Nádherné zklamání (Šeptání do ticha 2000)

01.09.2000 Nádherné zklamání (Šeptání do ticha 2000) (Cimbura)

Byla vlahá, téměř úplňková noc z 12. na 13. srpna. Na nebi zářily miliardy hvězd a celé jedno sto a dvacet, jak pravili hvězdáři, jich té noci spadlo. Dvě z nich na scénu Přírodního divadla v Lokti nad Ohří: Mistr recitátor Mirek Kovářík a vynikající písničkář Karel Plíhal. Na scéně pod osvětleným monumentálním středověkým hradem probíhalo od desáté hodiny večerní ŠEPTÁNÍ DO TICHA, pořad, který vznikl v roce 1998 jako galapředstavení Mirka Kováříka pod širým nebem.

Večer otevíraly již tradičně Hrabětovy verše Láska je jako Večernice. Po nich Mirek Kovářík oznámil, že narozdíl od předchozích dvou ročníků, ve kterých představoval vždy poezii několika svých oblíbených básníků, bude tento večer věnován žánrově velmi rozmanité tvorbě Josefa Kainara. Trochu mě překvapilo, že v roce třicátého pátého výročí úmrtí a šedesátých narozenin Václava Hraběte nevěnoval Mirek Šeptání tomuto, sobě nejbližšímu, básníkovi, ale nakonec se ukázalo, že dobře učinil. Karel Plíhal má v repertoáru několik písní s texty Josefa Kainara a i jeho vlastní poetika se zdá býti mnohem blíže ke Kainarovi, než k tvorbě zmiňovaného básnického praporečníka šedesátých let. Zejména v písňových textech je úsměvný a laskavý Karel Plíhal Kainarovi blízký. Méně šťastné mi přišlo, že své písničky prokládal svými rozpustilými a všude vítanými mikrobásněmi. Rozbíjely dojem z Kainarových veršů a některé z nich ( např. "Někdy svoje pudy opanuji, jindy jednám spontánně. Teď například onanuji v Křižíkově fontáně." apod.) se hodí pouze do Karlových samostatných vystoupení. Mirek Kovářík se ale dokázal přes tyto drobné a jistě neúmyslné direkty přenést s grácií sobě vlastní. Ani porucha jeho klopového mikrofonu, která vedla až k výměně za bezdrátovou handku během recitace, nedokázala rozbít Mirkovu koncentraci. Přesto, že Mistr překonal toto úskalí, vděčně jsem vzpomněl na loni použitý, spolehlivý klasický mikrofon. Na druhé straně to, že mohl recitátor s bezdrátovým mikrofonem sestoupit ze scény pomohlo udržet kontakt s doposud nejpočetnějším publikem rozsazeným na nových pohodlných lavicích ... Večer, ve kterém Kováříkovu recitaci střídaly Plíhalovy písničky a povídání, plynul klidně a pohodově jako voda v Ohři. V atmosféře vytvořené oběma umělci a umocněné romantickým prostředím Přírodního divadla všechny překvapila půlnoc ještě před koncem představení. Přesto se přidávalo, jako by diváci i vystupující toužili, aby tato krásná noc byla věčná.

Samostatný odstaveček si zaslouží asi dvacetiminutové vystoupení hosta programu, pozapomenutého, leč výborného písničkáře, libereckého Karla Diepolda (dříve duo Vokatý & Diepold). Nejen, že tento autor píše příjemnou muziku s chytrými texty, ale i jako interpret je dokonalý perfekcionalista. (Že to svědčí i ptákovinám jsem si uvědomil při jeho Žalmu předsedy JZD Zdar, který známe i v ležérním podání Wabiho Daňka). Svojí tvorbou, kultivovaným zpěvem a dobře hranou kytarou byl Karel Diepold Karlu Plíhalovi rovnocenným partnerem. Jeho vystoupení bylo pro mne nejen krásným zážitkem, ale i milým překvapením.

Mluvil jsem s několika lidmi, kteří navštívili Šeptání do ticha poprvé. Byli naprosto nadšeni a za rok (11.srpna 2001, jak upřesnil na konci programu předseda pořádající PKLS Vojta Kiďák Tomáško) přijedou zase. Mluvil jsem i s pamětníky předchozích ročníků a jejich pocity se velmi podobaly mým: První dva ročníky byly takřka intimními recitátorskými galavečery Mirka Kováříka. Jeho hudební partneři, v prvním ročníku Roháči a duo Kiďák & Ríša, ve druhém pan profesor Štěpán Rak, dokázali svá vystoupení v Mirkův prospěch upozadit. Hráli s vědomím, že nejsou hlavními protagonisty večera a u vědomí, že se jedná o večer poezie, nepromluvili k písním jediné slovo. Karel Plíhal to měl těžší. Hvězda jeho formátu musí předvést to, co od ní divák očekává, a to Karel udělal. Šeptání do ticha tak ztratilo charakter prvních ročníků a stalo se perfektním koncertem vydatně obohaceným skvělou recitací Mirka Kováříka. Je-li tento posun přínosný, to ukážou další ročníky. Buď jak buď, třetí Šeptání do ticha bylo pro mne, přes obrovský zážitek, tak trochu zklamáním. Popravdě řečeno, nejnádhernějším kulturním zklamáním, které jsem zažil.

Sdílet na...

| Více...