Bájecné Folkování pod komínem

01.10.2000 Bájecné Folkování pod komínem (Jarka Thüringová)

Když jsem se to ráno podívala z okna, měla jsem sto chutí se zase vrátit zpátky do postele. Cáry vody ze shora visící činily dojem nikdy nepřestanuvšího deště a mraky visely tak nízko, že nebylo vůbec jisté, zda pod nimi projedou tramvaje. Nakonec jsem si ale udělala dobrou snídani, stihla kurz angličtiny a hodinovou návštěvu knihovny. A pak už hurá do Třeboradic.

takto spokojených diváků
byla na Folkování většina

Na samém konci Prahy se v sobotu sedmého října totiž odehrál snad poslední významnější festiválek této folkové sezóny, Folkování pod komínem. Naštěstí pořadatelský tým pod vedením Luďka Žofáka z Magisonu připravil i mokrou variantu, takže sejšn původně situovaný do zahradního areálu hospody U Tanase, se přesunul pouze o několik metrů do útulného sálku jmenované potřebné instituce.

Přesně ve tři hodiny a něco zanechal ředitel ředitelování a spolu se svým kontrabasem a skupinou Magison dnešní maraton zahájil. Magison hrál v pohodě (jak jinak doma) a sklidil za to poměrně bouřlivé ovace. Na pódium se pak vrhnul Načas a posílen o nového baskytaristu Vojtu zahrál několik nových a několik osvědčených písní. Tradičně největší úspěch sklidili se svými rokenroly a s asi svou nejlepší písní Housenka. Tak seriózní začátek festivalu ale narušil následující soubor Panelákoví fotři, což je v podstatě cosi mezi Lokálkou (texty), Barel rockem (hudbou) a Semtexem (obleky). Věkový průměr této kapely byl asi bezkonkurenčně nejvyšší ze všech zúčastněných kapel, přesto si v sále během chvilky získali prakticky všechny diváky všech věkových kategorií. Po nich přišel na scénu folkový Merliton, kapela sice správně nadšená, leč hlavně vokálními výkony spadající spíš do té nižší ligy mladých kapel. Nicméně texty mají pěkné. Stejně jako českobudějovická skupina Akorát, která byla ještě folkovější než Merliton a mně trochu připomněla folk osmdesátých let. Mají dvě šikovné zpěvačky a jejich projev na pódiu byl velmi sebejistý. Stejně folkový a stejně sebejistý byl děčínský Juwel folk, navíc vokálně čistčí a s lepšími výrazovými prostředky. Škoda, že bydlí tak daleko od Prahy. Tady by už určitě byli v klubech těžce vyhledávaní. Hrají opravdu pohodovou muziku. Velká pohoda vyzařovala také z vokální kapely Bezefšeho, kterou jsem já slyšela poprvé v životě, a o to víc mě překvapilo, že jsem o nich ještě neslyšela na velkých festivalech. Prý byli na Zahradě, ale tam jsem zase letos nebyla já. Každopádně byli velmi suverénní, dělají to trochu jinak než Kvokál, spíš bych to přirovnala k Mošnám nebo ke Čtyřlístku a zdá se mi, že je to další nastupující hvězdička. Což se nedá říct o kapele Flám, jejichž většina vokálů se omezila na unisono. Flám byl dnes první kapelou, která na pódium přinesla bicí a zřejmě jedinou, která s nimi neumí vůbec zacházet. Výsledkem toho všeho byl akorát intenzivní hluk, nesrozumitelný zpěv a předčasný odchod několika diváků středního věku. Vše napravil následující Kvokál, který předvedl profesionální výkon a všem přítomným spravil hudební chuť. Všechny písničky, které hráli, jsem sice už znala, ale vůbec mi to nevadilo, ráda jsem si je zazpívala. Poslední část večera zahájil táborský Telegraf. Kapela, která se od kamelotovského zvuku vzdálila tak dokonale, až si někdy říkám, co všechno se ještě dá nazvat folkem. Musím ale uznat, že aranže Telegrafu jsou dobré a atraktivita souboru díky jejich rytmické sekci je také plně zajištěna. Liberecký Jarret oproti nim má sice bubeníka jen jednoho, zato tiššího. A to je dobře. Písničky Jarretu tak daleko víc vyniknou. Jarret byl jako vždy prostě úžasný a já už se moc těším na jejich druhou desku, kterou nám mezi písničkami vyhrožovali. Na úplný závěr večera vystoupila plzeňská skupina Semtex, v sále se jim podařilo oživit spoustu mrtvol a ty pak následně zapařily všechna zdejší okna. Těchto posledních čtyřicet minut folkové zábavy tak bylo velmi intenzivních a plzeňáci se nestačili divit, kdeže se to v tom převážně pražském publiku vzalo.

Festival skončil krátce po půlnoci a ve všech prostorách hospody U Tanase se jamovalo ještě dlouho do rána. Já jsem spolu s dalšími lidmi vyrazila na noční autobus do blízkých Čakovic a těšila se do postýlky. Ta se blížila s každou přeskočenou louží a já si teprve teď uvědomila, že už vlastně neprší. Snad to vydrží aspoň cestou domů, pomyslela jsem si. V noci, když mi kapky buší na plechový parapet okna, už mi to moc nevadí. Spíš naopak. Mám to ráda.

Sdílet na...

| Více...