FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Slovenská Družina je pro mne obdobou "našeho" Koňaboje. Obdobou svižnější a v některých ohledech snad i nápaditější. Poprvé v sobotu jsem vydržel sedět na jednom místě  a odmítám coby důvod pouze dvojici energických zpěvaček.

Pokud jsem výše zabrousil do kulinářských vod (ne, ryby nejím), pak se musím přiznat, že si za těch skoro 20 let, co vnímám přítomnost Jablkoně na hudební scéně, mnohdy nevím rady s jejich menu. Bůh ví, jestli na něj použít příbor, speciální vidličku, nebo kleštičky na šneky. Možná úplně nejjistější je prostě chytit "celej flák" jen tak do rukou, zavřít oči a zakousnout se. Zprvu "alternativní chuť" se pak na jazyku rozplyne a slehne, aniž by dostála svým prvotním výhrůžkám, kdy se na někoho tváří těžce a nestravitelně.

Jarda Svoboda představil opět poněkud pozměněnou sestavu svého Trabandu. Krátce před festivalem nahradila bývalou multiinstrumentalistku Jana Kaplanová  a došlo i k rozšíření o staronového hráče na tubu Roberta Škardu. Pokud tímto roznáším fámy, pak neúmyslně, neboť v sestavách skupiny se přestávám orientovat. Co však fámou rozhodně není, je, že právě Traband a jeho hrátky byly pro mne vrcholem festivalu, a to i přesto, že hlavní hvězda měla nastoupit na pódium vzápětí.

Tony Trischka, americký banjo mág, přijel na Lochotín zahrát po dvaceti letech. A že se za tu dobu hodně změnilo! Na jednu stranu prořídly řady diváků v ochozech, ovšem na tu druhou, snad právě i díky Trischkovi, vyrostla v Čechách celá řada muzikantů, kteří se mu, pokud mohu být po dobu této věty kacířem, v "umění rychlých prstů" ne-li rovnají, pak jistě blíží. Jeden z nich, Luboš Malina, byl po převážnou dobu vystoupení jeho rovnocenným partnerem. Ostatně, stejně jako celá Druhá tráva v čele s Robertem Křesťanem, majitelem pro mne zřejmě nejpůsobivějšího hlasu na naší, nejen FTC, scéně.

Se svojí "mockou" do mlýna pak přišla nadrumpaná formace Jumping Drums. A já teprve při ní pochopil, proč je i v případě "folkových" festivalů zapotřebí schovávat opičky v okolních zoo do pavilónů. Možná to minimum genů, kterými se liší od člověka, jim totiž nedovoluje podobnou hudbu vnímat jako energetickou bombu, kterou parta kolem Ivo Batouška na své publikum svrhává.

Po podobném nářezu se však člověku zasteskne po folkové klasice. To bezpochyby nejlépe ví dramaturg festivalu Michal Jupp Konečný. Ten tedy vynesl své další eso. Slávek Janoušek v duu se svým "historickým" parťákem Lubošem Vondrákem zavzpomínali s chutí na "starý dobrý časy" a neopomněli vyhovět ani zpěvuchtivému divákovi.

Janoušek s Vondrákem byli jedním ze dvou dvouhlavých fénixů, kteří povstali z prachu inzerovaného, nakonec však nevystupujícího, tria Redl-Samson-Janoušek. Tím druhým byla dvojice Vlasta Redl + Svíťa (ono se to píše jinak, ale já ten papírek ztratil).  A musím říci, že přesně takovéhoto Vlastu jsem často postrádal. Uvolněného, vtipného, přímočarého. Nevyžívajícího se s kapelou ve spoustě kudrlinek a instrumentálních vyhrávek. Spolu se Svíťovou fujarou rozněžnili nejen publikum, mávající jim stovkami svítících displejů (zapalovače jsou zřejmě tam kde Porta), ale i sebe (Vlasta: "Pane fotográááf, pane fotográááf, cvakněte mi to tady jako zpoza mně, jóóó???"). Následně se, nahrazujíc sólo chybějícího nástroje, sami vypískali a znova vraceli s nepřebernou hromadou Redlových melodií.

Klasikou nejklasičtější pak celý festival zakončil Žalman se svým spolem. Vyzkoušel si na přítomných i několik novějších kousků, ovšem veškeré "zásadnosti", bez nichž by zkrátka odejít nemohl, samozřejmě zazněly.

Co potřebuje dobrý festival? Diváky, dobrý program a kvalitní zázemí. Lochotín je tedy ve dvou třetinách své cesty. Byla by škoda se otočit, nebo ten běh vzdát. Takže, vzkaz pořadatelům: my to s vámi ještě zkusíme, zkuste to vy s námi. Ahoj?