FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Na milém rodinném festivalu Folková růže byla v posledních letech, kdy jsem tam jezdil (loni jsem nebyl) jedna trochu nepříjemná závada. Na třetím nádvoří, kde se konají hlavní koncerty, byl jeden jediný stánek s občerstvením, který si byl této jedinečnosti zatraceně dobře vědom. Obsluha byla nepříjemná a velmi pomalá, ceny vysoké, nabídka nic moc. I říkal jsem si – co kdyby to zkusila vyřešit neviditelná ruka trhu (já vím, že už jste velcí a nebezpečným pohádkám o neviditelných rukách už nevěříte, ale co kdyby…), tedy co kdyby na nádvoří ještě jeden stánek přibyl. A skutečně – počet stánků se letos o jednotku změnil. Ano, hádáte správně, na nádvoří letos nebyl žádný stánek. Až sem to byla možná legrace, ale stát se zřejmě jediným českým hudebním festivalem bez občerstvení zase taková švanda není. Pan ředitel Pavel Jarčevský vypadal, že ho stávající situace nesmírně mrzí, až mi ho bylo líto. Prý nenašel nikoho, kdo by se občerstvení na Folkové růži ujal. Situace byla umocněna uzavřením restaurace na prvním nádvoří a v té chvíli už jsem získal pocit, že v Hradci opravdu straší. Ve městě jsem našel ještě řádku zavřených restaurací s lístky, že jsou k pronajmutí, zmizení postihlo i hospůdku Pod Hradem – nejlepší místo pro postfestivalové jam-sessiony v celém Česku (ano, to se stalo už loni, ale já jsem se s touto velmi truchlivou ztrátou musel vyrovnat letos). Zatímco bůhvíjaké ekonomické ukazatele v celém Česku se slibně rozvíjejí, Jindřichův Hradec zřejmě nějací recesisti uvrhli do recese. Nevím, jestli se mám zeptat, kdo z vás má stánek a byl by ochoten si nějakou tu pětku napřesrok na Růži vydělat, nebo jestli jsem měl celou záležitost utajit, tuto díru na trhu zaplnit vlastními silami a konečně si vydělat na jachtu. No, teď už je to asi jedno; předpokládám, že popsaná ekonomická anomálie se do příštího roku přestěhuje z 15. poledníku do ekonomických skript.

Je nejvyšší čas začít se věnovat hudbě. Ta se odehrávala letos na třech obvyklých scénách: odpoledne na trávě druhého nádvoří, večer na dlažbě třetího nádvoří a v noci v úžasné atmosféře kaple sv. Máří Magdalény. Hlavní večerní koncerty se sem tam perou s akustikou třetího nádvoří, letos byl zrovna ten rok, kdy to bylo víc slyšet. „Tady je polygonální akustika,“ hlásil od mikrofonu nespokojeně profesor matematické analýzy Luboš Pick během koncertu Asonance. „Škoda, že tu nádvoří nepostavili jako elipsu místo toho nekonvexního šestiúhelníku.“ Tak jsme se na samém závěru festivalu dozvěděli, jak to je, nicméně to už měl šéfzvukař Pája Lišák Jindrák nádvoří celkem ochočené. Nejhůř odnesl polygonální akustiku hned první den Jananas; ještě, že jsem je slyšel 14 dní předtím na Hradeckém Slunovratu, kde byli naopak mimořádně skvělí (viz reportáž zde). Následující Miki Ryvola & Pavel Zajíc & Pavel Jim Drengubák, kteří vzhledem k třem kytarám a hlasům takový polygonální problém neměli, patřili naopak k nejlepším položkám festivalu. Patrně to byl můj největší zážitek z letošního Jindřichova Hradce vůbec, třeba i proto, že se na renesanční nádvoří velmi pěkně hodili a člověk tak nějak tušil, že není až tak moc festivalů, kam by Miki byl vůbec ochoten přijet. Letos pětasedmdesátiletý písničkář hraje a zpívá pořád velice zodpovědně, drobné ubrnky mu všichni rádi odpustí a s postupujícími léty získává jeho produkce čím dál větší lesk. Slyšeli jsme třeba Jarního kurýra, Poslední míli, Tunel jménem Čas, Tak už mi má holka mává, Drátěný ohrady, Zemi tří sluncí, Hejno vran, Září, Co zbejvá… Přídavek Bednu od whisky si zahrál s výše jmenovaným triem ředitel festivalu Pavel Jarčevský a pozoruhodný byl tím, že jeden z nezmarských Pavlů zapomněl ukončit poslední refrén po slovech „tak kopni do tý bedny…“ Tak to jsem zažil naposledy snad na svém vlastním skautském táboře… Půljablkoň, tedy Martin Němec a Maruška Puttnerová, se nemohli během jednoho ze svých mluvených vstupů dohodnout, jestli měli na Folkové růži původně vystupovat jako Jablkoň a nějak z toho sešlo, nebo byli odjakživa pozváni jako Půljablkoň. Vlastně to bylo jedno a já jsem sám za sebe byl radši. Jablkoň jsem v poslední době docela slyšel, Půljablkoň moc ne a je to pozoruhodný zážitek, žádná Jablkoň pro chudé. Posluchač má prostor uvědomit si, jak Michal Němec pořád skvěle hraje na kytaru (např. píseň V kamení -  velká spousta muziky na jednu kytaru). Nebo vychutnat nádhernou barvu hlasu Marušky Puttnerové. Až dokáže ještě o malinko víc dodat různým písním různá vyznění, nebude zpěvačky přes ni. Slyšeli jsme hlavně písničky ze zatím jediného alba této jablkoní odnože, ale také věci starší (Nesmělí) nebo naopak (podle mého skromného soudu) úplně nové (Čas ptačích hrází). Cop ovládl značnou část pátečního večera, což mě potěšilo. Míša Leicht měl zrovna povídavou, takže poměr hudba/mluvené slovo byl - řekněme - poněkud vychýlen. Opilci na něj pokřikovali: „Nekecej a hraj!“ Míša se na ně z pódia rozčiloval a mluvil o to víc… Přesto jsme slyšeli řadu výborně zahraných písní, od vůbec nejstarších fláků Chaloupkova Copu (Dva tuláci) přes mladší, nicméně taky už hodně letitý repertoár (Paříž – Dakar) až k současnějším autorským songům nebo dvěma ukázkám z desky věnované greenhornovskému repertoáru. Zazněly dokonce - což jsem velmi ocenil – tři zcela nové písničky. Devítka v sobotu večer schytala v úvodu svého bloku průtrž mračen, ale kvalitu její hudby to neovlivnilo, stejně jako ji neovlivnily nedávné změny v sestavě. Řekl bych, že co se týče soustředěnosti kapely, to bylo možná nejlepší vystoupení Devítky, které jsem v posledních letech zažil. Jarret jsem od nové desky a změny sestavy (kytarista Artur Vostrý) do Folkové růže neslyšel, byl jsem hodně zvědavý. Dá se říct, že hrají stále lépe, je-li to vůbec možno. Zažil jsem je v mnoha sestavách, kde na tom byli lépe se zpěváky, ale Hanka Skřivánková (zejména) i Michal Kadlec drží prapor sólových výkonů vysoko. Trochu v rozpacích jsem byl nad současnou verzí dávného songu Nedávno: zhruba půlku tónů odehrály za kapelu samply, přičemž živá a neživá složka se poněkud rozpačitě střídaly… Song lodního kuchaře: pokud jste při poslechu nejnovějšího alba Samolásky a soulásky nechápali, zde to bylo naživo. Píseň v provedení pouze pánské části kapely zpívali i dosud nezpochybnitelní nezpěváci Marek Štulír a Tomáš Piala (ten si na to dokonce odběhl od bicích). Nicméně suma všeho (třeba i kvůli překrásnému Donu Quijotovi): Jarret – jeden z největších zážitků z Jindřichova Hradce. A důstojný a velkolepý závěr hraní na hlavní scéně: Asonance, kapela, kterou nalákat na letní festival je velmi obtížné; velmi jsem si tuto vzácnost se všemi krutými bratry, sestrami a jinými baladami užíval…

Jindřichohradecké Nočníčky, tedy noční koncerty ve výše zmíněné kapli sv. Máří Magdalény, jsou v kontextu českých folkových festivalů opravdu mimořádnou záležitostí s nádherným zvukem a geniem loci výjimečného prostoru. Musím ovšem dodat, že na mě kaple (koncerty se konají v podstatě po 23. hodině) působí nesmírně silně, co se týče ztráty plného vědomí: zpravidla vím, co se kolem mě děje, ale například nejsem schopen zvednout víčka nebo přestože muziku celkem vnímám, nejsem schopen vnímat texty. Není to o tom „haha, ten se sem přišel vyspat“, ani že mě určití umělci tak unudili, že jsem z nich „usnul“. „Usínal“ jsem konec konců i v roce 2001, a to na pódiu, kdy jsem na tomto pozoruhodném místě jednou jedinkrát, v dresu akapely Pětník vystoupil. Z této perspektivy tedy mé dojmy: čtvrteční Zhasni jsem očekával velmi dychtivě, koncert byl skvělý, ale když jsem je o něco později slyšel v bílém stanu na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou, kde to mohli přece jenom víc rozbalit, zjistil jsem (viz reportáž, kterou jsem dosud nedopsal), že je kaple asi přece jenom trochu utiskovala. Takže za nejmocnější zážitek z Nočníčků označím Mošny (pátek): moc jim to šlo a zpívání v té mimořádné atmosféře asi funguje ze všeho nejvíc.
Na „malé, odpolední“ scéně na druhém nádvoří se hrálo v pátek a v sobotu a rád bych se s vámi podělil hlavně o dojmy ze tří kapel. První z nich – připouštím, že nemohu být objektivní, jistě i proto, že jsem v její sestavě kdysi aktivně působil – je výše zmíněný Pětník. „Z mých časů“ už tam zbyl ovšem pouze kapelník Honza Hučín (a kupodivu o něco více skladeb), nicméně sestava s Janou Perníkovou (ta zpívá úplně nejlíp), Alenou Čápovou a Standou Kneiflem šlape skvěle, už nějaký čas jsem si takový vokální zážitek neudělal. Mrakoplaš Light Orchestra – to jsou mrakoplaší kytaristé a frontmani Pavel Lipták a Martin Kalenda, na Folkové růži spolu s Mirkem Ošancem. Totální folkové a folkrockové muzeum české (liberecké - „ahostovské“ - havlíkovské kusy jako Tajemství mosazného zdrhovadla nebo Jsi jako dýmka, které mohl Míra Ošanec klidně zahrát s předchozími Stráníky) i světové (CSN&Y – Ohio nebo Find The Cost Of Freedom nebo samotný Neil Young – Dětské šaty). Přitom ani nelze říct, že by pánům zpěvákům občas nějaká notička nespadla pod stůl: přesto to mělo velikou sílu. Jak je to možné? Nevím, běžte se na ně podívat. Třetí zážitek z pódia pod hlavní hradní věží – to byla Isara. Pokaždé, když je v poslední době slyším, žasnu, jak se zlepšují snad každým měsícem a hlavně jak každý měsíc roste jejich kredit, jak jim přibývá fanoušků. Těm kdysi „obyčejným klukům“ z Mladé Boleslavi, kteří dlouho na žádný velký hudební úspěch nevypadali a kteří se s nadšením pustili do tak obsazené a provařené oblasti, jako je keltská muzika. Požehnanou sezónu – i když o několik tříd jinde -  mají, zdá se, i západočeští Faux Pase Fonet. Strunovrat potěšil hladivým soundem a Stráníci mají dohromady s Mírou  Ošancem především skvělý trojhlas, ať hrají vlastní věci nebo Mírovy oblíbené kousky (viz Mrakoplaš Light Orchestra). Passage s (relativně) novým basistou a hostujícím Pavlem Bongo Plchem u perkusí se nejen zvětšuje, ale také na sobě pracuje; hraje kvalitní folkrock, se kterým je nutno počítat. Sekvoj i Ajeto jsou více či méně letité party, což neznamená, že si je rád neposlechnu. V Hradci jsem byl více zvědavý na Ajeto, které jsem dlouho neslyšel; vcelku jsem dámy nalezl tam, kde jsem je slyšel naposledy. Přehlídce mnou dlouho neslyšeného vévodilo Duo Drc, to jsem potkal naposledy fakt snad v minulém tisíciletí. Hanka Švejkarová má stále velmi pěkný, barevný, i když trochu předvádivý hlas.
Folková růže se koná, jak jistě známo, od čtvrtka do soboty. Letos jsem si po dlouhé době vyšetřil čas na celý třídenní festival, což ovšem neznamená, že jsem mohl slyšet úplně všechno. Omlouvám se tedy dalším účinkujícím, jejichž jména dosud nezazněla: Arnošt Frauenberg Trio, Z hecu, Jen tak tak, Acoustix, Martin Rous. Rozhodně jsem o jejich produkci měl zájem, nicméně jsem například nedokázal dorazit včas na začátek festivalu, nebyl na samém konci festivalu, občas jsem musel něco sníst a vypít nebo vést důležité kuloárové hovory. Tak se těším někde příště.

Festival uváděli dva snad nejpohotovější moderátoři, které znám: Petr Sedláček působil na velké scéně, Mirek Ošanec na malé. Občas hovořil i již zmiňovaný Pavel Jarčevský. Nejdůležitější řeč pronesl během pátečního večerního koncertu a jednalo se laudatio k poctě dramaturga a zakladatele Folkové růže, Michala Juppa Konečného a jeho ženy Hanky. Důvod: 50 let spolu a Hančiny 75. narozeniny právě ten den. Přemýšlel jsem celou dobu, jak Pavlův výstup přenesu či okomentuji, a rozhodl jsem se, že se prostě připojím. V době, která uběhla mezi Folkovou růží a vyvěšením tohoto článku, stihl oslavit své 75. narozeniny i Jupp. Tedy – jak jistě víte – člověk, který má zcela mimořádné zásluhy na rozvoji českého folku. Zkusím zmínit  – dle mého názoru – jeho Top 5, bez nároku na pořadí. 1) Jeden z hybatelů Folk & Country klubu, který v 70. letech připravoval program v Malostranské besedě, čímž stimuloval obrovský rozvoj žánru zdola. 2) Po (dočasném) uzavření Malostranské besedy založil Klub Na Petynce, zcela zásadní folkové hnízdo let 80. 3) Lví podíl na Portě 80. let v Plzni, obrovském fenoménu doby, která vyvrcholila třicetitisícovými Lochotíny. K tomu mravenčí práce na záchraně Porty v letech 70., což následný děj umožnilo. 4) Založení Zahrady, v devadesátých a nultých letech v žánru jediného velkého, tedy žánrotvorného festivalu. 5) Ve stejných letech vydávání měsíčníku Folk & Country, jediného plnohodnotného papírového periodika, které si troufnu též označit za žánrotvorné.
Dovolil jsem si toto připojit za reportáž z Folkové růže, jediné momentální Juppovy festivalové aktivity, protože si myslím, že nebýt jeho práce, nejen že bych teď nepsal o Folkové růži, ale možná by vůbec nebylo ve FOLKtimu o čem psát, nebo by aspoň všechno vypadalo hodně jinak. Tak přejeme hodně zdraví a tvůrčích sil!

Folková růže, 13. – 15. července 2017, Jindřichův Hradec, státní hrad a zámek a kaple sv. Máří Magdalény

Fotogalerie Jirky Essera z Folkové růže:
http://bobrjirka.rajce.idnes.cz/Folkova_ruze_2017_-_den_prvni/
http://bobrjirka.rajce.idnes.cz/Folkova_ruze_2017_-_den_druhy/
http://bobrjirka.rajce.idnes.cz/Folkova_ruze_2017_-_den_treti/

 

Komentáře pro tento článek

Přidat Nový Hledat RSS

3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved."