FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Jenže písničkové období Mariana Vargy skončilo a v roce 1970 vzniká první a nejslavnější sestava artrockové kapely Collegium musicum v čele s Vargovými hammondkami, basovou kytarou Fedora Freša a bicími Dušana Hájka. V hitparádě nakladatelství Panton skladba Collegia  Pocta J.S. Bachovi předstihla na páté příčce žebříčku dokonce Zdenu Lorencovou a její Cinky linky, první byly ostravské Buřinky s písní Runcaje. Inu, krásná to doba!

Spolupráce s Hammelem pak byla navázána znovu  na albu Zelená pošta (1972) a zejména na albu Na druhom programe sna (1976), kde spolupracoval i kytarista Radim Hladík. Album dostalo cenu Bílá vrána časopisu Mladý svět. Éra artrocku Collegia pak skončila albem Divergencie (1981) a nastala zatím poslední éra Mariana Vargy, éra sólová. První sólové Vargovou  album je Stále tie dni z roku 1984, byť ještě s hosty jako je Laco Lučenič (kytara) nebo Palo Kozma na perkuse. Posledním sólovým projektem  Mariana Vargy je album Solo in concert z roku 2003.

Nikoliv zanedbatelnou částí Vargova muzikantství je první rockový muzikál na Slovensku Cyrano z predmestia (album z roku 1978)  a řada filmových melodií.

V úterý 15. listopadu 2005 jsem se setkal s uvedenou osobností a hudební legendou na koncertu v klubu Dobeška v Praze 4. Po několika dotazech několika lidem, zda si mohu udělat při koncertu pár fotek, jsem skončil až u Mariana Vargy. Seděl v šatně, v ruce typický doutník (kdysi silné kubánské cigarety Ligeros) jen pokývl a suše řekl: "nech sa páči". To byla také až do konce koncertu jediná slova, která Marián Varga pronesl.

Na podiu stála Yamaha s ještě několika dalšími  klávesovými  nástroji. Uprostřed židle na kterou Varga po lehké úkloně beze slova usedl. V modrých džínách a svetru, lehce nahrbený, položil své štíhlé prsty na klávesy a v reproduktorech ostře zazněly fanfáry skladby Vežová hudba, jejíž první část je i na albu Stále tie dni.

Varga dohrál a s kamennou tváří vstal a uklonil se. Otočil se ke klavíru a zazněla mozartovská skladba Nechtiac z alba Zelená pošta. Po jejím doznění další úklona beze slova a úsměvu a další skladba. Celkem i s přídavky zaznělo jedenadvacet skladeb.

Řada z nich jako Žltá lalia, Posledná jeseň, Virágom, Zagajduj gajdoše, Scherzino zo Suity semplice, Sonatína pre klavír, Mobile  a Nesmierny smútok hotelovej izby byla z alba Solo in concert. Z alba Stále tie dni zněla Nespavost (Insomnia) .

V přídavku pak srdce fanoušků potěšila skladba Hommage á J. S. Bach. Singl s touto skladbou jsem hrával kdysi do omrzení a lze jít najít na albu Collegium musicum 1997.

Koncert Mariana Vargy není oddechová zábava. Ale současně není pouhou prezentací dokonalé hry interpreta. Ve skladbách se odráží osobnost autora i interpreta, který nemá v Čechách ani na Slovensku obdoby. Varga je hráčem a skladatelem minimálně evropské úrovně.

Některé skladby jsou plné deprese, strachu (Nesmierny smutok hotelovej izby). Kořeny jsou ve Vargově osudu, v němž nechybí i zdravotní problémy, protialkoholní léčba a deprese. Jiné znějí jako chorál (Ĺalia poĺná z alba Na druhom programe sna - kdysi cosi jako hymnus Collegia musica). Koncert Mariána Vargy vyžaduje plné vnímání a odměnou je úžasný pocit, že jsme svědky něčeho nepopsatelného, velikého, zrodu a současně zániku. Marián Varga tvoří a hraje celou svou složitou a smutnou duší.

Po poslední úkloně zahrál Varga skladbu Domáca úloha, kterou složil jako patnáctiletý student profesora Otčenáše na bratislavské konzervatoři. Dozněl skandovaný potlesk malého sálu. Když jsem si nechal v šatně podepsat od Mariána Vargy knihu Petera Uličného O cestách, které  nevedou do Říma, rozhovor s Vargou, která vyšla v roce 2004 v českém překladu, odpověděl na můj dík za koncert jediným slovem : "Ďakujem".

Cestou domů mi znělo v autě Solo in concert a já přemýšlel, proč někdy vyprodávají velké sály ti nepraví, když ta skutečná a jedinečná krása je ukryta v mezeře mezi dvěma slovy.