Sněhu pomálu, v Podkrkonoší ještě méně, nastal tedy čas vyrazit od hor k Vltavě na koncert kapely, která nehraje moc často, ale hlavně pořád tak nějak od nás z ruky. Konečně – nejhezčí dárky bývají ty, které si člověk pořídí sám sobě, u muziky to platí dvojnásob. Překvapení první: na Černém mostu je evidentně více sněhu než v podhůří českých velehor. Překvapení druhé: bez zjevného důvodu nepříjemná paní šatnářka…“tak si ty bundy vezměte do sálu, no, ať vám to tam všichni podupají“… no tak to si za ty tři desetikoruny raději koupím pivo. Překvapení třetí: vlastně žádné, už jen užívání si malostranského koncertu samotného.

Fascinují mne především úžasnou hrou se slovíčky. Samozřejmě, je více textařů v našich muzikantských/folkových vodách, kteří to opravdu umí a Jananas se mezi ně jednoznačně řadí. Mám celkem naposlouchané písničky, které jsou oficiálně nahrané, i ty, které se dají najít třeba na YouTube a těšil jsem se na možnost vidět kapelu konečně naživo. Slovní humor mezi písničkami, kdy jeden musí stále napínat uši a být v pozoru, aby mu neunikla žádná, vlastně jen tak nenápadně vypuštěná slovní přesmyčka, kdy posluchač dostane vlastně jen nahozeno a je na něm, jak s tím naloží. A sál Malostranské besedy se jednoznačně bavil a byl dobře naložen.

Tvrzení kapely, že není ve zcela 100% formě, mi přijde stejně uvěřitelně neuvěřitelné, jako celý Jananasí web www.jananas.cz, který rozhodně stojí za přečtení do posledního skrytého písmene, což se o spoustě jiných kapelních webů říci nedá. Dočkal jsem se všech očekávaných pecek od Model a S.P.A.M. přes Raut a GPS až po mé nejoblíbenější Zálohovaná a Pražské jaro. Z těch novějších slovních hříček potom nejsmutnější píseň Jana Smutná. Písničky Jananasu nejsou z těch, které se dají snadno pobroukávat nebo s kytarou pobrnkávat. Vodopád slov (no herdek, kdy se ta zpěvačka vlastně stihne nadechnout?) se zdá být kolikrát až nezapamatovatelný..., ale není to playback...jedou stále naživo :-) A naživo je také krásně vidět, jak se dá ve třech muzikantech a se zpívající textařkou na podiu nadělat spousta šlapající muziky.
A když se přidá kouzlo nechtěného, kdy bubeník při třech zamýšlených úderech do trianglu se nejprve klepne do prstu, potom promáchne a až do třetice zazní očekávané cink, vyzní to jako zcela samozřejmý moment celého koncertu. Jen u toho všichni zúčastnění na podiu i pod ním brečí smíchy.

Jananas na vlastní oči v Malostranské besedě nezklamal. Komorní vystoupení v klubu k němu sedí, je to přeci jen více poslechová muzika. Nějak si moc neumím představit větší festival s poskakujícími lidmi pod pódiem. Při poskakování by mi totiž určitě utekla spousta jemných textových narážek a to bych nerad. Pohlídám si tedy nějaký další koncert na dohled z Krkonoš a budu doufat v další CD.
Už by to chtělo.