. Michal Vaněk zůstal na místě a brzy se k němu připojila kapela Zhasni. Jenže tahle kapela musela dát přednost ještě dvěma účinkujícím. Jako první vystoupila dvě děvčata z nedalekého Batelova - Markéta Hávová a Klára Šimková. Kláru Šimkovou jsem před několika lety vnímal jako jednu z dívek s kytarou, s docela pěkným hlasem s tím, že s ohledem na věk lze odpustit určitou naivitu projevu i sem tam skřípající rým. Jeden čas zpívala s kapelou Jen tak tak a na Prázdninách v Telči je k vidění a slyšení pravidelně. Markéta Hávová vypadá na první pohled jako děvče, co se dobře učilo. Kláru doprovází docela hezky na flétnu a docela pěkným hlasem. Jenže být písničkářem neznamená jen mít dobrý hlas. Pokud chce písničkář nebo písničkářka cosi sdělit vlastní tvorbou, začíná problém. Takový problém vidím bohužel v úrovni písní Kláry Šimkové. Verše klopýtají, obraty jsou stále nedospěle naivní, byť od doby Kvítku, který Klárka málem vyhrála, uteklo dost vody. V nedaleké Jihlavě se narodila dvě veliká jména: Petra Šany Šanclová  a Žofie Kabelková. Ten Olymp z Vysočiny je bohužel od Klárky Šimkové vzdálen. Jako druhá vystoupila Lada Šimíčková s Ivo Cicvárkem, který ji doprovázel na klávesy a kytaru a občas i zpěvem. Lada letos vydala svou první desku s názvem Hotel v tiché ulici, kde autorem hudby je Ivo Cicvárek a autorem převážné části textů je Lada. Nenápadná štíhlá dívka s vlasy stočenými do uzlíku nás vede vnitřním světem v podobě svých písní, které mají blízko tomu, čemu se u nás říká šanson. Zpívat dobře šanson je těžké a pro mladou zpěvačku je to těžké dvakrát. Je-li zpěvačka se schopností šansonového sdělení dramaturgem zařazena za běžný písničkářský standard, vynikne o to více. Kdo se chce s Ladou Šimíčkovou setkat, potká ji na letošním festivalu FOLKomín. Jako poslední v řadě vystoupila již zmíněná kapela Zhasni. Od mého prvního setkání s triem ve složení Michal Vaněk, Kuba Horák a Irena Vaňková, které mě před několik lety oslovilo, ušla kapela Zhasni kus dobré cesty. Má na kontě dvě desky a současná sestava kapely, kdy houslistku a vokalistku Irenu Vaňkovou nahradil vynikající David Singer a ve spojení s bicími Leoše Kropáčka a baskytary Libora Kropáčka nasadila laťku hodně vysoko. Například skladba Kombinát z druhé desky Na druhém nádvoří by mohla sloužit jako vzor všem, kteří se chtějí bez laciných pozlátek a berliček vulgarit vyjádřit k současnosti. Tak nějak mi z dálky zněl Třešňákův Člověk z metra. Texty Kuby Horáka a Michala Vaňka jsou vynikající, jen písně potřebovaly již dlouho takovou kapelu, jakou je Zhasni právě teď.
Dají-li se dohromady tři vynikající muzikanti a jejich cílem je udělat si radost, je jejich radost vnímána všemi, kteří vnímat chtějí. Na zámeckém nádvoří jsem jako první kapelu slyšel seskupení s názvem Jiří Holoubek trio. Fanouškům kapely Reliéf a Spirituál kvintet není třeba tohoto vynikajícího muzikanta představovat. Totéž platí o kontrabasistovi Pavlovi Pájovi Peroutkovi, který krom Reliéfu a dalších kapel je novým členem Spirituál kvintetu. Třetím členem sdružení je pianista Tomáš Stehlík, mnohaletý člen kapely Buddy Holy Show. Ne vždy však znamená spojení tří dobrých muzikantů, že výsledek bude dobrý třikrát - viz příběh o pejskovi, kočičce a dortu. V případě těch tří zmíněných vynikajících muzikantů a dobrých zpěváků ona pověstná pohádka neplatí. Každý z nich do toho ten večer dával něco ze sebe a výsledkem byla harmonie, hladící po duši. Tak ať si ti tři dále takhle pěkně dělají radost! Bratři Ebeni, to je ve světě hudby velmi ceněná známka. V Telči jsem je viděl, doplněné jako vždy o část Etc. Vladimíra Mišíka a světového kontrabasistu Jaromíra Honzáka, nejméně potřetí. Je báječné, když se do toho dají lidé, kteří nejsou na hudbě existenčně závislí a je-li tvůrcem písní právě Marek Eben. Desky proto nechrlí, vždyť poslední Chlebíčky jsou z roku 2009, ale každá píseň Marka Ebena je svébytným příběhem, plným humoru, vtipu a někdy i krásné nostalgie. Ten večer jsem si opakovaně v duchu říkal: „Zaplaťbůh za Ebeny!“

V pátek patřila Kocouří scéna dvěma kapelám. První vystoupila kapela z Lysé nad Labem s názvem Lážo plážo. Kapele to hraje i zpívá dobře, ale patří ke skupině, kterou bych pracovně nazval „folkový standard“. Koncert plyne, ale neutíká, píseň střídá píseň a na konci nevím, co bych řekl, zda mě některá píseň praštila do uší. Je to těžké přelézt pomyslný plot ohraničující hudbu, která by chtěla být jiná než řada těch kapel, které sdílejí plot s tím, kdo se snaží plot přelézt. Být vyvoleným je dáno jen někomu a nezbývá než si hrát pro radost a doufat, že někdy a někde. Po Lážu plážu nastoupila kapela Isara. Kapela by mohla být zařaditelná mezi ty, které hrají převážně keltskou hudbu. Na rozdíl od Láža pláža mne Isara více zaujala. Je to snad i tím, že hudba z britských ostrovů má nepřeberné množství melodií a spoustu příběhů, převážně krvavých a chmurných. O zpěv a šikovně hranou flétnu se staral Filip Šelemberk, doprovázený vokálem a kytarou svého bratra Davida. Solidně šlapajících „českých Keltů“ je relativně dost a Isara od Jizery k nim patří. První „ zámeckou“ kapelou byla pražské ASPM Honzy Spáleného. Pokud by bylo zakládáno hudební lahůdkářství, na jednom z čelních míst za výkladem bych umístil ASPM. Na pomyslné míse by ležel nezaměnitelný zpěv a přednes Honzy Spáleného, kouzelnické zapletené prsty Radka Krampla, světově blyštivá trubka Michala Gery, fenomenální basová kytara Filipa Spáleného a přesně znějící bicí Filipa Jeníčka. ASPM jsem slyšel mnohokrát a ještě mnohokrát je chci slyšet. Stejně jako u Ebenů je zde každá píseň něčím nádherně svébytným, nabitým sóly jednotlivých muzikantů. Se smutkem v duši jsem vyslechl i píseň Zuzany Navarové Zatím hodně pus se vzpomínkou na její poslední koncert v Telči. Jako druhý vystoupil liberecký Jarret. Letos jsem viděl ve Francii jarret na jídelním lístku a jednalo se o telecí kolínko. Nicméně to „telecí kolínko“ s velkým počátečním písmenem je na hudebním jídelním lístku již neuvěřitelných dvacet let. Kapela si proto na koncert pozvala i své bývalé členy, na něž rád vzpomínám. Především je to ten, bez něhož by nedošlo k výstupu na folkový hudební Olymp s možnostmi jít ještě dál, na jiné hory. Tím člověkem je Bohouš Vašák, který si naštěstí našel i po odchodu z kapely a při svém náročném povolání čas tvořit dál. V minulé reportáži z loňské Telče jsem položil otázku, kam kapela půjde dál? Odpovědí je vynikající loňská deska Za hrany s řadou písní Bohouše Vašáka. Dalšími hosty byl nevlastní bratr Marka Štulíra Honza Provazník, vynikající hráč na saxofon a foukací harmoniku, bubeník Honza Noha s věčně milým úsměvem a s kouzelnými paličkami a Michal Vlasta Třešňák, nenápadný, ale o to pro mě více ceněný hráč na klávesy a zpěvák. Kapela hrábla do starších desek, do fotoarchivu a výsledkem byl nádherný večer. Nocturno v nově otevřeném zámeckém sále s názvem Konírna, patřilo pražské kapele s názvem Hm… Čtveřice mladých muzikantů mě přesvědčila o tom, že lámání rukama nad folkem není někdy důvodné. Tolik hudebních nápadů, vtipu, slovních hříček jsem už dlouho neviděl. Vedle sebe zní zhudebněná nádherná báseň Jana Zábrany a acapelově zpívaný několikajazyčný nápis o zákazu vyklánění se z oken. Kapela Hm… je jako život, veselý i vážný, ale braný s nadhledem a vtipem ke zhudebněným jménům. Hm… bylo krásným završením krásného večera.

Můj třetí den festivalu, tj. čtvrtý srpnový den, zahájila kapela Dobrá poloha. Kapela je z Ostravy a hrála v tříčlenném složení. Pro můj dojem platí totéž jako pro kapelu Lážo plážo, jen se mi zdála Dobrá poloha rockovější a hudebně náročnější. Podle mého soudu by možná přispělo k lepšímu dojmu více nástrojů a hráčů na jevišti. Dublinské trio, doplněné tento rok o basovou kytaru, zahájilo zámecký večer. Kapela se stala pravidelným účinkujícím v Telči, a to nejen na zámku, ale zejména po skončení koncertu. Nikdy nepřestanu obdivovat prsty hráče na loketní dudy a flétnu Raye McCormaca, nenápadné mistrovství kytaristy a zpěváka J. P. Kallia či citlivé bicí Des Gorevana. Sliotar hraje zdánlivě jako by se nic nedělo, chybí obvyklé předváděčky a opičky, ale pod povrchem leží hudební genialita. Proto - Sliotar kdykoliv a kdekoliv! Je velice těžké přijít po takových irských mistrech na jeviště. Ten večer se o to pokusili čtyři mladí muži a jedna dívka, kteří přijeli ze Španělska a nosí název Street Wings. Dívku s vlasy s barvou mědi, která by mohla stát modelem renesančnímu obrazu, vídávali diváci v Telči jako jednu z pořadatelek a později i jako velmi dobrou houslistku. Jmenuje se Jitka Kubešová a nosí dost neoriginální přezdívku Liška. Liška studuje ve Španělsku a dala se dohromady se čtyřmi mladými muzikanty. Bohužel Street Wings naplnili staré pořekadlo o dvou dělajících totéž. Jejich vystoupení znějící převážně v keltském duchu mělo vše, co, díky bohu, postrádají Sliotaři: hraní na efekt, dost slyšitelnou zlou výslovnost sykavek zpěvákem Davidem Castrem, občas falešně znějící irskou flétnu, či bicí rušící vše kolem a činící Liščiny housle němým nástrojem. Diváci však aplaudovali, protože hraní na efekt má bohužel více příznivců než tichá hudební radost. Další nocturno v Konírně patřilo známé kapele Epy de Mye, která měla na zámku i malou upoutávku. Tato kapela po odchodu Lukáše Kazíka přestala být triem a rozrostla se o Dušana Vainera a kytaristu Mirka Vlasáka, který obsluhuje i bedničku zvanou cajon. V roce 2011 vydala kapela s novou tváří i zvukem svou druhou desku s názvem Maso!. Fanoušci kapely si proto musí položit otázku, zda nejen změna v kapele, ale zcela nepochybně i v aranžích a hudebním stylu, kde i v Telči přibyly bicí „jarreťáka“ Tomáše Pialy, je změnou k lepšímu? Podle mého soudu nemám na tuto otázku jednoznačnou odpověď. Ten večer nejprve zněly ty staré pecky, které jsem prvně slyšel na festivalu Notování pod Vyšehradem a poté zněly ty nové, znějící tvrději, s více vokály, ale občas plující někam pryč, od té původní trojice, co mi na první poslech vzala dech. Vím, že „svět hledačů“ je věcí odvahy, opovrhující plout ve stejných vodách. Tu odvahu oceňuji zejména u Žambochů nebo u Jardy Svobody. Nicméně Epy de Mye je stále rodinným zlatem českého folku, byť ze změny stylu cítím touhu jít i někam jinam. Odpověď přinese jen čas.

Posledním dnem v Telči byla pro mě neděle 5. srpna. První kapelou byl Žalozpěv z Níhova, blízko Náměště nad Oslavou. Kapelu jsem slyšel poprvé na festivalu Folkový špíz. Kapelu jsem tehdy zařadil mezi křesťanské soubory. Písně zpívané převážně jejich autorem, nepřehlédnutelným Jiřím Nobelem, mě znovu přesvědčily, že základem je zde láska ke křesťanským hodnotám. Bohužel, a možná to bylo horkem, jsem měl dojem, že řada textů obsahuje řadu klišé. Každopádně jsem cítil, že autor a interpret i celá kapela myslí vážně to, co hrají a zpívají. Ten pocit je zcela jistě chvályhodný, ale zbývá přesvědčit i posluchače. Nevím, jak ostatní, ale mě se přesvědčit nepodařilo, ale chyba může být i ve mně. Druhým účinkujícím byla kapela Passage, původně duo Jardy Kuchaře a Davida Watzla. David s přezdívkou Golem je autorem hudby a textů. Právě texty jsou podle mého názoru největší slabinou jinak solidně znějící a zpívající kapely. Při bližším poslechu jsou slyšitelné některé drhnoucí rýmy či řada textových banalit. Možná, že by řešením byl příchod jiného textaře, což by jinak sympatické kapele prospělo. Ozdoba kapely, zpěvačka Markéta „Madla“ Šiffelová, ale jen zářila, protože ji čeká svatba. Ozdobu kapely Marien, která jako první vystoupila na zámku, Zdenku Troníčkovou, čeká viditelně druhá významná událost v životě a kapelník Vít Troníček bude podruhé šťastným tátou. Tak jim oběma moc držím palce. Marien je kapela, která po téměř hodinovém koncertu vytvoří dojem, že začátek byl před chvilkou. Marien jede jako půvabný stroj, napojený radostí z hraní a plný krásných melodií. Zněly převážně písně z posledního alba V půli cesty, z nichž mě krásně zamrazila píseň Sága rodu T., podobně jako před časem například Obyčejné fotky Honzy Přesličky. Na závěr samozřejmě Memento mori jako přídavek a na jevišti stála pravidelná hvězda Telče, Pavel Žalman Lohonka s novou kapelou. Celý večer byl natáčen na DVD a Žalman byl podle mého soudu trošku trápen trémou, neboť oslovení „dámy a pánové“ jsem snad od něj ještě neslyšel. Co jsem ale „mezi řádky“ slyšel, je rozdílnost názorů na změny v kapele, kdy manželé Brožovi byly nahrazeni Pavlem Malinou a Míšou Hálkovou. Nové složení jsem viděl podruhé a opakuji jen, že je to jiné a u většiny diváků cítím spíše pozitivní ohlas. Změny jsou ostatně v celém životě a hudba není výjimkou. Ostatně největší období kapely s Pavlínou Jíšovou již bylo a jak se zpívá: „do stejné řeky dvakrát nevstoupíš.“ Posledním koncertem bylo vystoupení kapely Devítka v prostoru sklepa, v němž se odehrávala, před rekonstrukcí budovy, řada koncertů. Přiznám se, že Devítku jsem přestal sledovat po odchodu bratrů Hofrichterových. Devizou zůstal dobrý hlas Honzy Brože spojený se sympatickým vystupováním, jen ten romantický duch započatý téměř před dvaceti roky, již na mě tolik nepůsobí. Snad to bude mým věkem.

Přejme si proto, aby Telč vykročila do další třicítky tou dobrou nohou, a zbylým koncertům přeji dobré počasí a hodně diváků.