Ale vraťme se k muzice, neboť hlavně kvůli ní jsme do Radvánovic dorazili. Loni jsem si povzdechla, že krásné, novotou vonící pódium nebylo možné pro konání festivalu využít, protože ještě nebylo zkolaudováno. Proč se na něm nehrálo ani letos, to opravdu netuším. Je to škoda, myslím, že by to bylo mnohem příjemnější, než tradiční igelitový stan, do kterého pálí zapadající sluníčko. Nevím, jestli už se to pro naše návštěvy Slamáku stane tradicí, ale ani letos jsme první kapelu neslyšeli. O chomutovském Testamentu vám tedy nic neřeknu, jen to, že celý program zahájili. Následovala kapela Zezadu, další z uskupení kolem sester Vítových. Jedná se o poměrně početnou skupinu, hrající trochu svižnější muziku, která mě ale na první poslech moc nezaujala. Kapelu jsme poslouchali z povzdálí a občas měli trochu problém porozumět jednotlivým slovům v textech. Následující Disneyband vystoupil tentokrát ve čtyřech. Vedle Martina Kadlece a Katky Petráňové bylo možné vidět a slyšet dva ze stálých hostů, Tomáše Pialu na bicí a Marka Ottla u kláves a pozounu. Po nich musela dramaturgyně Ála Vítová poslat na jeviště Epy de Myi, jihočeské trio, které mělo podle programu vystoupit o něco později. Ale protože byli na místě s předstihem a další z účinkujících, kapela Marien, měla za sebou náročnou koncertní šňůru a zdržela se kdesi na cestě, zahráli o něco dříve a nezklamali. Diváci je nechtěli pustit z jeviště a tak i Václav Vít, který celou akci moderoval, povolil hned dva přídavky. Mezitím stihli dorazit i Marien a tak nám po krátké aklimatizaci a i přes dlouhou cestu až ze Slovenska v dobré náladě předvedli průřez jejich repertoárem. Došlo jak na novinky, tak na nejstarší písničky ještě z doby Poupat. Dalším účinkujícím byl zahraniční host David Kangas, kterého jsem do té doby vůbec neznala. Za doprovodu saxofonu a halfplaybacku hrál a zpíval nejrůznější známé hity, což mě poněkud zklamalo. Já si proto jeho vstoupení užívala jako docela příjemnou kulisu k prozkoumávání již zmíněných atrakcí celého parku. Nevím tedy, jaký ohlas měl přímo v hledišti, ale myslím, že diváci mohli být těmito převážně countryovkami potěšeni. Závěrečné Berušky mně zpět do hlediště nepřilákaly, možná proto, že mám u kapel mnohem raději jejich autorskou tvorbu, i když i výjimka potvrzuje pravidlo. U Berušek jsem se nejvíce těšila na písničku z muzikálu Vlasy, která zazněla na samý závěr festivalu.

A protože bylo ještě poměrně brzy, rozhodli jsme se společně s Epy de Myí Šťastnou zemi opustit a přesunout se na nedaleké Trosky a tam si vychutnat závěr Trampského širáku ve společnosti Hlubokého nedorozumění, Falešné Karty, Tempa di Vlak a Epy de Mye a také si užít noční průzkum zříceniny a jejího okolí. Shodou okolností se Širák konal stejně jako Slamák podruhé, i když se jednalo také o první ročník festivalu. Tak uvidíme, kterému z pořadatelů nadšení a přízeň diváků vydrží déle. Já doufám, že oběma.