(Večery S, Divadlo U kapličky, České Budějovice 12. 10. 2018)

To byl ale blbej nápad, jet na koncert do Českých Budějovic v pátek odpoledne. Z Prahy. Ze severu Prahy! Takhle nějak jsem si nadával, když jsme po hodině a půl cesty měli Dé jedničku sotva na dohled. Před Divadlem U kapličky jsme zaparkovali asi 40 minut před plánovaným začátkem koncertu, a tak jsme už nestihli ani plánovanou večeři. A s kručícím žaludkem se umění vnímá vždycky o něco hůř.

Pak se ale začalo všechno v dobré obracet. V divadle byl bar dobře zásobený nejen alko i nealko nápoji, ale i výborným domácím štrúdlem, buchtami a mnoha dalšími laskominami. Kávu zde také uvařili a navíc zde byl na teplé nápoje i automat. Takže nálada byla zachráněna a mohli jsme se soustředit na muziku.

Jako první vystoupila skupina Andromeda, složená z děvčat školou povinných (někde jsem zaslechl 12 let, ale tipoval bych o něco víc). Děvčata ještě písně neskládají, a tak repertoár tvoří písně převzaté od Ginevry (ty převládají), Klíče, Žalmana a dalších renomovaných umělců. Dlužno dodat, že Andromeda si písně aranžuje dost po svém, což je dáno i nástrojovým obsazením. To tvoří dvě kytary, housle, zobcová flétna, congo a v jedné písničce zazněl akordeon. Všechny čtyři členky kapely také zpívají. Pro Andromedu to prý bylo první delší vystoupení v kariéře a bylo znát, že sem tam zapracovala nervozita. Ale celkově bylo vystoupení docela dobré.
Andromeda si dala práci nejen s nacvičením písní, ale i s vizuální stránkou koncertu. Vystupují v opravdu hezkých stylových šatech podobného střihu, ovšem v různých barvách. Škoda, že to, s čím si daly takovou práci nakonec pokazily tím, že před sebe postavily nehezké stojany na noty, za kterými byly pěkně ukryté. Nepůsobí to hezky a navíc to vypadá, že písničky nemají naučené. Další výtku bych měl k mluvenému slovu. I průvodní slovo je součástí koncertu a pokud jsou všechny písně uváděny stejnou ( a navíc z jazykového hlediska chybnou) větou: „A jako další písničku vám zahrajeme…“, je to špatné. Ale věřím, že i na tom Andromeda do budoucna zapracuje.

Po Andromedě přišlo vystoupení, které mne příjemně překvapilo. Písničkářku, která si říká Pensée, jsem slyšel relativně nedávno a tak jsem si myslel, že vím, co uslyším. Jenže Pensée od té doby udělala ohromný kus práce a její vystoupení bylo o hodně lepší, než to, co jsem si pamatoval. Nemyslím, že by znatelně lépe hrála na kytaru, nebo zpívala. Ale celkový projev byl uvolněný a bezprostřední. Měl jsem dojem, že si Pensée koncert opravdu užívá a užíval jsem si ho i já.

Na začátku vystoupení Pensée vyprávěla, že pro folkaře je její písničkářství moc punkové a pro punkery zase moc folkové. Tady si dovolím nesouhlasit. Pro mne, coby folkaře, bylo vystoupení folkové. A to prý patřím mezi tradicionalisty. Jestli bych měl k něčemu výhradu, tak k trochu „upovídaným“ textům. Ale tento jev pozoruji v poslední době docela často a nejspíš je to aktuální trend. Každopádně mne mrzí, že Pensée teď moc nekoncertuje (díky pracovnímu pobytu v zahraničí), protože já bych další koncert slyšel docela rád dost brzy.

Po přestávce vystoupila skupina Epydemye. Nevím, jestli je mezi čtenáři někdo, kdo ještě tuhle partičku nezná. Pokud ano, tak jen stručně. Kapela tvořená dvěma zpívajícími muži s kytarami a jednou zpívající kontrabasistkou. Epydemye si v minulosti prošla obdobím, kdy zkoušela s nástrojovým obsazením experimentovat a obohatit zvuk střídáním akustických a elektrických kytar a pamatuji si na jedno vystoupení, kde Lucka hrála na baskytaru. Jsem ovšem rád, že se kapela vrátila k akustickým nástrojům, které jí sedí nejvíc. A kupodivu zrovna s akustikami dokážou udělat největší „bigbít“.

Koncert tvořil repertoár složený z písní ze všech vydaných alb kapely, i když trochu převažovaly ty z posledního, cenou Anděl oceněného alba Kotlina. Epydemye hrála již pátý koncert v řadě a bylo znát, že jsou rozehraní a rozezpívaní. Znalce kapely možná překvapí, že Honza Přeslička ani jednou nezapomněl text. Že Mirek Vlasák řekl víc, než dvě holé věty. Že Lucka Vlasáková z pódia prozradila, že kapelu s těmi dvěma vlastně vůbec nechtěla, ale když se začali scházet ve zkušebně bez ní… neodolala. Epydemye také ovládá umění sdílet a bleskově měnit nálady písní i posluchačů. V jednu chvíli se sál sborově smál vtipné historce a o několik vteřin později byl dojatý příběhem Milady Horákové v písni Milada.

Epydemye hraje aktuálně ve vrcholné formě. Je poměrně smutným faktem, že po českých pódiích stále kolují kapely, které už léta stagnují a upadají a přitom se tím, co předvádějí, živí. Zatímco takové skupiny jako je Epydemye vystupují ve svém volném čase, po práci.
Poslední píseň večera, Find the Cost of Freedom, byla věnována Tomáši Berkovi. A ten, jestli tam někde nahoře poslouchal, musel mít z nádherného vokálu setsakra radost.
A pak už zbývalo jen poděkovat, rozloučit se, sednout do auta a vydat se zpátky k domovu.

To byl ale super nápad, jet v pátek odpoledne na koncert do Českých Budějovic, říkal jsem si, když jsem půl hodiny po půlnoci viděl před autem světla Prahy.