FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Michal pak představení uvedl nejen slovně, ale na jeho pokyn se nápis na oponě změnil přehozením několika písmen na "Rychle k sobě". Motiv opery, totiž legislativní i jiné hádky o zákon o registrovaném partnerství, kde klíčovou roli hrál prezident republiky, byl tímto nápisem navozen. Předtím, než metodou divadelního programu seznamujícího diváka s dějem opery, který by divák většinou z jednotlivých árií nepostřehl, vás rovněž seznámím stručně s dějem opery, dovolte mi vážné odbočení. Jsou dvě cesty, jak se zabývat oním zákonem. První je laciná, taková nějaká krampolovsko - novácká zábava a tedy cesta dosti surová. Druhá a těžší je cesta citlivého humoru, který hrubě neuráží. Aniž bych chtěl předbíhat děj, musím říci, že se Michalovi Knéblovi a celému uměleckému souboru podařilo druhou cestou nejen vyrazit, ale dojít po ní až do konce.

Nyní stručný obsah opery:

V prvním jednání sbor před oponou zpívá: "Svoboda tíží jako cent, podepíše, nepodepíše nový zákon prezident?" Opona jde vzhůru, tedy spíše stranou a Kecal, v mistrném podání Petra Sedláčka (měl na sobě staročeské pentle a polabský tralalák), oznamuje prezidentovi (Michal Knébl), že všichni páni i dámy jsou registrováni. Prezident se k návrhu zákona vyjadřuje s odporem a s poukazem na sepsání zákona v parlamentním bufetu ve stavu nestřízlivém. Prezident odmítá podpis zákona. Sbor pak opakuje: "Podepiš, podepiš!" Kecal se snaží přesvědčit prezidenta, že tvůrci zákona nebyli opilí. Přes opakovaný sbor prezident nepodepíše a jde hrát basketbal. Tím první jednání končí.

Ve druhém jednání je na scéně jediný žijící heterosexuál Arnošt Frauenberg. Kecal spustí na povědomou melodii Bedřicha Smetany, že: "zná jeden partner, ten má dukáta a registraci má na totáta.." Kecal marně přesvědčuje Arnošta, který chci mít děti. Na melodii Běží liška k Táboru pak Kecal přesvědčuje Arnošta, jak výhodné je klonování. Arnošt odmítá s tím, že to nechce dělat holenní kostí. Tu Arnošt náhle spatří krásnou medvědici. Medvědice (zde pochválím výtvarníka za naprosto věrnou masku) přijde na jeviště a se zadrháním prohlásí, že není medvědice, ale Vlček, což ostatně někteří vyspělí diváci poznali. Kecal se Arnoštovi posmívá, že nemiloval medvědici, ale chlapa. Arnošt prohlásí, že si hodí mašli. Překvapivě bere do ruky lano a odchází z jeviště.

Ve třetím jednání prezident, vracející se z basketbalu, zpívá o tom, že poslední heterouš visí na záchodě (bystrý divák pochopí, že je to právě Arnošt) a odmítá podepsat. Sbor jej opět nutí podepsat. Prezident volá Hradní stráž. Hradní stráž (Bob Mylan a Petr Sedláček) přijde a odvádí prezidenta. Prezident řve a Hradní stráž skanduje, že prezident má padáka, který dodal jakýsi Kalousek. Hradní stráž se vrací na jeviště se sakem prezidenta a společně se sborem skandují: "Vlček na Hrad!" Vlček v roli prezidenta prohlašuje, že zákon podepíše vlastním perem. Po chvíli hledání v kapse kalhot pero najde a podepíše. V závěru jsou na jevišti všichni i s oběšeným Arnoštem a skandují, že nový zákon podepsal nový prezident.

Tolik stručný průvodce dějem opery.

Vzdělaný divák pochopil, proč si autor díla dal do jména i "Bedřich" a "Smetana". Méně vzdělaným doporučuji knihu Anny Hostomské Století opery. Dobře se to čte. Po bouřlivé děkovačce se slova ujal opět Michal Knébl a vedle něj usedl Pepa Kvasil, jako vždy tichý a skromný, se svými zázračnými kytarovými prsty. Michal splnil přání diváků a po delší umělecké pauze jako hodný Strýček (vida další záhada jména odhalena) přednesl Pohádku o Karkulce a hned poté Pohádku o dvanáctihlavém (kdyby jenom hlavém) drakovi. Michal přidal ještě pár tónů a slov a na závěr Starého kozáka.

Po Michalovi nastoupil na pódium Petr Sedláček se svým kytarovým kamarádem z Prievidze Tomášem Gregorem. Už bylo několikrát napsáno, že spojením Petra s Tomášem dostaly Petrovy písně další rozměr a přiznám se, že jsem je do určité míry "doobjevil". Jenže publikum, naladěné operou a jejím tvůrcem do smíchu, přerušilo jednu skladbu smíchem tak, že nemohla být hrána. Šlo o zajímavý efekt, který bych nazval Cimburova ozvěna. Jev lze vyjádřit stručně tak, že se Cimbura šíleně chechtá a lidé se chechtají s ním. Pak se Cimbura dochechtá, ale začne se chechtat někdo jiný a Cimbura se chechtá znovu atd.

Po písních Tramvaj, Když se koupeš, Já nebo on a dalších vystřídal tuto dvojici sólista Arnošt Frauenberg. Kdyby Arnošt nesložil jen své krátké verše parodující upřímnost bývalého premiéra, byl by to umělecký počin. Ale zněla Jarmila, Anděl strážný, Protivnej sněhulák a další, které si už umím s Arnoštem zazpívat, tedy znám slova, abych byl přesný. Arnošt vždy potěší a nezarmoutí nikdy.

Po krátké přestávce ovládli pódium Panelákoví fotři a festival smíchu byl dovršen. Už úvodní hymnus Panelákových fotrů, hraný tenkrát na nesmrtelné Párply -  Smoke on the Water, diváky rozhodil. Pak už to Fotři pálili: Atentátník s muezzinovým chorálem Michala Kombajna Knébla (poslední část záhady jména autora), rapovaný Krtek, kdy šlapání po tomto oblíbeném dětském symbolu je na žalobu od ochránců přírody, Počítač ­ nádherná technická lyrika? Diváci pak byli doraženi, když Fotři nasadili veliké odstálé hurvínkovské uši. Viděl jsem je poprvé a ač už zvyklý na velké růžové brýle při Helmutovi, tím mě dorazili úplně. Pak jen přídavek v podobě Mažoretů a večera byl konec.

Kdybych měl udělat nějaký závěr, jako že bych měl, tak: Kluci, takhle tu Krychli dělejte, ať každý dá něco k lepšímu. Krychle není o individualitě, ale o společné zábavě a hlavně o veliké srandě. Moc díky Michale a ostatní za nádherný večer.