Jako obvykle trávím na Folkové Ohři jen sobotu, ale letos jsem trávil opravdu jen pouhou třetinu festivalu, protože pátek i neděle byly plnohodnotnými festivalovými dny – v neděli se končilo až kolem osmnácté hodiny.

Ale pojďme k sobotě: v 11 hodin otevírala Sabina Uxová. Statečná sólistka, vydatně podporovaná rodinou. Technicky nástroj zvládne, na hlasu je třeba ještě trochu pracovat zejména ve výškách, ale aby jako písničkářka zaujala, musí mít na vystoupení alespoň 50% vlastní tvorby a převzaté písničky jen jako koření vystoupení. Tady to bylo naopak, ale časem se to jistě upraví. Má kariéru před sebou. Pak nastoupila skupina Scarabeus, která nás vrátila do 70. let a také trochu připomněla, jak jsou ty sedmdesátky už daleko. Následující Strunovrat přinesl typickou folkovou muziku, ale přišlo mi, že byli nějací nerozehřátí. Dostal jsem CD, tak předpokládám, že tam budou v plné síle. Ale hrálo jim to dobře. Jiný styl a svěžího ducha muziky přinesly Nové struny. Věnují se swingu, kupletům, semaforským písničkám a podobně, ale publiku změna žánru vůbec nevadila. Jsou festival od festivalu lepší, i když možná ještě rychleji mění sestavu. Pacifik s „Novou“ zpěvačkou předvedl jedno z nejdelších festivalových vystoupení, sestavené zejména z trampské klasiky, ke swingu či jazzu se uchýlilDava Armpit Humiliationpornmobile.online jen v několika případech. Postrach všech moderátorů, Klíč, nastupoval po Pacifiku a asi když mě viděli tak vyděšeného z toho, jak dlouho zase budu muset stát před pódiem a žvanit, stihli se nazvučit za krásných 27 minut (oproti 40 z minula). Ale pak to zase stálo za to. Loni propagovali nové CD, letos se tedy s klidem vrátili ke klasice. Pěkné to bylo. 

Vrchol večera přišel odpoledne – od půl šesté nastoupila Epydemye a naprosto publikum převálcovala. Staršími skladbami, písničkami z alba Kotlina i písněmi z nejnovějšího CD Milé děti. Větu „Epydemye utopila rozhodnost z Kotliny v mateřském mléce alba Milé děti“ si nechám až na recenzi. Epydemye je příkladem té kapely, která mi jako reprezentant současného folku na některých festivalech chybí. A je srdeční záležitostí organizátora festivalu Míly Pražáka, který si její vystoupení taky náležitě vychutnal. Jediná kapela, která po vystoupení prodávala svoje CD déle, než trvalo její vystoupení. Fronta jak na Maso! Následující Hradní duo, kterých bylo šest, se ale rozhodně nedalo zahanbit. Středověkem inspirovaná muzika, v základech folková, ale provedením až dravě rocková, se zase nejvíc líbila mě. Škoda, že nemají aktuální CD. I následující Slávek Janoušek překvapil – nebyl sám, ale měl s sebou dva muzikanty a hned všechny písničky zněly jinak než jen s kytarou. Láďa Zítka dostal i sólovou šanci a na basu hrál Jan Vondrák (syn). I Slávek Janoušek zalovil v historii, mě nejvíc nadchla Škoda 1000 MB a řekl jsem, že ji taky vrátím zpět na rozhlasové vlny, aspoň do pořadu Folkmenu. Ale hrál i svoje nejnovější písničky z alba Tohle je vzkaz. Závěr patřil Strašlivé podívané a byl to v podstatě druhý vrchol večera – Strašlivka tyhle závěry umí. Omylem jsem jí ale přisoudil dvě písničky jiné skupiny, hrající podobně orientovanou muziku a to je trošku varující. Pro mě, ale i pro kapelu. Byla stejná jako před dvaceti lety, kdy jsem ji viděl naživo poprvé. Ale možná je to dobře.

Celkově tedy Folková Ohře letos nabídla reprezentativní výběr klasiků i mladší (ne úplně nové) folkové krve. Zvučil jako vždy dokonalý Pája Jindrák, který si pořídil dokonce ochranu na kabely, a tak ubyla nervozita na jeho i mojí straně (kolikrát budu muset za večer vyhlašovat, aby se na kabely nešlapalo).

Folková Ohře, 23.-25. srpna 2019, Kynšperk nad Ohří