Kouzelná vež Bystrozrakého, Dlouhého a Širokého cili Prulom v dejinách šoubyznysu

Reportáže

Přímo v centru Prahy, nedaleko Václavského náměstí, nachází se hudebna, které podobnou bychom těžko hledali: Podlaha pokrytá kobercem ještě pamatujícím časy své novosti. Pár čalouněných seslí, většinou však dřevěné skládací židle odhodlané posloužit více než polovině sta diváckých zadelí. Vprostřed místnosti je vztyčen objemný trám hrubě tesaný, u kterého se koncertující umělci shlukují, aby v půlměsíci, ba možná někdy i v kruhu usazeným divákům hudli. Rozhlédneme-li se kolem a

Michal Knébl, držitel Anděla 2005

foto: Franta Vlček ©

obrátíme-li své zraky vzhůru, uzříme, že onen trám je součástí mistrovského díla tesařského, vysokého krovu v jehož vrcholu je zavěšeno deset zvonů. Tento kouzelný, pohádkový ostrůvek klidu nachází se totiž několik desítek metrů nad horečně a kvapně žijícím velkoměstem. Podkroví Jindřišské věže mi už nejeden muzikant chválil, jen od diváků jsem o něm zatím téměř neslyšel. Sám jsem ho poprvé navštívil 7. března 06.

Ještě malou chvíli před začátkem koncertu vypadala situace tristně: diváky bych dokázal na prstech spočítat, ba i vyjmenovat. Přesto, když několik minut po startovní 19. hodině bral Michal Knébl do rukou kytaru a vítal nás, byla sešlost obstojná a během produkce se ještě slušně rozrostla. Michal hned na začátku přizval ke spoluvystoupení v písních, které složil pro kytaru, kolegu z Krychle, výborného kytaristu Josefa Kvasila. A hned první písní, Pohádkou o Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém, rozesmál všechny včetně sebe. To se nedalo přehlédnout! Zavalitý Kvasil Široký, pomenší brýlatý Knébl Bystrozraký a vysoký, kostnatý Dlouhý - Jarda Urbánek čekající mezi diváky na svoji hostovačku! Takto nastartovat diváka je zárukou, že toho večera se bude smát i vlastnímu bolavému zubu? Od samého začátku se lidičky bavili hromsky, řehnili se i při rozverné sic, ale přesto podstatně život glosující Generaci a já měl obavy, jak dopadne Starý kozák, píseň z knéblovek asi nejvážnější. A zase paráda, publikum pochopilo a píseň přijalo s vlídným úsměvem. Jediné, co v tu chvíli zakulhalo, byla Michalova kytara, nicméně host dostal diváky přesně v takovém rozmaru, v jakém je potřeboval mít.

Rád bych zažil vystoupení Jaroslava Urbánka, které by přesahovalo obvyklou, včetně přídavků maximálně čtyřicetiminutovou relaci hostovaček. Ta nutí písničkáře hrát nejosvědčenější pecky a divák je tak ochuzován o jeho ostatní tvorbu. Je to jediný nešvar, který jsem při jeho vystoupení zaznamenal! Aby nedošlo k omylu: za nešvar nepovažuji Jardovy osvědčené pecky, těch jsem nenasytitelný (píšíc tyto řádky poslouchám je z jeho dema), alebrž krátkost vystoupení. Jardovy pecky zněly, přes jeho výrazně mikrofonový hlas a absenci mikrofonu, v akusticky vynikajícím prostoru Jindřišské věže, jednoduše řečeno, vynikajícně! A diváci byli vděční jak pohádkový dědeček za skývu chleba. Plácali, smáli se a možná by i mnohá Urbánkovi ráda přání vyplnila, kdyby je jen vyslovil. Leč jediné přání, které Jarda vyřkl, bylo přání mladým písničkářkám (připomínají mu svým rozhojněním, jak pravil, ruměnice pospolné - to jsou takoví ti červení brouci, co jich lezou houfy po hřbitovech), aby se jim dobře hrálo a žilo. A věnoval jim písničku!

Následoval druhý, závěrečný blok písní, skladeb a miniatur Michala Knébla. Těch pro housle a harmoniku, rapových, nebo, jak on říká, "á capelových". Za víc než dvacet let, která Mistra znám, jsem viděl již dlouhou řadu jeho dlouhých vystoupení a nejedno mu pohaněl? Postavit scénář z písní povětšině hodně střelených a přečasto nevšedně krátkých, navíc obsahu mnohdy balancujícího na hranici (a pro měkčí nátury za hranicí) společenské únosnosti, není žádná brnkačka. Snad kouzlo

Mistrovi hosté: Jarda Urbámek, v pozadí Pepa Kvasil

foto: Franta Vlček ©

jindřišských zvonů způsobilo, že Michal předvedl vystoupení tak vyvážené, že jsem u něj podobné nezažil. Bylo znát, že ho neušil horkou jehlou. Z archivu vylovil přehršel prastarých kousků (Staroměstský orloj mne od smíchu málem zahubil, stejně jako před léty v Polské), střídal krátké hudební žertíky se zhudebněnými epigramy, delšími písněmi (Soudce) a pohádkářskými hudebními opusy (z nichž Honza a drak mi v prostředí věže poněkud vadil, přesto že se nepočítám k měkkejšům), vtipně hovořil, žertoval a hrál s viditelnou radostí. Program uzavíral, jak jinak, písní, kterou má sám hodně rád, hitem Když si pod katedrou přehodila naše mladá úča nohu přes nohu.

Všechno do sebe nádherně zapadlo, zbýval už jen Michalův přídavek a mohli jsme jít spokojeně domů. Jenomže v tu chvíli se neočekávaně a nepředpokládaně ujal režie Jarda Urbánek, který se již doma v Duchcově pečlivě připravil na to, že v Jindřišské věži způsobí průlom do dějin šoubyznysu! A tak se stalo, že Michalu Knéblovi bylo uděleno jako prvnímu prestižní ocenění za loňský rok, cena Anděl 2005 - slečna, jejíž obrázek Jarda vystřihl z jakéhosi časopisu a nůžkami jí přibásnil křídla. Předal ji Michalovi za přínos v oblasti erekticko-disfunkčního folku! Mistr zatlačil v oku slzu dojetí a odvděčil se svému příteli Urbánkovi i nám, divákům, svojí kompozicí Milování v Čechách v šest hodin ráno v české a obou německých verzích. Slzy smíchu v našich očích se zatlačit nedaly. Bravo!

Do Jindřišské věže jsme vstupovali před 19. hodinou. Ten krásný, pohodový, veselý koncert byl neuvěřitelně kratičký a přesto, když jsme věž opouštěli, pouliční hodiny prozradily, že do 22. hodiny mnoho nezbývá. Čas v uspěchané metropoli tekl mnohem rychleji než tam nahoře. Inu, podkroví Jindřišské věže je místo kouzelné a pohádkové?

Sdílet na...

| Více...