FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Stejně jako má divadelní obec své velké scény v podobě divadla Národního či Stavovského, honosí se FTC obec svými Zahradami, Folkovými růžemi, Muzikami a Kvítky. Pokud ovšem chce hudbychtivé publikum zavítat do prostředí komornějšího, pak má i na tomto poli možnost navštívit svůj Femafor. Tedy Festival Malých Forem. Jedním z nich je už po 14 let Jablonský medvídek.

Příjemné prostředí koupaliště v Jablonném nad Orlicí rozhodně nepojme divize diváků jako náměštský amfiteátr. Zato se sem pohodlně vejde nějaká ta rota, možná i menší prapor. Zatímco některá družstva diváků (nelze psát mužstva, neb ženy jsou rovněž přítomny a ženijní vojska jsou něco jiného) se "zakopávají" v hledišti, polní kuchyně již kmitají a čile komunikují s opozdilými zásobovacími konvoji.

Nejčilejší ruch vládne v zákulisí. Zdejší velící, kpt. Donald (civilisty znám coby Libor Kačírek - živoucí důkaz toho, že armádní strava nemusí být nevýživná), udílí poslední rozkazy a hrne se na tribunu, z níž vzápětí mávne k započetí přehlídky.

Epy de Mye v čele...

foto: Ivan Bllemby Krejza ©

Duo ťuk je seskupením podstatně ambicióznějším. O tom svědčí už vítězství na Portě z roku 1989 (zlaté časy). Tehdy ovšem jeho drsnější polovina, tedy kytarista a výhradní autor repertoáru, Jaroslav Moravec, spolupracoval s Kamilou Lorencovou, která, podobně jako později Kateřina Haladová, "zmizela v akci". Dnes Moravce ideálním způsobem doplňuje Lucie Nunová, s níž se loni probojoval do mezinárodního finále Porty.

Pardubičtí Marien jsou ještě?chm? ostřílenější. Pravda, ve vojenské terminologii to pravděpodobně nebude to správné (ba naopak) slovo? Zařaďte si ho tedy do správných mantinelů a vyjde vám velezkušená sestava okolo Víti Troníčka, pro mne osobně dovedena k dokonalosti zařazením písně již mrtvého Magisonu za účasti živé původní zpěvačky Mirky Rosendorfové.

Každá přehlídka vyžaduje také zařazení zasloužilců (nezaměňovat předpony!). Jejich řady pro páteční večer reprezentovala osamělá bojovnice Petra "Šany" Šanclová a AG Flek v čele s velícím triumvirátem Táborská-Martykán-Viktorin.

Po ukončení oficialit nebyla pevně stanovena večerka a zábava tak pokračovala u signálních ohňů až do pozdních hodin. A to i přesto, že se schylovalo k boji.

Jablonský medvídek není festivalem soutěžním. Kapely neusilují o zaplácnutí volného místa ve svých trofejních vitrínách. Přesto však prokazují bojovného ducha a nemohou-li pokořit své soupeře hudebním umem, nastupují praktiky, nebojme se toho slova, ultimátní. Sobotní dopoledne se proto neslo ve znamení námořní bitvy.

Kvarteto plavidel se ve zdejším bazénu utkalo v líté řeži pod vlajkami Marien, Epy De Mye, Bodla a Hlubokého nedorozumění. Prvně jmenovaní využili umění utajení a maskovali své monstrum pod zástěrkou plujícího ostrova (pravda, jakýsi drn, žalostně rozrytý smutným keříkem, nelze považovat za plnohodnotnou imitaci karibských krás a poukaz na ekologické cítění to nikterak nevylepší). Epy De Mye vsadila na polární technologie, a to jak v celkovém pojetí plavidla, tak ve výbavě a ustrojení v čele s polární liškou Lízou (jinak psem neurčité, či přesněji mně neznámé, rasy).  Bodlo vsadilo na jednoduchost. Využili osvědčené výrobní postupy (jinými slovy prachsprostě obyčejnou nafukovací megaduši), osadili výsledek nejmohutnějším členem posádky (čímžto prakticky neustále kotvili) a zbývající mužstvo pak suplovalo pohonné jednotky, rozptylujíc krátkozraké obecenstvo slušivými uniformami vzor bikiny.  U posouzení plavidla Hlubokého nedorozumění dochází v souladu s názvem kapely k rozporu ve výkladu. Zatímco zástupce jmenovaných nabízí coby vysvětlení personifikaci "jarního pozdravu zdejších lesů", já trvám na demonstračním modelu hipísáckého doupěte.

Názory na výsledky války se různí, nicméně posledním, kdo po nevybíravém boji setrval (ne na dlouho) na palubě, byla Epy De Mye, jež úspěšně zúročila svou vyčkávací taktiku.

Mezitím již probíhal program pro děti v podobě dílen, soutěží a ukázek ptactva (nedoporučuji soutěžit v otáčení hlavy s puštíkem, kulíškem a dalšími druhy sov - bolí to) a na pódiu se připravovala hudební práčata z formace OR Drums. To vám jsou takoví "mladí fracci" ze ZUŠ Letohrad, kteří vám nejdřív s prominutím "otevřou hubu" svou bubenickou exhibicí (dvě klasické bicí sestavy + změť "takovejchtěchjinejchbubínků"), aby pak vypálili za podpory elektrické kytary, baskytary a zpěvačky pár klasických hitovek. To vše za dohledu a přímé účasti svého učitele (profesora?, vedoucího?), jehož jméno jsem "pochopitelně" zapomněl?

Folkoví branci zahájili i hlavní program. A to v podobě sestavy YO-YO Efeck. Smíšená sestava má vše ještě před sebou, přesto myslím zanechali větší než povinnou dávku dojmů. Ostatně, jednou ze svých písní dojali i mou ženu, což je podle mého dosti výmluvné, uvážíme-li, že ta zase dovede začasto rozplakat mne.

Pozornost se následně přelila ke Kapkám z Červené vody - také již stabilnímu kvintetu zdejších kasáren. Tahle kapela ztratila ze svého 14-ti členného základu za osm let existence dvě třetiny objemu a ačkoliv jsem je v původní sestavě neviděl, věřím, že se jako štíhlice cítí mnohem lépe.

Západočeské Bodlo potkávám na pódiích s výraznou pravidelností. Přisuzuji to jejich dobrému vkusu pro výběr správných akcí a v neposlední řadě i hudebnímu pojetí, které mne již dávno nenutí přemýšlet nad truchlivostí prázdného kelímku, ale spíše o umění této pětičlenné partičky.

Hluboké nedorozumění, srdeční záležitost nejen Donaldovu (kdo je Donald? No viz. výše), jsem tentokráte z objektivních (podle mne, tedy..ehm? subjektivně) důvodů nevyslechl. Proto jsem v souvislosti s tímto vystoupením směřoval kapele dotaz "jakžetotedazflikovali". Odpověď cituji: "Mno, úroveň nevybočila z našeho "vysokého standardu". Jen publikum bylo prořídlé díky zahajovacímu zápasu Eura ČR-Švýcarsko. Když jsme dali gól, tak nám dokonce jeden nejmenovaný fotograf zařval rovnou do vystoupení. Nakonec jsme kvůli čekání na jednu z dalších kapel protáhli vystoupení o cca 4 písně. Výhodou bylo, že mezitím fotbal skončil a publikum se tak v závěru rozmnožilo. Přídavek samozřejmě byl." No takže tak?

Kdysi jihlavská (dnes snad jihočeská či co) Epy De Mye, zdá se, již brzy vyčerpá zásobu  adjektiv a jiných slovesných superlativů, jimiž se i tak bohatý jazyk, jakým čeština je, holedbá. Dá se o ní hovořit jako o zázračném dítěti FTC žánrů s bleskovým vývojem po ose naděje-stálice-? (za otazník doplň výraz nejvíce se blížící skutečnosti). Nezbývá než se těšit na připravované album.

Mevídkovskou povinnost dvou hvězd na večer si pak přijela z poloviny splnit Bokomara. Tentokrát bez Nadi Urbánkové, s níž poslední dobou na můj vkus až příliš úzce spolupracuje. Housky se tedy s Vilémem nepekly, zato se nabízely pamlsky tradičnější a pro mne chutnější.

Sobotní večerku vyhlásil (a o něco přetáhl) Vlasta Redl. Bohužel, cesta ku domovu již mocně volala a já ho tak již neměl zaslechnout. To však neznamená, že bych Vlastu "ni koutkem oka nezahlédl". Díky jeho pojetí konzultace cesty s místním obyvatelstvem jsem se s ním totiž málem seznámil blíže, než by bylo záhodno. Alespoň takto jsem ho tedy spatřil v záři reflektorů. Mých?

Věřím, že nejen on našel cestu k Jablonskému medvídkovi. Už za rok byste po ní měli šlapat i vy. Nástup v červnu 2009.