| 23.08.2012 Folkové prázdniny 2012 prolomily bariéry (3/4) (Marek Kamínek) |
 |
| Reportáže | ||||||||||||||||||||||||||
|
Den s Jiřím Pavlicou, který letos připadl na středu 25. července, přiláká vždy na Folkové prázdniny vysoký počet návštěvníků ze všech koutů naší země. Ke smůle mnohých z nich se pro nepříznivou předpověď počasí přesunula scéna ze zámeckého parku do zámecké jízdárny, jejíž kapacita je omezená podle mého odhadu na nějakých 600 až 700 diváků a pořadatelé tedy musí předem ohlídat počet prodaných vstupenek. Zabrání se tak nepříjemné situci podobné té z loňského roku, kdy lidé namačkaní u vstupních dveří ani neviděli na pódium. Letos vše proběhlo v klidu, bez zbytečných emocí, i když přesuny z i do jízdárny připomínají menší stěhování národů. V každém případě díky za tyto prostory. Je to určitě lepší, než s morkou hlavou a za silného větru sledovat jinak zajímavý program.
Velikým kladem zámecké jízdárny je i její výborná akustika zvýrazňující potlesk a jásot od diváků - snad částečně díky tomu se středa stala hlavním vyvrcholením celého festivalu, o kterém se nejvíc mluvilo i mezi návštěvníky. A kdo všechno v tento den vystoupil?
Hradišťan s Jiřím Pavlicou jistě není potřeba dlouze představovat, protože nejen na Folkových prázdninách jsou jako doma. Všichni je tedy znají, každý je i slyšel, ovšem nikdy se příliš neopakují. Díky výjimečné univerzálnosti a hudební rozmanitosti založené na spolupráci nejen se zahraničními muzikanty nejrůznějších hudebních oblastí, jako je třeba japonský multiinstrumentalista Yas-Kazem nebo Afričan Dizu Platiez, symfonický orchestr či osobnost folkové scény Vlasta Redl, dokážou přijít s rytmy rozmanitých tónů a barev, povznášející mysl posluchače na vyšší úroveň fantazie. Není tedy divu, když se Jiří Pavlica se svým Hradišťanem stal pro mnohé z nás srdeční záležitostí.
Krásně uvést se dokázali i na tomhle festivalu písní Na besedu idem k vám a s otevřeným koncem se rozloučili Krátkým popisem léta. Otevřeným proto, protože na pódiu se ještě ukázali po boku svých hostů ze vzdálených koutů světa. Mezi tím se mi o přestávce naskytla konečně příležitost navštívit fotografickou výstavu Kamily Berndorffové, připomínající loňské Folkové prázdniny. Přiznám se, že na mě tahle výstava zapůsobila a navíc jsem se i přesvědčil, že jako amatérský fotograf se mám ještě co učit.
Po dvacetiminutové přestávce přišla chvíle skupiny Altai Kai (pro mě do tohoto okamžiku neznámé) z (ještě neznámější) Altajské republiky. Wikipedie mi prozradila, že ji mám na mapě hledat v jižní části Sibiře, na pomezí Kazachstánu, Číny a Mongolska. Někdy se jí dokonce říká Ruský Tibet... O zemi původu tu ale až tak nejde, důležité je jejich hudební nadání. Nejvíce to asi vystihne pojem hrdelní zpěv v základu připomínající meditování tibetského mnicha. Pro Evropana tahle méně známá technika harmonického zpěvu skrývá svá kouzla ve své obtížnosti, kterou ovládnou jen trénovaní lidé s velikou mírou vnitřního soustředění. Bylo to patrné i na tvářích členů čtyřčlenné mužské skupiny Altai Kai, na Folkových prázdninách výjimečně rozšířených o jednu ženu. Chvílemi mi dokonce připadalo, že některé zvuky vycházející z reproduktorů pouštějí ze záznamu jako playback. Spojení řehotání koně s pískotem a harmonickým bručením do jednoho hlasu v jednu chvíli bez výrazné známky změny mimiky v obličeji mě v tom dlouho nechávaly. Zasloužený hlasitý potlesk ve stoje byl odměněný třemi přídavky a společným hraním s Hradišťanem jako dalším bonusem. K tomu všemu byl navíc pro zájemce druhý den připravený dopolední workshop hrdelního zpěvu se členy skupiny.
S další přestávkou se otevřel prostor v bílém stanu pro Epy de Myi, čtyřčlennou skupinu z jižních Čech. Už to sice není ta Epy de Mye tří mladých muzikantů připomínající svojí sehraností trio Peter, Paul and Mary, ale stále dokážou šířit nákazu a zaujmout spoustu lidí. Obklopené pódium festivalovými návštěvníky to ostatně dokazovalo i zde.
Závěr středečního dne ukončila polská sestava Čači Vorba, ke které se opět přidal Jiří Pavlica s Hradišťanem. Přiznám se, že z jejich vystoupení si toho už moc nevybavuji, v hlavě stále znějí tóny horských plání z Altaje. Procitnutí nastalo až když konferenciér „Ďoubal“ přišel v kyjovském kroji na pódium a vybízel nás, abychom našli pět rozdílů od originálu. Čím to asi může být, že mi připomínal princeznu Zlatovlásku před proměnou (ňadra dmoucí, útlý pas, krásný úsměv, dlouhý vlas...).
K vystřízlivění z fantastického koncertu altajských domorodců pomohla následující den veliká sprcha, co se přes Náměšť nad Oslavou přehnala kolem poledne a aby toho nebylo příliš, vrátila se ještě jednou chvíli před zahájením odpoledního programu. Všude byly veliké louže, mokrá tráva a kapky padající na naše hlavy z korun stromů. Děti toho využívaly jak jen mohly, až by z toho Alan Marshall, autor románu Už zase skáču přes kaluže, měl velikou radost. Navzdory nepříznivému počasí připravili pořadatelé pódium v zámeckém parku. Jak se později ukázalo, tak díky jejich informovanosti leteckou základnou o stavu oblohy nad námi vše klaplo jak mělo. Snad se jen nikomu pod jeho vlastní váhou nezabořila židlička moc hluboko.
Od prvních chvil vystoupení Pavla Bobka doprovázeného Lubošem Malinou a jeho Malinabandem byla atmosféra v parku pojata nostalgicky, se vzpomínkou na mnohé přátele a kolegy Pavla Bobka, dívající se na nás tam z té výšky, kam jen ptáci mohou. Pětasedmdesátiletá legenda českého rock'rollu a country, kolega o pět let staršího herce a též i zpěváka Jiřího Suchého (divadlo Semafor), dokázal všem divákům, že nám má ještě co sdělit svým tichým voláním; Oh, Ruby...nechtěj mi lásku brát. K tomu všemu se nejen s Mým zářím stala Katka García hostem na pódiu a přenesla nás na křídlech přes nekonečnou hráz. Z vystoupení bylo opravdu poznat, že lidé Pavla Bobka skutečně hluboce respektují a to napříč všemi generacemi.
Blues, blues a ještě jednou blues. O čem skutečně je, ukázal Habib Koité s Ericem Bibbem. Tihle dva pánové v nejlepších letech (54 a 61 let), působící na první pohled neuvěřitelně mladě, až bych je oba tipoval na třicet, předvedli smutné písně nutící vás pomalu až k tanci. Habib Koité, přirovnávaný k Ericu Claptonovi z Mali, patří k těm muzikantům, kteří touží překonat veškeré bariéry v hudbě a ničím nesvázaný tak ve svých písních promlouvat k lidem čistým akustickým zvukem. Však díky němu svět přehodnotil názor o původu blues. Eric Bibb je zase považován za bluesového velikána a následníka jiných osobností ve své vlasti, dávajícího přednost zakořeněným tradicím, které dokáže opustit jen ve chvílích objevování něčeho nového a moderního. Navzdory tomu, že jejich písně nehrají v rádiích, televizní stanice dávají přednost jiným a tištěná média o nich nepíší, Folkové prázdniny byly poctěné návštěvou dvou skutečných velikánů.
Návrat k tomu, co už všichni svým způsobem známe, zařídila menší scéna v bílém stanu s Textovou dílnou Slávka Janouška. Tahle parta lidí, tentokrát v nekompletní sestavě, navázala na své odpolední vystoupení v kapli sv. Anny ve Špitálku. Diváky vtáhli do programu ukázkou své brilantní dovednosti vytvářením textů z několika na sobě nezávislých slov a podle potlesku soudím, že to tentokrát na plné čáře vyhrál Arnošt Frauenberg. Pochopitelně došlo i na společné zpívání. Navíc Slávek Janoušek dětem zahrál písně z poslední desky Dušičky a Lada Šimíčková s Ivem Cicvárkem představili své debutové album Hotel v tiché ulici.
Po dlouhém dni bohatého na mnoho nových zážitků, přišla ještě jedna třešnička na dortu. Zatímco se odpolední déšť přeměnil během teplého večera v mlhu a zámecký park začal připomínat prádelnu, na hlavní scénu konferenciér Ďoubal uvedl poslední účinkující. Skupina Nicolas Pellerin et Les Grands Huleurs z Kanady rozpoutala před pódiem svojí nezpoutanou energií, válcující na jiných akcích publikum, naprosté taneční šílenství. Divákům nestačily ani tři přídavky. Útěchou jim ovšem byla menší párty v bílém stanu s duem DVA, čili s Bárou a Janem Kratochvílovými. V tu chvíli ale moje maličkost seděla už dávno v autě, jedoucího jako každou noc domů.
Sdílet na... Kam dál? » Páteční bleskofffka o CD Live in Matongo (FOLKtime.cz)» Malé večírky velikánů v nedávné minulosti (Tomáš Hrubý)» Koncertní Kotlina plná dojmů (Bublina a Belmondo)» 35. ročník Folkových prázdnin se překládá na rok 2021 (Michal Schmidt)» O nočních koncertech Folkových prázdnin (Folkové prázdniny)
Powered by !JoomlaComment 3.26
3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved." |
