FOLKtime - Vaše brána do světa folku

aneb Povedený rozběh další kulturní sezóny

Poprvé jsem mně tehdy zcela neznámou skupinu Epy De Mye slyšel na festivalu SLUNCE 2016 ve Strážnici – a byl jsem nadšený na první poslech i pohled. Takže následovala další setkání s jejich tvorbou jak naživo (třeba na Újezdském babím létě), tak na Youtube či TV záznamech. Jakmile jsem tedy uviděl plakát, inzerující vystoupení v termínu s magickými jedničkami v datu, tedy 11. 10. 2018 na brněnské Musilce (tedy v Kulturním středisku OMEGA), okamžitě byl proveden záznam v mém diáři.

Jihočeské trio, složené z Lucie Vlasákové (basa, zpěv, chytré průvodní slovo), Mirka Vlasáka (zpěv, akustická kytara) a Jana Přesličky (zpěv, akustická a elektrická kytara) bylo jiskřivým úvodem do další kulturní sezóny Musilky. Večer zdobily jak písně z Andělem oceněného CD Kotlina (které mapuje československou historii se vzácnou empatií), tak kousky se zcela současnými hravě lidskými příběhy, které ale umí položit i zásadní otázku posluchači. A to nejen díky Lovci Amorů….

Pro mne bylo už při prvém poslechu zjevením uchopení témat se světlými i temnými událostmi historie. Příběh Adolfa Opálky, promítnutý do písně Skočil jsem do tmy, Tři králové i Milada jsou skvělým zpracováním dlouhou dobu opomíjených témat našich moderních dějin. V podání Epydemye jsou pojaty bez patosu, ale s o to větším vcítěním a pro posluchače velmi působivě.

Odbočím-li do současnosti a debat k tématu Mnichova 1938 a podvolení jeho diktátu tehdejším vedením ČR (což mi válečná témata připomněla), tak se mi vybavuje vzpomínka Jana Masaryka, který na otázku, co by tehdy po Mnichově dělal TGM, odpověděl slovy „taty“ – „tož, chlapci, budeme sedlat“. Myslím, že připomínka zmíněných historických témat a jejich pojetí ve skladbách Epydemye dává naději, že podvolení se diktátu nemá podporu u současné generace….

Ale zpět do současných příběhů – zde smekám před Lucií, jakož i před schopností dalších žen a dívek sledovat a provádět všechno na několika paralelních frontách. A to ať už jde o sledování publika při hře a zpěvu i konferování (to mi připomnělo Šany Šanclovou a její expresivní líčení teorie krabic). Lucie to šarmantně podala na povídání o svém současném managementu potomků i celé rodiny, kde je nutno sledovat několik paralelně probíhajících událostí a bryskně reagovat na jejich vývoj. Vzápětí ale přeladila na poetickou notu písně svého chotě, která byla napsána pro ni. I další songy se současnými tématy jsou velmi inteligentním a vtipným popisem mnohdy zcela zásadních životních peripetií. Nejvíce je snad téma vztahů odlehčeně podáváno v Lovci Amorů. I vážné texty vedou diváka do říše úvah i vzpomínek – Kdo jsme my je toho příkladem. Expresivní podání a brilantní zpěv i instrumentální výkony ozdobily večer a vysloužily si velký potlesk publika s vytleskáním přídavků.

Při pohledu na vášnivý projev Lucie a její bravurní ovládání basy mi znovu, stejně jako když jsem Epydemyi viděl poprvé, vytanula na mysli báseň Václava Hraběte Stop Time a v ní popis hry na basu jazzmana tělem i duší, Luďka Hulana. Lucie je ještě expresivnější a nesporně půvabnější, dojem je ale stejně hluboký.

A na okraj zážitku z vystoupení Epydemye na Musilce - bylo skvělým úvodem sezóny a v programu je spousta dalších příslibů, takže je to příslib epidemie kvalitních zážitků. Zdá se, že tato scéna se díky velmi promyšlené dramaturgii stává špičkovou brněnskou scénou se skvělou nabídkou hudebních skvostů.

Fotogalerie:
https://beda-vh.rajce.idnes.cz/2018_10_11_EPYDEMYJE_-_koncert_-_Kulturni_stredisko_OMEGA%2C_Musilova_2%2C_Brno/