Ve středu 27.1.2010 se v divadle Na prádle v Praze měla konat módní přehlídka pod taktovkou hudebního uskupení Šantré. Ačkoliv název napovídal, že by mohlo jít skutečně o exhibici krásných dam a leckterá z účastnic by se na přední stránce módních časopisů jistě vyjímala, šlo přece jen o záležitost hudební.

Kapelu Šantré jsem před lety zastihl ještě jako komorní folkové trio, které se svým osobitým akustickým projevem řadilo mezi progresivní kapely v žánru. Období transformace jsem přeskočil a po letech si šel poslechnout, jak se zvuk kapely nakonec usadil. Snad poprvé v životě tvrdím, že mnou recenzované a snad i chválené CD 2+1 z roku 2007 zahoďte a běžte po kapele škemrat, ať desku přetočí ve stávajícím složení.

Šantré v nové sestavě (Inka Tognerová, Dušan Vainer, Pavel Hloušek a nově Petr Kamiš) sice zůstali věrní progresi, ale už jí nedocilují nezvyklými melodiemi nasazovanými na složitě znějící rytmizace akustické kytary Dušana Vainera. Aranže začínají podléhat rytmům velké škály perkusí a bicích nástrojů, které ovládá Petr Kamiš. Díky tomu vzniká prostor pro využití elektroniky, kterou Dušan Vainer "efektuje" svou kytaru. Ozvěnami, opakováním i různými echy pak často upravili zvuk zpěvů. Inka Tognerová působila umírněněji a přirozeněji, jako by si byla vědoma, že mocného efektu mrazení v zádech přítomných posluchačů již nemusí docílit jen sklopraskajícmi vysokými tóny. Šantré celkově zmohutněli, a to nejen pódiovým vybavením, ale také po zvukové stránce a lze to vnímat jako klad.

Za kapelou se často objevoval vokální sbor Ad libitum, který experimentům v jejich písních dodával potřebnou atmosféru. A o tu jde u nových Šantré především. S ní píseň vzlétá a bohužel i padá. Zatímco u větší části koncertu jsem měl potřebu skutečně nadšeně tleskat, u některých písní jsem se naopak vyloženě nudil. Příkladem může být Most, kde se tklivé a zvukově mírně hrající nástroje naprosto minuly s nábojem Inčina zpěvu. Působilo to, jako by v rádiu zapomněli vypnout předcházející píseň, do níž se už přimíchala další úplně jiná. Podobně nevýrazně působila i španělsky zpívaná píseň, jejíž jméno jsem si bohužel nestihl poznamenat. Naopak například Moknu s vokálním souborem Ad libitum mě uchvátilo, ačkoliv v jejich repertoáru nebývala mým favoritem.

Nelze opomenout též nasazení živelných divadelních výstupů nejen celé kapely, ale také hostů. Tak vtipně zahraná píseň Mrtví, kdy se hostující Jan Žamboch skrýval větší část písně pod prostěradlem a dělal na diváky "bububu", byla i pastvou pro oko a v konečné fázi pak i procvičením bránice. Prvním vrcholem v závěru vystoupení bylo vidět tohoto kytarového virtuóza hrát v kleče a pouze doprovodnou kytaru. To jsem ovšem netušil, že o pár vteřin později bude Dušan Vainer dělat chrobáka a píseň dohraje vleže se zvednutýma nohama. Když přidám nadšený výraz hostujícího klávesisty Davida Hlaváče, jež značil jeho zápal pro hru, dostal divák toho večera porci humoru a divadelních prvků nevídaných rozměrů.

V porovnání s tím předvedli My3.avi vlastně vcelku běžné vystoupení. Ovšem jen proto, že se kapela nesnažila svůj koncert ozvláštňovat bonusy a vystačila si jen s prostou přehrávkou svých zavedených písní. Zpěvák a kytarista Jan Špalek vzpomněl na koncert na Klamovce, jehož jsem se jako divák shodou okolností také účastnil, a který si užili na začátku své kariéry právě se Šantré. Stejně tak i na křest jejich debutové desky Veselá melancholie (2007), kterou křtili právě Na prádle zhruba ve stejné době, kdy na tomtéž místě křtilo svou desku Šantré. Vůbec na mne z celého jejich vystoupení sálala melancholie schizofrenně se střídající s veselým nábojem osvědčené klasiky o panu Masturovi a jeho slečně Báře, či proti řádům silnic rebelující písni Rozjedem se autem po polích. Díky zvukaři, který zvuk přece jen více "vohulil", zněli "Avíci" více tak, jak je mám rád - mírně s popovým nádechem a přitom stále si udržující náboj při akustickém nástrojovém obsazení. I oni pracují s atmosférou. Tak se u My3.avi nedá čekat exhibice vyumělkovaných sólíček, ale spíše skládání zvuků a jednoduchých melodií a nápěvů. Tento jistý minimalismus je oním kouzlem, který musí mít muzikanti v sobě, aby to na diváka fungovalo. A protože tahle parta mezi takové hudebníky patří, jejich druhá deska Smutná euforie, kterou budou křtít v Malostranské besedě 21.5.2010, se stává očekávaným titulem mezi nahrávkami roku 2010.

Mé celkové hodnocení a závěr? Šantré pomalu unikají ze spárů škatulky akustického folku a pomalu s progresí zvukově vnikají do vod alternativy. Slušel by jim sál, v kterém se dá tančit. My3.avi se ukazují jako stabilní, kvalitu přinášející těleso, které se po stránce zvuku již našlo a ten stav si náležitě užívají společně se svým publikem.

| Více...

Komentáře pro tento článek

Přidat Nový Hledat RSS

Přidat komentář

Jméno: Email:  nezasílat reakcezasílat reakce Název: Naše hlavní město  antispamová kontrola UBBKód:         -barva-světlemodráčernámodrárůžovášedázelenásvětlezelenáhnědátmavěmodráolivováfialováčervenástříbrnázelenomodrábílážlutá -velikost-drobnémaléstřednívelkéobrovské     Internetové odkazy vkládejte pomocí UBBKódu (4. ikona zleva)!

Petra (Fífa) Strouhalová   |89.176.17.xxx |09.02.2010 14:38:15 Obsahové stránce reportáže není třeba cokoli vytýkat, ale nechápu, proč je text napsán zbytečně složitě. Podle mě není umění napsat o něčem "běžném", jako je třeba koncert folkové hudby text plný cizích slov, naopak, umění je napsat o něčem komplikovaném text srozumitelný. Někde navíc byla ta slova použita dost nesmyslně, například "zůstali věrní progresi"...chtěla bych vidělat kapelu, která se nesnaží o nějaký pokrok nebo vzestup. A co teprve "...Ozvěnami, opakováním i různými echy", není snad echo ozvěna? Na závěr mě překvapily výrazy typu, "vohulil" a "Avíci", které tvořily s předchozím stylem článku půvabný kontrast. Škoda, bez toho, co tu zmiňuju by to byl docela sympatický článek. Odpovědět

Lukáš Vořech Pokorný  - Drb   |Registered |09.02.2010 17:30:27 Ano ozvěna a echo jsou stejné efekty. ;-) A koncert se mi líbil! Nicméně nesouhlasím, že se automaticky kapely snaží přicházet s něčím novým a pokrokovým. Ta myšlenka dává do vztahu osobní rozvoj hudebníka a tělesa po technické stránce, které věnuji část reportáže, a celkový směr kapely v rámci žánru a jemně již i mimo něj. Ten osobní růst je v dílčích částech, kterými jednotliví hudebníci přispívají k celku (umírněnost Inčina zpěvu, efekty na nástrojích). A celkový dojem je pak mnou vnímán jako ona progrese - přidání nových prvků, kterými košatí "náš folkový rybníček". Na straně druhé se tím článkem zamýšlím nad prací s nábojem a emocemi a upozorňuji, že Šantré v této oblasti mají reservy. Experimentují a hrají si s emocemi, ale občas se prostě netrefí. Termín "vohulil" je samozřejmě skrytý odkaz na píseň Volume vohul. ;-) Reportáž jsem původně ani neměl v plánu psát. Byl jsem však dvěma redaktory přátelsky umluven a tak jsem to v časovém presu zkusil. Kdybych si dal na ten text ještě týden, byl by jednodušší. ;-) Kdybych však psal ještě týden, nikdy bych článek nedopsal. Odpovědět

Carmen   |Registered |09.02.2010 17:51:02 FOTKY Z KONCERTU NAJDETE TŘEBA TADY: http://vandracky.rajce.idnes.cz/SANTRE_a_ MY3.AVI_27._ledna_2010_Praha/ Odpovědět

Powered by !JoomlaComment 3.26

3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved."