FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Jsou chvíle, které protečou vědomím jako voda korytem, jsou chvíle, kdy se čas na chvilku zastaví. V hudební oblasti lze poslouchat několik kapel za sebou. Všem to hraje a zpívá, ale po skončení koncertu nejsem schopen kapely od sebe rozlišit. Někdy se ale stane, že uslyším pár tónů a ústa se mi roztáhnou v úsměvu a po zádech pomalu a stále jezdí mrazení.

Kdysi dávno jsme vyrazili na vandr na Šumavu a až na nádraží u pokladen zjistili, že některým z nás stačí prachy akorát kousek za Plzeň… a tak jsem se dohrabala na svou první Portu. V dalších letech jsme podobných akcí vymetli víc a davových akcí si užili natolik, že jsme na ně pak řadu let ani nepáchli. Vzato kolem a kolem, kdyby nás na Jizerskou notu nelákali kamarádi

Ano, už posedmé se sešly v sobotu 19. 9. v moderním kostele sv. Prokopa v pražských Stodůlkách převážně velké pěvecké sbory, aby sobě i posluchačům zazpívaly spirituály, gospely a jiné, zejména černošské duchovní písně. I letos byla kolektivní duší festivalu skupina Geshem, individuální pak její sbormistr Marek Šlechta a také členka Geshemu Lucie Haschková.

Rád bych se s vámi podělil o pocity z podzimně laděného festiválku, který jsme si dovolili s kapelou uspořádat ve dvoře ZUŠ v Jindřichově Hradci v sobotu 12. 9. 2009. Musím přiznat, že když jsme se rozhodovali něco podobného uskutečnit, vůbec jsme netušili, co všechno příprava takového malého festiválku obnáší. O to víc si dnes vážím všech pořadatelů, které jsem kdy potkal a nebo ještě potkám...

V sobotu 5. září proběhl v Jiřicích u Benátek nad Jizerou již 3. ročník festivalu WoodFolk pořádaný kapelou Kámen úrazu. O své pocity z průběhu festivalu se s vámi podělí za pořadatele Daniela Sedláčková, z úhlu moderátora Petr Hroch Binder, z pohledu účinkujícího Honza Žamboch a o svých pocitech diváka (a smažiče úžasných křupavých hroších vaflí) promluví Petr Berka. Tak jaké že to bylo?

Léto končí a kluby se pomalu otevírají. Určitou výjimkou je Balbínova poetická hospůdka, kam lze zajít na muziku i o prázdninách. Dne 2. září 2009 prázdniny prokazatelně skončily a stejně tak i problémy, kam se večer vypravit. Ten večer měl v Balbínově poetické hospůdce koncert zpěvák, kytarista a skladatel Radek Tomášek. Radek Tomášek je v Balbínce pravidelným hostem a najdeme jej například i v klubu Carpe diem.

Mohelnický dostavník je jedním z festivalů, který má pevně stanovený nejen začátek a konec, ale vlastně i scénář celé akce. A tak věrní příznivci, kteří do Mohelnice jezdí již nějaký ten rok vědí, že čtvrteční večer si mohou vychutnat koncerty na Bouzově, v pátek odpoledne začíná po společném zpěvu Vlajky soutěž kapel, kterou následně po nějakém tom recitálku vystřídá soutěž filmová.

Prahu obklopuje na všech stranách spousta vesnic, které ale nejsou ani městem, ani čistým venkovem. Není to ovšem rozměr Londýna, kde se jede desítky kilometrů po periférii a stále jsme v desetimiliónovém městě. Kousek od Letňan a Čakovic leží vesnice Veleň. A v té vesnici se již pátý rok koná akce, kterou ani nelze v pravém slova smyslu nazvat festivalem. V domku s dvorkem a zahradou tam žijí manželé Laďka a Jaroslav Budilovi.

Již potřinácté, ovšem nikterak nešťastně, se konal v tamním letním kině festival Žalmanův folkový Kyjov. S úderem osmnácté hodiny přichvátal letošní moderátor Pepa Štross, aby uvedl první kapelu. Přístav i v oslabení bez Martiny Strnadové zaujal a potěšil svou trampskou muzikou. Zaznělo také pár skladeb z loňského podzimního CD s příznačným názvem Papírový drak. Následovalo trio VKV:

Již podeváté se začátkem srpna v hlineckém městském parku Na Drahách konal Folkový špekáček. Jde o jeden z menších letních festivalů, kde vystupují nejen zvučná jména, ale i zatím méně slavné či regionální kapely. Za celou dobu pořádání festivalu se místní potýkali s nepřízní počasí, podle ohlasů věrných návštěvníků byl tohle jeden z mála ročníků, ne-li jediný, kdy celý den svítilo krásné letní sluníčko. V rámci festivalu funguje i pár tradičních doprovodných akcí a zvyklostí, jako např.

Před nějakou dobou jsem dostal demosnímek s několika písničkami skupiny Marien a rychle jsem si z něj oblíbil Memento Mori – mezi ostatními se skladba tyčila nejméně o třídu výše. Hodně jsem písničku hrál v rádiu a zřejmě i na koncertech skupiny tahle skladba fungovala jako hit (jak jsem měl alespoň částečnou možnost i slyšet a vidět). Na zbrusu novém CD skupiny Marien tak tento hit zcela správně podle komerčních i dramaturgických zásad je umístěn jako otvírák,

Není tomu tak dávno, kdy se pubertální Muzika v Hrádku u Rokycan chlubila ještě mokrou občankou a už je z ní plnoletá slečna. Slečna, za kterou z celé republiky každoročně táhnou desítky brnkálistů, bouchačů, fučíků i prostých písňomluvců, stejně jako tisíce koukačů a ušinastražistů, zvědavých, který že z prvně jmenovaných se zrovna letos do její přízně vetře nesmyvatelně.

Probíral jsem se nedávno svou drobnou sbírkou plakátů a narazil mezi nimi na plakát festivalu z roku 1989, mého druhého roku v Telči. Pominu-li prvotní úsměv, jenž vyvolali různi ti Plíhalové, Redlové či Jíšové se sportovními čísly na prsou, připomnělo mi to pak zejména specifickou atmosféru prázdninových „folkových“ festivalů a to především pak těch mi nejbližších, spojujících mou lásku k hudbě a historii, festivalů konajících se v prostředí starobylých měst. Vedle multižánrových Boskovic a osudového města všech

Čas v Telči letí rychlým tempem jako všechno příjemné, na co po celý rok vzpomínáme. Než přejdu k popisu koncertů, nelze zapomenout na ty, bez nichž by od rozvoje elektroniky nebyly hudební zážitky dnes myslitelné. Těmito lidmi jsou zvukaři. S letní Telčí a koncerty na zámku je už řadu let spojeno jméno Jana Friedla, nenápadného muže, většinou v čepičce se štítkem. Tento zvukař má osobitý humor a pamatuje historie kapel i festivalů.

Přísloví o Svaté Anně se ráno 27. července příliš nenaplnilo, protože ve vzduchu bylo cítit, že bude zase jeden perný, či spíše parný den. The Beatles bohužel v Telči, ale ani nikde jinde již nevystoupí, ale parno odsunulo začátek Kocouří scény až na osmnáctou hodinu. Jak to bývá, účinkující jeli po stále více riskantní dálnici D1 a na rozdíl od Milana Chladila a kapely Bezefšeho

Před zahájením letošních, v pořadí sedmadvacátých, Prázdnin v Telči jsem si konečně vypůjčil knihu Františka Kožíka Město šťastných lásek. O co lépe se kniha čte, umí-li si čtenář pod místopisem představit skutečnou podobu města, v němž se děj této půvabné knihy ve dvou časových rovinách odehrává. Letošní festival začal jako vždy v pátek, který letos nesl datum 24. července 2009.

Osud a Jupp tomu chtěli, že jsem se stal na tři dny pánem Zahradní Kapličky, jedné ze scén největšího, nejen folkového festivalu. Dva dny byly soutěžní – vystupovali interpreti soutěžící o Krtky, třetí den byl recitálový. Přispěji tedy i já svým kouskem do mozaiky popisu Zahrady, jak se na FT skládá. Nakonec, každá ze soutěžících skupin měla i svůj recitál, který zase viděli a slyšeli kolegové, a tak můžete porovnávat dojmy.

V minulých letech jsem si po celodenním kmitání mezi třemi scénami Zahrady chodila do amfiteátru vyposlechnout jen některé interprety a vítězné sestavy Krtků. Letos, už při pročítání programu v Praze, jsem správně odhadovala, že na hlavních programech strávím daleko více času. A ráda. Vedle slavných legend žánru, začínajících v 70. až 80. letech minulého století,