FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Po čtyřech letech absence se všechny okolnosti ukázaly být příznivě nakloněny a já jsem zase mohl saturovat svou touhu po velkých folkových festivalech, které už (nebo ještě??) v Česku nemáme, návštěvou pouhých 360 km vzdáleného durynského města Rudolstadt. V mezičase mé nepřítomnosti se jméno města stalo oficiálním názvem festivalu: všichni už vědí, co od něj čekat, takže se již nejmenuje Tanz- und Folk Fest, ani zkráceně TFF. V podtitulu má stále uvedeno roots – folk – weltmusik a toto zaměření – samozřejmě velmi neortodoxně a s široce rozpřaženou náručí – dodržuje. („Roots“ znamená kořeny, hudba kořenů, hudební tradice a weltmusik je několik posledních let používaný německý překlad termínu „world music“.) Letos se hrálo na 28 pódiích rozmístěných částečně „pod střechou“ (městský kostel, divadelní sál v obecním domě, knihovna…), ale hlavně venku – ve vnitřním městě, ve velkém Heineho parku za řekou Sálou a na zámku Heidecksburg nad městem. Poslechnout jste si mohli přes 60 položek, většina z kapel či písničkářů hrála několikrát na různých pódiích.

Rudolstadt Festival mohu rozhodně doporučit jako akci, na kterou lze jet i naslepo, bez nastudovaného programu a stejně si vás tam při troše štěstí mimořádné zážitky najdou. No a některý ročník k tomu ještě přidá velká jména, která se jinak třeba obtížně potkávají. Takovou osobností letošního ročníku byl bezesporu Graham Nash (GB/USA). Vůbec to ale neznamená, že jsem se na jeho vystoupení pouze bezmezně těšil. Zažil jsem i letos několik situací, kdy moment očekávání byl vystřídán momentem zklamání a bylo to u mnohem méně hvězdných formací. Může tenhle 76letý pán s vrcholem kariéry na přelomu 60. a 70. let něco nabídnout? S čím přijde? Šedovlasý, mladistvě vyhlížející elegán přišel s několika akustickými kytarami, od kterých občas odbíhal k piánu (jednou zahrál i na foukačku). Doprovázeli ho dva skvělí muzikanti – jedním z nich byl dokonce Todd Caldwell, klávesista CSN&Y, druhým pak s elektrickou kytarou Shane Fontayne, který hrával například se Stingem nebo Brucem Springsteenem. Oba výborně zpívali a spolu s Nashem, který si ve svém věku stále udržuje úžasný rozsah směrem vzhůru, vytvářeli klasické „zasněné vokály“ – prostě my, co Crosby, Stills & Nash známe pouze z nahrávek, jsme si mohli připadat jako na jejich koncertě. Na začátku koncertu jsme si poslechli dokonce pár písniček z éry Hollies a taky jednu Beatles Medley („obdivuji Beatles“, pravil GN). Hlavně ale zněly skladby z repertoáru CSN&Y, popř. ze sólové dráhy Grahama Nashe až po současné (2016) album This Path Tonight; namátkou třeba Marrakesh Express, Immigration Man, Military Madness, Our House, jako přídavek Ohio a Teach Your Children. Graham Nash byl velmi kontaktní, spíš po folkařsku mluvil, než že by jen po rockersku valil, ale nepřeháněl to na úkor hudby. Mimořádně zaplněné hlediště pod velkým pódiem v Heineparku vytvořilo skvělou atmosféru. Pro mě nejzásadnější moment a nejradostnější radost z letošního Rudolstadtu.

Další pro mě vrcholný moment byl současně začátkem festivalu, snesl se na mě, sotva jsem ve čtvrtek večer vystoupil z auta a postavil stan. Alternativní, nebo chcete-li, spíše „psanecký“ countryman Steve Earle (USA) a jeho kapela The Dukes, ze které si nejvíc pamatuji pestře hrajícího elektrického kytaristu Chrise Mastersona a houslistku Eleanor Whitmoreovou, která si s Earlem střihla jeden duet. Slovo „charismatický“ se trochu nadužívá, ale pro Steva Earla ho použít musím: s lehce drsným hlasem a vizáží blížící se mladšímu Williemu Nelsonovi dodával zajímavým songům a perfektně šlapající kapele třetí rozměr. Kromě očekávatelné country až countryrocku se chvílemi hrál i rock, blues nebo folk – bylo to pestré, nadupané, velký zážitek.

Na pomyslnou bronzovou příčku bych postavil někoho, koho jsem nejen nikdy dříve neslyšel, dokonce jsem nikdy neslyšel o něm, což je, myslím, hezká ilustrace toho, co jsem o Rudolstadtu napsal na začátku tohoto článku. Ale Möller (S), kterého programová brožurka nazývala „švédský Mr. Folk“ a současně popisovala, s kým vším si zahrál a jaké vlivy vstřebával – od domácích, přes Řecko, Afriku po jazz. Očekával jsem tedy někoho roztomile zajímavého a hudebně poněkud neukázněného. Ale kdepak! Möller je ceněným hráčem na mandolu, hrál i na akordeon a flétny a v kapele má violoncellistu, perkusistu, hráče na nyckelharfu a jako host přišel i excelentní klávesista. Hráli hodně (možná většinu) instrumentálek, dost jich znělo jako výtečná tancovačka ve stodole – když vtom si Ale Möller vzal koncovku a překvapivě na ni zahrál něco značně najazzlého. A pak zpívanou skladbu s ne úplně jednoduchou stavbou. Takže výrazná osobnost, která hraje pestře, ale ne neohraničeně, má svoji chuť. A spolu s kapelou působí velmi energicky a radostně.

V hluboké noci z pátku na sobotu jsem v Heineparku viděl a slyšel projekt, který se jmenuje bůhvíproč Solo (CND), přestože se ho účastnilo osm muzikantů ze dvou frankofonních kanadských kapel: z pětičlenné Le Vent du Nord (Severní vítr) a tříčlenné De Temps Antan (Z dávných časů). Z hudby, kterou znám, mi to nejvíc připomínalo Bretaň – bylo to trochu keltské a trochu francouzské. A hodně instrumentální, našlapané a energické. Housle, kytara, buzuki, niněra, akordeon, baskytara, klávesy… a taky „nástroj“, který bych popsal jako dupací perkuse, ten byl velmi důležitý. Protože jsem slyšel i obě „zdrojové“ skupiny – a zejména Le Vent du Nord byli výteční – kladl jsem si otázku, jestli není celý „velký“ projekt jenom reklamním trikem, jak k sobě přitáhnout více pozornosti. A po delším váhání jsem si pevně odpověděl, že není. Sice občas hrály troje housle a bylo zjevně náročné všechno nějak přijatelně zaranžovat, přesto jsem přesvědčen, že došlo k zvýšení zajímavosti a určitě energie.

„Magický nástroj“, kterému byl vždy jeden ročník festivalu dříve věnován a jehož špičkové hráče si mohl posluchač ve velkém užít, se už, bohužel, nevyhlašuje. Co zůstalo, je „Länderschwerpunkt“, volně snad „země, na kterou se zaměřujeme“, což letos bylo Estonsko. Ze země, která má počet obyvatel zhruba jako Praha, přijelo skutečně značné množství účinkujících. Nejvíc jsem se z nich těšil na Curly Strings, velice mladou partičku, která jezdí i po evropských bluegrassových festivalech. Zpěvačka má kvalitní a zajímavý hlas a dobře hraje na housle, její spoluhráči hrají na kytaru, mandolínu a elektrický kontrabas dost jednoduše, ale přesně a vzorně. Zpívají výhradně estonsky, upravují si estonské lidové, tu ohlásí vlastní skladbu s textem estonského básníka… Skoro nejdůležitější na jejich produkci je mluvené slovo (v angličtině), kdy říkají přesně to, o čem si myslí, že diváci chtějí slyšet. Krásní mladí lidé, usměvaví, v oblecích a šatečkách. Trochu mě to odpuzovalo, trochu fascinovalo. Byl jsem se na ně podívat dvakrát, protože jednou hráli s velkým symfonickým orchestrem(!). Klobouk dolů, jistě to není jednoduché uhrát, samozřejmě měli obrovskou návštěvu a ještě větší ohlas, nicméně při této produkci se všechny jejich zápory poněkud koncentrovaly. To už se mi víc líbili jejich krajani Mari Kalkun & Runorun. Tedy spíše krajanky: jádro seskupení tvoří hráčky na kantele (taková estonská či estonsko-finská citera) Mari Kalkun a Maija Kauhanen – která je ovšem Finka, stejně jako hráči na baskytaru a bicí tvořící zbytek kapely. Mari Kalkun ale skládá písně inspirované estonským folklórem a zpívá je jihoestonským nářečím Võro.

Určitě mě hodně bavili Amine & Hamza (Tunisko) ohlašovaní jako arabský folk-jazz; já bych dodal, že možná spíš nová akustická hudba na nezvyklé nástroje. Jádrem seskupení jsou totiž bratři Amine a Hamza M’Raihi, virtuozové na loutnu oud a citeru qanun, doplnění saxofonistou, houslistou a hráčem na tabla. Hráli v městském kostele, kde jejich přemýšlivá hudba dostala odpovídající atmosféru.

Líbili se mi jak artistní Eternal Voyage, tak zemitý Vano Bamberger (D), kterážto seskupení jsem slyšel před svým odjezdem domů. Eternal Voyage je projekt známého německého (převážně) jazzového trumpetisty Markuse Stockhausena, který zkombinoval jazz, soudobou vážnou hudbu a world music a nechal své skladby zahrát zcela nepravděpodobnou sestavu muzikantů (trubka, klavír, sitár, bicí, santur, basklarinet, arabský vokál…). Vano Bamberger je excelentní kytarista a principál převážně rodinné romské kapely (hrál s ní ale i jediný Čech, kterého jsem v Rudolstadtu viděl na pódiu, kontrabasista Antonín Šturma), se kterou provozuje houslově-kytarové swingové instrumentálky. Velký vliv Django Reinhardta, nic nového, jenom krásná hudba, která šlape, i když většina muzikantů hraje vsedě…

Haňba!

Elida Almeida

Elida Almeida je velice obdařená zpěvačka, která se svým bandem zpívá pop až poprock ochucený vůní rodných Kapverdských ostrovů, které jsou při svém rozměru osobitou hudební velmocí. Shivkumar & Rahul Sharma (Indie) jsou otec a syn, velmistři již výše zmíněného nástroje santur, což je cimbál (z našeho pohledu cimbálek) kašmírsko-perského původu. Vše bylo velmi stylové, i s posazem všech muzikantů na perském koberečku… Punk-folkoví Haňba! (PL) byli opravdu drsní chlapíci a jejich basová sekce suzafon – velký buben mi spolehlivě trhala slezinu…
Zklamali mě irští Lankum – poněkud ospalí a muzikantsky o dost níž, než jsem čekal – a moc mě nebavili italští Bella Ciao (pojmenovaní podle písně, která odstartovala v roce 1964 italský folkový revival).

Víc jsem toho opravdu oběhat nestačil, ale stálo to za to. Vedle „velkých kapel“ na pódiích patří k atmosféře festivalu pouliční muzikanti v centru města, tak vám jich nakonec pár přidám na obrázcích. Ještě jednou vřele doporučuji Rudolstadt k návštěvě folkařům a vůbec všem, kterým udělá radost výborná muzika.

Rád bych zakončil nějakou esejí, kam ten festival směřuje a tak vůbec, ale po zralé úvaze jsem si řekl, že na to bych nesměl pauzírovat a vůbec bych to musel mít trochu víc nastudované. Tak jen to nejvíc viditelné: když jsem byl v Rudolstadtu před jedenácti lety poprvé, stála v obrovském autokempu řada aut s řadou různých evropských značek. Letos ve stejně obrovském prostoru jsem mezi stejně velkou masou aut našel kromě svého jediné, které neslo jinou značku než D: bylo ze Švýcarska. Co to znamená? Přibyla v řadě zemí spousta obdobně zajímavých festivalů, takže se nevyplatí jezdit daleko? Doufám, že ano; o dalších eventualitách nechci ani uvažovat. Festivalu Rudolstadt zdar!

foto: Lenka Krausová