Mikulášské krtiny ve Mlejne

Reportáže

Přiznám se bez mučení, že k cestě za kulturou jsem tentokrát z časových důvodů nezvolil obvyklou MHD, ale vyrazil jsem pohodlně svým rychlým fárem renomované značky. Avšak těch sto padesát metrů, které jsem u nás na Letné ušel od domu k autu, mi stačilo k tomu, abych za tu dobu potkal nejméně pět sehraných mikulášských týmů. Cestou přes Košíře sice ulice prořídly, ale ve Stodůlkách už se to mikulášskýma berlema zase jen hemžilo. Jezdím s letním obutím, a tak na zmrzlém stodůleckém asfaltu nebyla moje brzdná dráha zrovna ideální. Není tedy divu, že se Mikuláš, zvolna kráčející kousek od obrubníku, o který jsem se zvostra zarazil, notně vylekal. "Troubo, nauč se jezdit," halekal na mě zpod svých vatových fousů. "Troubo se neříká," upozornil jsem decentně Mikuláše a chůzí Jeana Belmonda nerušeně vplul do dveří klubu Mlejn.

Byl pátý prosinec a v pražských Stodůlkách si dali dostaveníčko vybraní letošní Krtečci. No možná bych to mohl specifikovat blíže na všechny vokální Krtečky. Lépe řečeno, na vítěze letošní Zahrady v Náměšti na Hané, kteří staví svůj sound na svém vokálním umění. Uf, je to těžký, ty reportáže. Tedy abyste tomu rozuměli, skupina Kvokál si pozvala spřátelené bandy Mošny z Brna a Spirit z Holomóce.

Zahájil však host, kterého si s sebou z Brna přivezly Mošny. Byl jím Ivo Cicvárek, mladý nadějný muzikant a autor, se svým komorním sdružením Oko. Ivošova hudba je tou příjemnou, těžko zařaditelnou směsicí městského folku, folklóru, jazzu a vůbec všeho, co můžeme zahrnout pod pojem kreativní hudba. Protože jsem osobně v poslední době neměl moc možností si tuhle skvělou hudbu poslechnout, byl jsem přítomností Ivo Cicvárka ve Mlejně mile překvapen. Vyvrcholením jeho představení pro mě byla skladba Nový rok s velmi přívětivým a příjemně melancholickým klavírem.

V programu, který mimochodem velmi aktivním způsobem moderoval frontman Kvokálu Marek Zavřel, se jako další představila olomoucká formace Spirit. Když jsem cestou domů přemýšlel, co bych o této části večera do reportáže napsal, říkal jsem si, že jistě to, že se Spirit v poslední době vyznačuje strmým kvalitativním růstem. Rozdíl mezi létem - kdy jsem je slyšel naposledy - a dneškem byl ohromující. Shodl jsem se na tom i s okolo sedícími pasažéry. Myslím, že nás všechny zároveň oslovila samozřejmost a plynulost, s jakou se Spirit pohyboval mezi jednotlivými folkovými žánry. Na závěr nezapomněli ani na legraci, a tak zakončili skvělým "hanáckým spirituálem".

Specialistou na spirituály byl i další vystupující večera, pražský Kvokál. Začali songem Táhnem, kterým rozhodně nechce tahle kapela naznačit svůj předčasný odchod z folkové scény, ale tématicky je tato píseň o stavbě železnice. Sólový part si zde vystřihnul sám kapelník Honza Železný, a pokud mi nic přes léto neuniklo, tak se zřejmě jedná o zdařilou novinku. Rozinkou na dortu tohoto bloku bylo však hned v úvodu vystoupení manažera Kvokálu Pavla Rady, kterému se podařilo na kytaru Marka Zavřela vyloudit zdařilé G dur. Takto navozená uvolněná atmosféra se pak táhla celým kvokálím vystoupením, posluchači měli například možnost poslechnout si jejich veřejnou diskuzi o inteligenčním kvocientu a nakonec jsme se dozvěděli, jak to vlastně chodí u Zavřelů doma. Avšak toto vše bylo pouze doplňkem k bezvadným instrumentálním a hlavně vokálním výkonům Kvokálu. To platí nejen o čím dál tím lepší Vlaďce Zavřelové, ale i o Martině Spurné, která krásně "Lamentovala" s textem Jirky Moravského Brabce.

Mošny, poslední vystupující večera, tentokrát nepojaly své vystoupení pouze vokálně, ale i s maximálním využitím svých instrumentálních možností. O tom svědčili i dva hosté, brněnský bongista Pavel Plch (bicí a rytmické nástroje, Natalika, FT Prim) a již zmíněný Ivo Cicvárek (klavír). Začátek svého bloku pojaly Mošny také velmi originálně. Jelikož hlediště bylo tou dobou už značně prořídlé (ponocnému právě začínala služba - parafráze, Cimrmani), zůstal tento početný soubor dál sedět mezi diváky, a teprve až když je moderátor vyhlásil, bouřlivě z hlediště zaaplaudovaly a vyběhly na scénu. Pak ovšem následoval koncert ne ledasjaký a už vůbec ne tuctový. Pokud jsem mluvil o vrcholu ve vystoupení Iva Cicvárka, pak vystoupení Mošen mělo vrcholy hned dva. Prvním byla převážně vokální záležitost Ticho, při níž se ukázalo, jakou výhodou může být, když jsou v kapele najednou dva mužské basy. Také mě tento song přesvědčil o skvělé aranžérské zručnosti kapelníka Jirky Mrázka. Druhý "vrcholový" song pocházel z autorské dílny Ivo Cicvárka a nesl název Jinačí tvář a hlas. Skladba, která začínala pro Mošny netypickou foukací harmonikou se postupně rozvinula ve velmi hektický harmonický celek. Na závěr připomněly Mošny jako jediný ze všech účinkujících koledou blížící se vánoce a v přídavku se rozloučily písní Svítání z muzikálu Vlasy. To však divákům ještě nestačilo, a tak za podpory Martiny Spurné a Vlaďky Zavřelové připojily ještě spirituál Dvě báby, který známe od pražského Spirituál Kvintetu.

Do mrazivé noci jsem ze Mlejna vyšlápl něco po půl jedenácté a rozhodně jsem nelitoval, že jsem strávil mikulášský večer zde. Koneckonců punčochu jsem odpoledne vyvěsil, tak co. Jen dobrý skutek jsem ten den ještě neudělal. Možnost se však nabízela. Onen Mikuláš, kterého jsem navečer vyděsil, zřejmě hodně "pracoval", a tak se na zpáteční cestě právě vrávoravě zastavil o blízkou pouliční lampu, aby si trochu odpočinul. Narval jsem ho tedy i s berlou do auta a odvezl ho alespoň na nejbližší Metro. "Děkuji ti, panáčku," pravil Mikuláš, když vystupoval z auta, "já sem asi úplně na sračku." "Sračku se neříká," upozornil jsem decentně Mikuláše a vyrazil k domovu.

Sdílet na...

| Více...