Ve dnech 10. - 11. března se po pětadvacáté v pražském Mlejně ve Stodůlkách konala Pražská předkola Porty. Vystoupilo 32 soutěžících, porota ve složení  Miloš Keller, Jana Tippmanová (Džexna) a Petrové Vohnout (Balík), Guth a Žižka poslala do finále, které bude 14. dubna 14 soutěžících – trochu více než se čekalo, což vyplynulo z velkého počtu stejně hodnocených v „druhé“ řadě (míněno těch, na kterých nebyla stoprocentní shoda všech členů poroty, ale i tak měli nezanedbatelné množství bodů). Z uvedeného počtu soutěžících byla více než polovina sólistů a dvojic. Chyběly countryové, bluegrassové i trampské kapely, jeden případ trampswingu na závěr byl. Předkola uváděl Petr Bohuslav, organizovala Maruška Navrátilová (Amunka) a zvučil tradičně rychlý a přesný Pavel Jindrák.

Skupiny prvního večera: Goji nabídli tři výrazově stejné skladby středního tempa, zpěvačce trochu nesedly výšky. Excelence předvedla úspornou a přitom plnou muziku inklinující k jazzrocku, zpěvačka a djembe výborné. Obě kapely mě mírně zaujaly, porotu jako celek nikoliv. Přesně naopak tomu bylo u Hořkýho kafe – já měl dojem ploché pocitové muziky bez vývoje, ostatním členům poroty chutnalo. Zpěvák skupiny O.K.mžik se evidentně inspiruje u Tomáše Kluse – jeden ale pro náš pop-folk bohatě stačí. Vytvořili ale málo hudby na to, kolik jich na jevišti bylo (5). Flender a spol. přinesl pestrý a výrazně melodický folk. Další kapela byla druhým případem rozdílu mezi mým názorem a názorem kolegů – Dekolt zahrál osobitou a moderní muziku s výraznými bicími, co trošku haprovalo byl zpěv a práce s mikrofonem.

Sólisté prvního večera: Vilda Roubíček neměl zřejmě svůj den, nestíhal výšky, vybral to pesimističtější ze své tvorby a náležitě to i předvedl. Veronika Wildová zaujala klavírem a mírně vtipnými texty, Tereza Jakobová příliš otevřenými samohláskami, zejména to bylo patrné u „e“. Míra Šupčík nabídl léty prověřenou, spontánní kvalitu, vtipné, místy až v dobrém slova smyslu angažované texty, mikrofon ale jeho přítel také není. Tomáš Rys využil při svém vystoupení looper (tentokrát už bez vzrušení u poroty či delegátů), ale to bylo to nejzajímavější na jeho vystoupení. Jinak je potřeba zlepšovat úplně všechno. Ale je z čeho vyjít, na rozdíl od Dana Vertiga, kde není ani ten výchozí základ pro zlepšování. Neposazený hlas a jednoduchou kytaru doháněl řevem a zbytečnými komentáři. Myslím, že ani punkeři, kam se evidentně hlásí, by z něj radost moc neměli. Duo Potichu bylo jasně zářící hvězdou toho večera, prostá a účelná muzika s nápady, jistý zpěv. Podle mě jen o kousek za nimi byli LeDva. Vladimír Šunda se zejména v třetí písni inspiroval Milionářem Jarka Nohavici, ale na kytaru, ani ve zpěvu toho moc nepředvedl.

Druhý večer byl z hlediska výkonů podstatně lepší, i když večer otevírající Parton moc nepřesvědčil – technicky sice takřka bez chyby, ale také bez jakéhokoliv identifikovatelného výrazu. Vlastně si je moc nepamatuju. To u Fox O mi utkvěla v paměti alespoň zpěvákova výslovnost „Š“ a zbytečně vrzavé housle a viola. Ani Autentik nevypadal, že se situace změní, až ve třetí písničce se probudili. Kdyby byli takoví i těch prvních dvou, měli by šanci. Život do večera vnesli až Jolly Buskers – předvedli umírněné Irsko a my jsme se v porotě na sebe podívali a věděli, že ti jsou jedni z těch, které chceme slyšet ještě jednou. Podobně na tom byli Z hecu, stejně osvěžující jako loni, ale pokud by soutěžili i příští rok, už by to možná byl stereotyp (jako se to stalo v Podbrdském kole Louka bandu – viz níže). Ve čtvrtek v pět předvedli inteligentní verzi „židličkového“ folku. Zpěvačka Fregaty by si měla hlídat pohyby rukou, ale to je asi tak jediné, co se kapele dalo vytknout. Nové struny přinesly osvěžení v podobě trampswingu, což jim asi přidalo při hodnocení, jinak ale také předvedly obvyklé neduhy stylu, především sypající se brambory.

A co sólisté a dua druhého večera – Ukája trošku nudil dlouhými mezihrami a divným frázováním, ani moc nepracoval s hlasem. David Kozák má písničky v budovatelském duchu a tak člověk odpustí i drobné intonační chyby, jen aby to měl za sebou. Sklad By Walda (jak se to čte – BY nebo BAJ?) použil připravenou smyčku, nikoliv tedy klasický looper, což porotu, na rozdíl od předchozího případu, vzrušilo, neb se jednalo o přestupek proti řádu soutěže), takže psychedelie jeho tvorby už byla jen okrajovou záležitostí. Tentýž interpret ve spojení s kamarádem byl navíc zdlouhavý a nudný, přebuzená kytara vysloveně prudila. R. Sakala zaujal příjemným zastřeným hlasem, jistým i ve výškách, nedostatek obsahu v písních to ale nenahradilo – ale do interpretační soutěže dobré. Ondřej Fixmer musí ještě dlouho pilovat zejména hru na kytaru, když chce do interpretační soutěže. Duo Barták a Kramarovič představilo zcela jiný level této muziky, ostřílený, vyzkoušený a fungující civilní a upřímný přístup. Bomba byla ovšem skryta skoro v závěru – Honza Jícha překvapil všechny bezprostředností, humorem a přitom smysluplností svých písní. Já byl doslova šokován, protože z CD si ho tak nepamatuju a ani z jeho moderování jsem neměl tak výborný dojem, jako ze tří písní na Portě. Jan Vytásek byl pak nutně v jeho stínu, ale poctivost jeho muziky se prosadila také.

Nu, a koho tedy uvidíme na Pražském finálovém kole: Honza Jícha, Z hecu, Fregata, Jan Vytásek, Barták a Kramarovič, Jolly Buskers, Potichu, Hořký kafe, David Kozák, Veronika Wildová, O.K.mžik, Flender a spol., Nové struny a Ve čtvrtek v pět.

Nu, a nyní k tomu „okolí“. Byl jsem pozván porotovat také Podbrdské kolo Porty v sobotu 19. března v Hořovicích. Spolu se mnou tam byli i Janové Komín a Eret, Katka Misíková a Tomáš Hrubý. Oproti Praze to byla pohoda, začínalo se už ve 13 hodin, soutěžících bylo deset, a tak mohli hrát čtyři písně. Zvuk opět Pája Jindrák, a prostředí Klubu Labe je také na výsost příjemné (včetně příjemné možnosti občerstvení). Přestávky mezi soutěžícími byly zpestřovány jakousi hrou Woodkopf, kterou jsem viděl poprvé v životě, v Hořovicích je to ale evidentně známější než fotbal… A nyní k tomu, co jsem slyšel: úvodní Past nasadila vysokou laťku, míněno v rámci trampské muziky, a dlouho jsem si myslel, že budou mým favoritem na postup, trošku klišovité texty k žánru prostě patří. Duo Písničky bohužel ukázalo, že i dva se můžou nesejít v rytmu a někdy i v melodii, zpěvák trochu polykal koncovky. I Heuréka měla rytmiku nesesazenou – víceméně se sypaly brambory po většinu skladeb. Texty byly trošku banální, ale proč ne. Egan pak vysloveně nudil, zejména skladba Sluníčko by možná mohla viset někde na pranýři. Pavel Šilhavý písničky oddrmolil a obracel přízvuky víc než často (dopamě/tisevryjí). Navíc měl otevřené nejen E ale i I. Nejpočetnější kapelou byla skupina Bordo, bylo jich na jevišti sedm a zvuk tomu neodpovídal. Celá dechová sekce vpravo mohla klidně tančit a bylo by to pestřejší. Navíc balady byly jedna jako druhá. Probuzení a překvapení (a nakonec i postupující) následovalo vzápětí – skupina Cihelna vnesla na pódium svěží, výrazný a přitom civilní projev, takřka bez chyb, i když možná klávesy přebývaly – ale nevadily. Přehledně vystavěné písničky se zapamatovatelnými refrény. Na tomto kole Porty nechyběl ani bluegrass, či spíše bg-country. Tentokrát to byla skupina Forbes. Zejména banjo a steelka dávaly písničkám tvář. A pak přišel i klasický rock – mladičká skupina Rocksana. Především by bylo potřeba cvičit výslovnost a hlasy, do nástrojů řezali celkem slušně, jako by byla osmdesátá léta. Nu, a závěrečný Louka Band předvedl profesionální, ale už třetí rok stejný výkon, no a to už nestačilo. Ovšem kdyby nepostupoval jen jeden soutěžící, měli by spolu s Pastí ale šanci. Pěkné kolo v Hořovicích to bylo.