Od nedele do úterý

16.08.2007 Od nedele do úterý (Tomáš Pohl)

(reportáž z festivalu Prázdniny v Telči)

Jedete-li do Telče přes Pelhřimov, děláte dobře. Kromě toho, že se vyhnete možným problémům na dálnici, a v lepším případě jen nudě, projíždíte krásným krajem. Nová doba se ale dotkla i Telče. Nejméně dvacet kilometrů od Telče lákají poutače do Šiškova mlýna, kde každý rok přibývají na golfovém hřišti jamky.

Diváci na Prázdninách v Telči však s sebou, jak jsem se mohl přesvědčit, nářadí na golf nevozí. Alespoň v neděli 5. srpna 2007, kdy jsem od Oliny převzal reportérské povinnosti, to tak vypadalo. Na rozdíl od loňského roku, kdy pláštěnka a teplé oblečení byly nutnouo součástí každého koncertu, letošní suché léto, které začalo na jaře, snad dá na loňské deště zapomenout.

Na Kocouří scénu ten horký nedělní den dorazila pražská kapela Sekvoj. Nebyla kompletní, protože chyběl dobrista, mandolinista a banjista, to vše v jedné osobě - Mirek Burian. Sekvoj, kterou lze zařadit mezi kapely s trampskými kořeny, má za sebou čtvrtstoletí. Tahle kapela je důkazem, že nelze žít jen z tradic a ze staré slávy. Kdo zmizí z vědomí diváků, jakoby nebyl. Sekvoj dlouhá léta hrála v podstatě jen pro úzký okruh svých fanoušků v P-klubu v Trojické, kde je v současné době i patronkou soutěže Notování pod Vyšehradem. Jenže kapelník Olda Dolejš společně se svým dlouholetým kamarádem a spoluhráčem Pavlem Hurtem otevřeli pomyslné dveře a vyjeli do světa. Tento rok není pomalu festival, či jiná podobná akce, kde bychom se se jménem kapely nesetkali. Výsledkem je i 6. místo v soutěži o Krtečka na letošní Zahradě. A tak Sekvoj na Kocouří scéně bojovala v horku o přízeň diváků a potlesk a četné přídavky svědčily o tom, že se věc podařila. Zpěvačka a

Karolína Skalníková v černém letním klobouku

foto: Tomáš Pohl ©

flétnistka Karolína Skalníková v černém letním klobouku kromě jako vždy milého dojmu divákům beze slov sdělila, že i ona se letos zařadí mezi maminky. Nějak se nám ty nastávající folkové maminky poslední dobou množí, ale co může být krásnějšího?

První kapela na zámeckém nádvoří mě přesvědčila o dvou věcech. Za prvé znovu o tom, že pod Ještědem fouká nějaký zázračný hudební vánek, který sfoukává dohromady dobré muzikanty vytvářející "ksicht" kapely v tom nej slova smyslu a za druhé, jak moudré bylo v roce 2004 oživení kapely Jen tak. Při zrodu kapely stáli Martin Mráz a zpěvačka Mirka Savčuková, dnes Akrmanová a později k nim přibyly další výrazné osobnosti: Mirek Ošanec a Petr Peuker. Jak šel čas, přišla ocenění, odchody a rozchody. Jenže ten nedělní večer stála na pódiu kapela interpretující výrazné skladby, zejména z dílny Petra Peukera. Uprostřed pódia zněl krásný hlas obrýlené černovlásky Mirky Savčukové - Akrmanové. Mirka občas zpívala spolu s Petrem Peukerem, či v triu s klávesistou a kytaristou Martinem Mrázem. Zvuk kapely tvoří i vynikající housle Marcely Ottlové, slyšitelné a viditelné i v jiných uskupeních. Jen takům lze přát jen další cestu vzhůru za dobrou muzikou. Rád se s nimi kdykoli potkám.

Odpoledne před koncertem na nádvoří jsme se bavili s kamarádem Samem z Krnova, jedním z mála, kteří po celá léta prožívají celý festival, o možnostech dramaturgie takových velkých akcí. Jsou jména interpretů a kapel, která putují od festivalu k festivalu. Jsou sázkou na jistotu, protože noční můrou dramaturga je prázdné hlediště. Jenže na druhé straně tento způsob dramaturgie, zejména u festivalů trvajících kratší dobu, než jsou Prázdniny v Telči, nutí kapely krátit dobu vystoupení a pak "honem honem" dál. Milan Medvěd Kolář samozřejmě musí ve vlastním zájmu dát publiku obvyklou dávku jistot. Na druhé straně dá, často dost odvážně, slovo jménům dosud celkem neznámým, a také dává slovo nejen hudbě, ale i divadlu. Pak je "sázkou do loterie", zda lidé přijdou nebo nepřijdou.

V případě dalších činkujících po kapele Jen tak se ale jednalo o kapelu, bez níž si Telč, a to ani v zimě, nelze představit. Budějovičtí Nezmaři si ale ten večer na jevišti trošku odpočinuli, neboť zahájil malý velký muž, o němž se bude psát v učebnicích, Miki Ryvola. Právě on je důkazem, že bez ohledu na nekonečné diskuse o prapodstatě folku či trampské písně, je nejdůležitější umění napsat dobrou píseň. Bratrům Ryvolovým se to dařilo a jejich písně si budou zpívat lidé i při procházce na dovolené na Měsíci či na Marsu. "Ryvolovky" mají vše, co řadě nových a rádoby progresivních kapel a směrů chybí: zdánlivě jednoduché a zapamatované texty bez předstírání něčeho, co není, krásné melodie s nádechem swingu a v neposlední řadě i charismatickou interpetaci. "Předskokana" Mikiho Ryvolu by lidé vydrželi poslouchat i déle, než byl jeho vymezený čas. Jenže pak se k němu přidali Nezmaři, zčásti s "ryvolovkami" a samozřejmě zejména se svými písněmi. Co psát o kapele, které bude za chvilku 30 let? Je to prověřená kvalita, dobrý humor mužské části kapely, hezký hlas Šárky Benetkové a typické nezmarovské vokály. Velký počet lidí v hledišti svědčil o tom, že dramaturgická sázka na jistotu se povedla.

Nokturno ve sklepě patřilo Stráníkům s Mírou Ošancem. Uvedené spojení vyjadřuje lásku k éře tria Peter, Paul and Mary. Miluji toto trio, stále ještě hrající, a mám rád i jeho dobrou českou podobu. Pokud jde o Stráníky s trampským kořenem, jak známo, rovněž hrají převzatý repertoár. Tentokrát přišli posíleni o Víťu Troníčka a jak řekl Luboš Stráník, lanaření kytaristů pokračuje podle krajů. Míra Ošanec pak sestavil ad hoc dívčí uskupení ve složení Veronika Stráníková, Mirka Savčuková, Lucka Cíchová na basu a Markéta Ottlová na housle a zazpíval o tom, že se začervená. Přídavky zněly klasicky v angličtině: Chains od ranných Beatles a Boxer od Simona a Garfunkela.

A ten večer pak pokračoval až do rána. Jak také jinak v Telči?

V pondělí 6.srpna 2007 dalo teplé a suché počasí jasně najevo, že zájemci o houby, slovy klasika FV, nezavadí v lese ani o choroš a vrátí se z lesa s prázdným košem. Nezbylo tedy, než koupání v čistém Velkém či Malém Pařezitém rybníku, či procházka pod podloubím, kde lze tradičně potkat stánky našich trvale usídlených asijských spoluobčanů, či různé druhy suvenýrů, nebo narazit na lidi, které jsme viděli naposledy před rokem.

Takto den příjemně uběhnul a v sedmnáct hodin slunce intenzivně pražilo na prvního z dvojice účinkujících na Kocouří scéně. Říkají si Do větru a jsou z Svitav. Hrají v různých sestavách od roku 1999 a v roce 2006 vydali desku s názvem Myšlenky do větru. Jedním ze specifik zvuku kapely je trombón, styl kapely zaběhne i do latinsko-amerických rytmů. Kapela hraje dobře, ale její písně mi prošly ušima aniž zanechaly výraznější stopy v paměti. Příčina však může být i na mé straně, neboť paměť ubývá.

Zato druhý účinkující, pardubicko-hradecko-pražská a nevím ještě jaká kapela Marien nezklamala mé očekávání. Typický, na první pohled slyšitelný vlastní charismatický zvuk, perfektní vokály, dobré melodie, zkrátka kapela, která je ozdobou každého festivalu a nevidím důvod, proč by někdy nemohla překročit práh zámeckého nádvoří či jiných, zatím uzavřených prostor. Marieni, bylo mi potěšením, byť byla místy pochopitelně znát únava Víti Troníčka a dalších členů kapely, kteří se den předtím až do rána účastnili umělecké debaty ve sklepě. Ale tato umělecká setkání různých kapel jsou kořením festivalů, a vlastně tedy v případě vaší únavy vůbec o nic nejde, zejména pak pro lidi, kteří se těchto setkání účastní jako laičtí pozorovatelé.

Zámecké nádvoří zaplnila další sázka na jistotu, kterou byla trojice tak různých a zároveň v něčem tak blízkých lidí, jakými jsou Vlasta Redl, Jaroslav Samson Lenk a Slávek Janoušek. Nějakou dobu už s nimi neúčinkuje Petra Šany Šanclová, ale dramaturgie jejich vystoupení je stále podobná. Skládá se ze vzpomínkových sól jednotlivých členů trojice a z ukázek z posledního alba Barvy domova. Tentokrát se vše obešlo bez obvyklého skotačení a to zvuk všech tří osobností ztišilo. Jako host vystoupil odredovaný Jirka Šprcka Šneberk, po řadu let Semtex, dnes hlavně zvukař. Druhým hostem byl vysoký dlouhovlasý muž s fujarou, představený bez dalšího jako Svíťa. Krom dlouhého sóla na tento elektricky ozvučený nástroj Svíťa spolu s Vlastou Redlem zahalekali lidovou píseň a poté podle hesla "když se ruka k ruce vine, tak se dílo podaří" (což je, jak známo, část překladu textu hymny rakousko-uherského soustátí, složené Haydnem) byla předvedena ukázka naší hymny v podobě oblíbené písně TGM Ach synku, synku. Základem byla Svíťova hra na pilu, doplněná jímavým zpěvem Slávka Janouška a Samsona, s levicemi v krajině srdeční. Ještě to chtělo více spolupráce publika, které se jen chechtalo, ale nevstalo. Nicméně jsem v té chvíli blahořečil státnickému rozhodnutí pro melodii Františka Škroupa.

Dozněly přídavky a na nokturnu čekala dvojice Nestíháme, jinak Honza Řepka a Petr Ovsenák. Tihle pořád ještě kluci postupně vyzráli a dospěli ve fenomén, který folková republika, a doufám nejen folková, začíná vnímat. Kdosi v jakési diskusi napsal, že ještě bicí a kdesi cosi a bude to úplně to "vono". Jenže "to vono" je tu hlavně díky písním, většinou vlastním, a nádherně charismatickému projevu obou mladých mužů. Zkrátka, máme zde dvojici produkující tvorbu soustavně mě po zádech mrazící. Před nedávnou dobou vydali ti dva svou první "echtovní" desku s názvem Víceméně v klidu, na obalu

Inka + Petr = Tamaral

foto: Tomáš Pohl ©

fotkou leguána. Znalci a příznivci zde najdou takové krásné písně jako Utekl jsem z domova nebo A tak je to tu se vším (řekněte, kdo z generace narozené těsně před listopadem 1989 napíše píseň o vězni ze sibiřského lágru?) či Jdu, píseň jako stvořenou ke společnému zpívání. Všechny tři uvedené písně ten večer zazněly a zněly i mnohé další, známé či zcela nové. Aby mladí muži nebyli na malém pódiu sami, přizvali si drobnou dívku jménem Josefka, se kterou se poznali v nedalekých Slavonicích. Josefka má křišťálový hlas a tak milý obličej, že by stačilo, kdyby jen stála na jevišti a usmívala se.

Druhým hostem byl Justin Lavash, jeden z občanů Spojeného království žijící a hrající tři roky v Praze. V londýnském metru, ale i v ulicích je slyšet řadu velmi dobrých zpěváků s kytarou. A vůbec, Londýn je vedle New Yorku městem všech možných hudebních žánrů. Po pádu železné opony potkáváme v řadě pražských klubů spoustu dobrých muzikantů, kterým nejen chutná zdejší, pro ně velmi levné, pivo a líbí se jim naše děvčata, ale rozumějí si s našim publikem a našimi muzikanty. Justin potkal Honzu Řepku, když Honza hrál svého oblíbeného Dylana Shelter from the Storm se svým českým textem. Justin se přiznal, že mu tuhle nádhernou píseň zpívala jeho máma a dohoda se podařila. Proto jako první zazněla v Telči tato píseň se střídáním českého a anglického textu, za doprovodu basy Lucky Cíchové. Potom už Justin Lavash hrál sám s elektrickou kytarou a svým "devil boxem", jemuž věnoval jednu ze svých písní. Bylo znát, že Justin hraje často. Jeho drsně znějící hlas za doprovodu jeho dlouhých obratných prstů zpíval písně na pomezí rocku a blues, ale proč si lámat hlavu s jejich zařazením... Stačilo jen poslouchat. Na závěr si Justin s Nestíháme střihl ještě jednu dylanovku, Oh, Sister, a večer mohl opět pokračovat až do ranního úsvitu.

Úterní ráno 7. srpna bylo kopií rána pondělního. Krom pozdravení známých mohou přátelé výtvarného umění opět navštívit galerii Honzy Wimmera, nebo zajít do Hasičského domu, v němž je vystaveno několik děl malíře Oskara Kokoschky. Tento expresionista, který ve věku 94 let zemřel v roce 1980 ve Švýcarsku, měl pestrý a dramatický život. Jeho otec pocházel z Prahy, ale Kokoschka se narodil v Rakousku. Žil ve Vídni, kde měl dlouhodobý citový vztah se sestrou Gustava Mahlera, Almou. Od roku 1917 žil v Německu, kde nacisté prohlásili jeho umění za zvrhlé. Asyl pak našel v Praze, kde našel i svou manželku Oldu Palkovskou. Před Hitlerem v roce 1938 utekl do Londýna a stal se britským občanem.V roce 1953 se přestěhoval do Švýcarska, kde žil až do své smrti.

Kromě děl Oskara Kokoschky však Telč žije především hudbou. Na Kocouří scéně vystoupilo jako první duo s názvem Tamaral, tvořené písničkářem Petrem Sedláčkem a zpěvačkou Inkou Tognerovou z kapely Šantré. Duo spolu zpívá pouhé čtyři měsíce, ale za tu dobu složil Petr Sedláček řadu velmi hezkých písní, jako stvořených pro Tamaral. Vynikají jako vždy velmi dobrými texty, což je u Petra Sedláčka, samozřejmě mimo jiné, poznávacím znakem. Taková Slečna z hlavního nádraží či Jazzové melodie zní zaujmou na první poslech.

Epy de Mye z Jihlavy nebojovala jen s vedrem, byť byla zčásti schována pod nafukovacím červeným baldachýnem, ale i s únavou Honzy Přesličky a Lucky Cíchové, kteří cvičili ve Sklepě do časných ranních hodin. Lukáš Kazík vypadal odpočatě. Nakonec ale vše dobře dopadlo. Musím se opakovat, ale tahle trojice jde vzhůru do hudebních nebes. Má k tomu všechny předpoklady: vynikající vlastní písně, vynikající interpretaci a z hlediska mého věku nepochopitelnou energii všech tří členů kapely.

Nádvoří zámku patřilo ten večer zejména třem krásným ženským hlasům. První hlas patřil snad jedné z nejhezčích dívčích folkových tváří, co znám, Jitce Šuranské. Spolu s bývalým BG hráčem a autorem (Teagras) Jiřím Plockem jsem Jitku obdivoval již loni. Jejich hra a zpěv je cesta ke kořenům lidové hudby, bez mašliček a efektů, ale tolik, tolik krásné. Hráli a zpívali tak hezky, že zahnali i blížící se bouřku.

Na druhého účinkujícího jsem byl velmi zvědav. Ne že bych neznal Bokomaru Luboše Javůrka, ale ještě jsem neslyšel spojení této kapely s Naďou Urbánkovou. Abych nebyl negalantní, Naďa Urbánková se narodila ve stejném roce jako Karel Gott. Proto se vkrádá obvyklý novinářský canc "jako za mlada". Přiznám se, že paní Urbánkovou jsem obdivoval jako puberťák především pro její krásné nohy, které vynikly díky módě minisukní. Jenže si pamatuji i jinou podobu této zpěvačky. Vždy cítím dojetí, když vidím scénu z filmu Skřivánci na niti, kde se jemně dotýkají zkřehlé prsty vězenkyň a nádeníků u ohně v kladenské huti. Jednu z vězeňkyň hrála i paní Urbánková. Jenže v Telči stála na jevišti dáma, která za chvilku přesvědčila publikum, že "Naďa dynamit" neztratila, přes všechny facky od života, nic ze své energie. Odpočatý a naprosto nezměněný hlas zněl nádvořím, ať již paní Urbánková zpívala s Lubošem Javůrkem a Bokomarou moravský repertoár, nebo když zněl starý Semafor, či písně s texty Jiřího Grosmana z éry Country beatu. Naďa Urbánková nás dostala a Telč byla její. Paní Urbánková vyslovila přání si v budoucnu zazpívat s třetí velkou zpěvačkou večera, Jarmilou Šulákovou.

Jako třetí a poslední vystoupil Fleret, který do Telče dorazil navzdory dopravním potížím. Fleret jako vždy rozpohyboval publikum, a kdyby bylo víc místa, jistě by jej i roztančil. Jarmila Šuláková zazpívala své "valašské standardy" svým hlasem mladé dívky a publikum bylo jako vždy její. Na závěr zněla na ztemnělém pódiu tradiční píseň o ovečkách a pak jen potlesk ve stoje a velká kytka od Medvěda. Paní Šuláková vyslovila rovněž přání zazpívat si s Naďou Urbánkovou, kterou nazvala, do smíchu publika, zpěvačkou svého mladí. Pak ještě přídavek a nádvoří zhaslo.

Na nocturno a romskou kapelu z Českého Krumlova již nějak nebyla síla.

Sdílet na...

| Více...