| 22.11.2010 Druhá tráva pro mě byla hodně vysoký level, říká Tomáš Liška (Tomáš Hrubý) |
 |
 |
 |
| Rozhovory | |||||||||||||||||||||||
S basistou Druhé trávy o mňoukající havajce, nádherné barvě křídlovky a konkrétním zvuku baskytary Přiznám se hned zkraje a bez mučení, že kdybyste mně před rokem řekli jméno Tomáš Liška, nejspíš bych pokrčil rameny. Uniklo mi, že tento jazzový kontrabasista dosáhl ve třiceti letech už takřka všeho, čeho mohl: hrál nebo hraje s muzikanty jako Mark Aanderud, Cyrille Oswald, Lenka Dusilová, Beata Hlavenková, Marta Topferová, David Dorůžka, Rudy Linka, Milan Svoboda, Yvonne Sanchez, Radek Krampl, František Kop, Najponk, Buddy Zbořil nebo Jana Koubková, účastní se mezinárodních jazzových soutěží (finále Getxo Jazz 2005 ve Španělsku nebo Contest of Soloist v polské Lomze 2009). Neslyšel jsem jeho tehdy čerstvou sólovou desku Invisible World, moc příjemnou záležitost s lehkým latinským soundem. A dokonce jsem si nevšiml, že zaskakoval u Jana Spáleného a že nahrál basu na desku Věry Martinové Věřím svým snům (přestože to album znám). Na konci letošního května jsem na Jamboree ve Strakonicích prostě zíral, kdo že to hraje s Druhou trávou na kontrabas (Tomáš stál na tomto místě právě dva měsíce) místo Petra Surého.  Tomáš Liška foto: www.tomasliska.com To je už minulost: fakt jsem si vědomosti doplnil, a pokud jste na tom čistě náhodou se znalostí špičkových českých jazzmanů tak špatně jako já, pusťte se do následujícího rozhovoru a doplníte také. Poté, co mi téma nabídli současný i předchozí šéfredaktor tohoto webu, s chutí jsem po něm sáhl, protože odedávna razím názor, že pokud se objeví v Druhé trávě nový muzikant, měl by být rozhodně co nejdříve představený posluchačům v rozhovoru. S Tomášem Liškou jsem strávil hodinku v kavárenské zahrádce v Dejvicích ještě před jeho odjezdem s Druhou trávou do USA a musím říct, že se s ním moc hezky povídá. Snad to bude znát i z následujících řádků. Na tvých webových stránkách jsem našel informaci, že jsi začal s hraním v osmnácti letech… Ano… Řekl bych, že začínat s muzikou a hudebním nástrojem v osmnácti je hodně pozdě i pro člověka, který chce hrát jen sám sobě pro radost, natož pro někoho, kdo se záhy poté začne živit špičkovou hudbou. Jak to vlastně bylo? Opravdu jsi před tím nic nedělal? To je dobrá otázka, protože částečně to je pravda, částečně není… Je pravda, že v osmnácti letech jsem dostal od našich baskytaru jako dárek k Vánocům a začal jsem tak nějak něco chtít od hudby. Prostě jsem se po pubertě - nebo pozdější pubertě – vrátil k hudbě a asi po roce, to znamená kolem devatenáctýho roku, jsem se rozhod to namířit trošku vážněji. Jako nejenom hraní s bigbítem po zkušebnách v Rakovníku, ale že bych chtěl zkusit jít na konzervatoř a jít dráhou profesionálního muzikanta. Takže jsem začal cvičit, brát si konzultace, připravovat se na konzervatoř a tak dále. Takhle to začalo v těch osmnácti. Co bylo předtím - to bylo tak. (Smích) V první třídě se většinou rodiče rozhodujou, do jakého kroužku nebo sportu své dítě přihlásí. Můj bratr už tehdy hrál druhým rokem hokej, takže jsem byl přihlášen do hokeje… (smích) Prostě jsem až do nějakých sedmnácti hrál aktivně lední hokej. Tahal jsem bágl, byl jsem postrach soupeřů, hrál jsem levýho obránce… Kromě hokeje mě ještě zkusili rodiče přihlásit do hudebky na housle. Jenomže na housle: tehdejší pan profesor Smýkal - dodnes mi to jméno zní v hlavě - tehdy prohlásil větu, že nejsem hoden studia hudby… Asi talent nebo něco takovýho, prostě nic ve mně zřejmě po těch pěti minutách u piána neodhalil… (smích) Tak mě poslali domů. A tebe to mrzelo? Ty jsi chtěl hrát? Já jsem nechtěl, ne, ne. Já jsem chtěl lítat po parku s klukama a střílet po sobě s kušema… (Smích) Ale táta se po třech letech nějak rozhod, že to ještě zkusíme. Jistý pan Petr Suchomel se v Rakovníku trhnul z hudebky a otevřel si soukromou hudebku. On byl takový multiinstrumentalista, ale vystudovaný kontrabasista, takže k němu mě přihlásili na kontrabas. A proč kontrabas? Protože tam byl jeden velkej podvod ze strany mýho otce na mě… Táta byl – nebo je ještě - vášnivý hráč na kytaru: folkový, country věci a tak. Měl mimochodem kapely Poutníci a Trapeři. (Smích) Poutníci Rakovník a Trapeři Rakovník? Přesně tak, takhle se jmenovali… Ale myslím, že to bylo naopak, že nejdřív byli Trapeři a potom Poutníci… Nebo jak to bylo v Robertově případě? Napřed založil Trapery a potom přešel k Poutníkům. Tak to táta založil nejdřív Poutníky a potom Trapery; Trapeři jim vydrželi dodnes, ještě se nějak scházej… A ten podvod byl v tom: táta, když doma poslouchal nějaký nahrávky, tak mně se strašně líbilo, jak tam mňoukala nějaká ta kytara, nebo co to bylo. Já nevěděl, co je to za nástroje, a tak mi táta řekl: „To je havajská kytara. Ale na to hrajou lidi, kteří umí hrát na kontrabas. Na to se přestupuje z kontrabasu.“ (Smích) Takže já… nehrnul jsem se do toho hrát na basu, ale tak nějak jsem to přijal a nastoupil jsem k Suchomelovi. Jak může devítileté dítě hrát na kontrabas? No, ono to fyzicky úplně nejde. Vlastně jsem hrál na cello, který bylo naladěný jako basa, do kvart. Měl jsem takový schůdky a s přibývajícími centimetry jsem si ho vždycky píchnul o stupínek, až jsem byl na posledním schůdku a byl čas na basu. Ono těch let, co jsem takhle strávil u kontrabasu nebylo tak moc. Třeba čtyři roky nebo tak nějak, možná pět let… Tam jsem získal ten grunt, jak se to drží, kde tak ty tóny asi jsou, ale samozřejmě - nechuť obrovská tam chodit, nechuť ke cvičení, všechno z donucení. Já jsem k tomu neměl v mládí vztah skoro vůbec, chodil jsem za školu, pak na to naši přišli, byl průser… Tak jsem to nějak prostě došudlal do tý osmý nebo sedmý třídy a pak jsme to ukončili. Takže já se tím vlastně ani nikde nechlubím, že jsem tohle absolvoval, i když potom v těch osmnácti, když jsem to jakoby začal brát trošku vážněji, to byla pro mě výhoda, že už jsem měl trochu pojem co a jak.
Už nebylo s kým lepším hrát Ty dva roky po osmnácti musela být asi docela velká hudební jízda, ne? Jo, byla. Vlastně ve dvaceti už jsem byl na konzervatoři. Bylo to docela rychlý. A tyhle dva roky jsi někde hrál? Ne. Já jsem furt cvičil. (Smích) A k tomu jsi dělal nějakou školu? Já jsem vyučenej polygraf. Tady v Praze jsem se učil pro svýho strejdu, kterej má v Rakovníku tiskárnu. V době, o které mluvíme, už jsem měl po učňáku, pracoval jsem a jednou za týden jsem dojížděl do školy do Kladna na ekonomku, kde jsem si dodělával maturitu. Tenkrát ještě nebyla zrušená vojna. Když jsem zjistil, že na tu konzervatoř skutečně chci jít, tak jsem nechtěl mít vojnu před sebou. Představa, že udělám konzervatoř a pak půjdu někam na rok a půl a odtrhnu se od všech kontaktů a možností - to mě frustrovalo. Takže jsem šel na civilku a zároveň přitom jsem si dodělával maturitu. To všechno se zařízlo v jeden červencový den, kdy mi skončila škola, měl jsem maturitu, skončila civilka, byl jsem přijat na konzervatoř a měl jsem před sebou úplně nový život. Když jsem se podíval na tvůj aktuální přehled koncertů za poslední měsíce, tak dominuje Druhá tráva, odhaduji tak asi z 80 %, přestože jsi členem a účastníkem spousty projektů a seskupení. Znamená to, že ty ostatní věci jsou více méně typu „uděláme desku, pokřtíme jí, a zamáváme si“ a ne kapely, které mají koncertní provoz? A nebo Druhá tráva převálcovala skoro všechno to, co jsi měl dřív? (Smích) No… druhá varianta je pravdou. Tys viděl jen moje nový stránky pár měsíců zpátky, ale kdybys viděl můj diář z celých posledních let… Já jsem skutečně hrál pětadvacetkrát, třicetkrát za měsíc jazzový koncerty. A co bych tedy ve všech tvých diářích našel? Začínal jsem úplně jako každej… nebo téměř každej muzikant, co je na konzervatoři. Spolužáci mě začali brát ve druháku na nějaký hraní po restauracích a podobně, který dneska už samozřejmě nedělám, ale tenkrát to mělo svůj smysl. Já jsem se tam spoustu věcí naučil, dost často jsem hrál v tom období s muzikantama, který byli o hodně lepší a dál, než já, takže jsem se pořád od někoho učil. A to mě, myslím, velice rychle dostalo zase do jiný kategorie muzikantů a vystoupení. Takže tímhletím jsem si prošel a pak následovala série – já nevím, posledních pět let - kdy jsem se stal vlastně sessionovým hráčem. Měl jsem třeba tři, čtyři projekty, se kterýma jsme pravidelně koncertovali po klubech po republice a hodně tady v Praze… A ten zbytek se doplnil různýma záskokama, protože jsem celkem pohotovej při hraní z not, takže se to vždycky tak nějak poskládalo, že jsem měl diář téměř pořád zaplněnej. Jenomže časem už jsem z toho začínával bejt… docela unavenej, abych se přiznal. Co si budeme řikat - hrát třicetkrát za měsíc každej večer, do toho cvičit, řešit běžný problémy, jaký máme všichni… (smích) Bylo to docela  tomas-liska_invisible-world Mám rád teplý akustický zvuk No, Druhá tráva přišla… Mohl bys říct konkrétně, jak to proběhlo? S Lubošem Malinou jsme se seznámili na koncertě Lenky Dusilové & Eternal Seekers, se kterýma taky hraju a kde mimo jiné hraje taky David Landštof na bicí. Pak uplynulo pár měsíců, a když hledali basistu, tak jak David, tak Luboš… mě mohli doporučit a shodli se na tom, že by to asi mohlo fungovat. Tak mi prostě zavolali. Víš něco o tom, jak se to místo basisty Druhé trávy uprázdnilo? Petr hrál s Trávou tuším asi sedm let a jsou dodnes velký kamarádi. Kluci v kapele to řešili, ale já jsem do těch hovorů nezasahoval, protože… s Petrem jsme se seznámili teprve nedávno a já vůbec nevím, jakej je Petr člověk, jak hraje, takže… bych to asi neměl komentovat. Co se týče počtu tebou odehraných koncertů, tak se asi nic moc nezměnilo, ne? Ale jo, člověče. Já myslím, že se mi tak nějak vyčistil diář, že zmizely věci, který jsem nemusel dělat, ale dělal jsem je, protože jsem… jednak měl třeba i finanční potřebu to dělat, a jednak… jsem prostě měl ty políčka v diáři volný a tak jsem bral i věci, který jsem vůbec dělat nemusel a možná ani neměl. Některý. Taky muselo být asi psychicky náročné každý večer někam vystřelit a teprve cestou zjišťovat, s kým asi tak dnes hraju, co tam budu dělat… No to se mi stávalo běžně, samozřejmě… (smích) …a že je tedy asi míň vyčerpávající, hraju-li pořád s jednou partou jeden repertoár, ne? To jo. Hele… já mám teďka i míň koncertů. Mám víc času na sebe, na psaní muziky… I v létě jsi měl víc času než dřív? Ne, přes léto je to fakt masakr, ty festivaly a různě ty koncerty venku. Je toho hodně a já jsem nikdy takhle plný léto neměl, to se přiznám. Pro jazz je léto většinou mrtvá sezóna. Znal jsi dříve Roberta Křesťana a Druhou trávu? Samozřejmě. Můj táta - nebo vůbec rodiče - k týhle muzice mají vztah, tak jsem samozřejmě pojem měl, to člověku neunikne. Druhá tráva pro mě byla hodně vysokej level ve svém žánru a zároveň kapela, která přesahuje hranice. K tomu zvuku mám podvědomě hodně blízko, ale díky tomu, že jsem se během doby, co jsem byl na konzervatoři, věnoval trochu jiným věcem, nemám tuhle muziku ještě úplně naposlouchanou. Měl bych znát spoustu věcí a jmen a ještě je neznám. Víš, co mě na tom asi nejvíc přitahovalo? Ten sound. Zvuk: dobro, banjo, Robert… Mám prostě rád teplej akustickej zvuk. To, jak Druhá tráva zní, je mi strašně blízký. Bral jsem to jako poctu, že jsem byl osloven. Hudba má dávat nové impulzy Nijak jsi neváhal z nějakých, řekněme žánrových důvodů? Žánry se naštěstí stále více sbližují, ale přece jen si umím představit, jak se někteří jazzmeni ofrňují, že se zahazuješ s kotlíkama… Jasně. Pár podobných reakcí jsem zažil, ale s těma jsem si velmi rychle poradil. Na to mám prostě svoje věty… (smích) Ten žánr není, si myslím, vůbec důležitej. Pro mě prostě existuje jenom dobrá a špatná hudba. Ať je to drum&bass, ať je to pop, ať je to country, jazz, tak prostě je dobrá a špatná hudba. A já chci hrát pokud možno dobrou muziku. To je všechno, co chci. Kdybys viděl, kolik špatnejch jazzovejch koncertů jsem zažil s relativně známýma muzikantama… To mě občas docela frustrovalo. V jazzu je strašnej prostor, strašně moc prostředků, jak to pojmout, ale pak to stejně skončí na těch miskách vah: dobrá - špatná muzika. S Druhou trávou už vlastně jeden výborný jazzman na basu hrál. Jmenoval se Juraj Gríglák a - nechci říct, že neuspěl, to nevím - ale velmi brzo skončil. Co tomu říkáš? Velmi brzo skončil… já ani nevím. Po dvou letech? Dobrá; možná jsem nepoužil úplně vhodný termín, ale to je relativní: v celé dlouhé dráze Druhé trávy pobyl vlastně jen chvilku… Jasně, jasně… Hele… já si myslím, že to, jak spolu dlouho ty lidi hrajou, není úplně důležitý. To je jako se vztahem. Všechno mohlo být tak dobrý a tak to fungovat a ta intenzita mohla být taková, že prostě dva roky byly dost pro všechny. Třeba. Samozřejmě, v tomhle žánru je to trošku jinak, ale třeba v jazzu mám rád, když se obsazení nebo ty lidi trošku točej. Trošku se mění a dávají si nový impulzy. Nemá to nic co dělat s lidskou stránkou, ale když už si ty lidi nemaj hudebně co říct, když prostě hraješ v piánovým triu už čtyři nebo pět let, už víš, co kdo zahraje, tak… proč to prodlužovat? Někdy stačí změnit koncept, přijít s něčím novým, pozměnit barvu zvuku v kapele, nebo prostě změnit muzikanty. Naprosto souhlasím, ale je to hodně jazzové pojetí hudební spolupráce. Je to asi hodně jazzové pojetí, ale pro mě je docela důležité, aby mi hudba pořád dávala nový impulzy. Samozřejmě, z velký části je to tvůj přistup k věci. Ty se můžeš v tý kapele nudit už za čtrnáct dní a nebo za deset let. To všechno je o tvý hlavě, jak si to nastavíš. Buďto budeš hledat a nacházet nový a nový věci, nebo se zasekneš na nějakým bodě a kreativní život skončil… Jak sis to v hlavě nastavil ty? (Smích) Já jsem se ještě nestihl začít nudit, to se musím přiznat. A myslím, že to ani nenastane. Snažím se soustředit na každý koncert, hledat si věci, užívat si to, pokud to okolnosti umožňujou…
Je třeba vychytat zvuk Co pro tebe zatím bylo u Druhé trávy nejtěžší? Myslím úplně obecně: naučit se, přijmout, zvládnout, zvyknout si… cokoliv. Nejtěžší? Jednak jsem musel docela rychle nastudovat repertoár a pokusit se ho hrát zpaměti. To se mi docela rychle podařilo. Ale to, z čeho jsem měl strach, co ještě je třeba vychytat, s čím se ještě musím trošku vyrovnávat, je zvuk. Můj kontrabasový zvuk. Ačkoliv jsem si myslel, že ho mám vyřešený, tak jsem zjistil, že technicky je potřeba to ještě… vymyslet jinak. Problém je v tom, že chci znít pořád akusticky. Máme skvělýho zvukaře, takže je tady prostor k debatě a šance dobrat se k nějakýmu výsledku. Takže… to je asi jediná věc, s kterou teďka trochu zápasím. Já jsem si přečetl, že ozvučení kontrabasu bylo téma tvé diplomky – je to tak? Ano.  Tomáš Liška foto: www.tomasliska.com Ono je to asi těžké: říkáš, že chceš znít akusticky, ale pokud se nepletu, tak před tebou byli v Druhé trávě buď baskytaristé, nebo električtí kontrabasisté… Myslím, že Juraj hrál občas na kontrabas a Petr taky. Možná jsem tedy po delší době ten, kdo to zase zkouší s akustickou basou. Tak uvidíme, jak to dopadne… Z toho, co jsem zatím slyšel, mám pocit, že hraješ hodně měkce až nekonkrétně, dost podobně tomu, jak tě slyším třeba z tvé sólové desky. Konec konců – tam je kontrabas víceméně melodický, sólový nástroj, stejně jako asi často v jazzu, zatímco u Druhé trávy má asi dost jinou funkci – basa by měla „tvrdit muziku“. To asi nepůjde zahrát ani ozvučit stejně, ne? Právě, právě. Kontrabas je trošku nevděčný nástroj v tom, že… když se chce sejmout akusticky, mikrofonem, tak nevydává až takový akustický tlak, aby to byl dostatečně pevný signál pro zvukaře, do kterýho by nelezly ostatní nástroje, který by nebyl náchylný na vazbu a tak. Obvykle se to kombinuje s nějakou další variantou, s nějakým snímačem… Já mám na pódiu svůj malej mix, kde si to míchám k sobě do poslechu a posílám dvě oddělený cesty zvukařovi, který má možnost si to podle prostoru namíchat k sobě. Já samozřejmě preferuju vycházet z mikrofonního signálu. Teď naposledy, když jsem tě slyšel – to bylo v Telči – jsi vzal najednou asi v třetině koncertu baskytaru, tuším, že na Pendl do Betléma… Ano, ten to byl… …zvuk se stal najednou konkrétnějším, basa to strkala dopředu, takže jsem si říkal: aha, asi se domluvili, že se to bude nějak pozvolna vyvíjet směrem od kontrabasu k baskytaře. Načež jsi tu baskytaru zase po té jedné písničce odložil… Ne, tak v Trávě je to úplně otevřený… Kluci jsou rádi, když se jim ten zvuk změní a sám musím uznat, že některý písničky zní skutečně líp na baskytaru. Ten konkrétní, pevnej, čistej zvuk z baskytary tý skladbě prostě sluší. Takže z toho důvodu - i když jsou to třeba dvě tři skladby za koncert - vozím také baskytaru. Ale už se taky stalo, že jsem na ni odehrál celý koncert. Třeba minulý týden jsme hráli někde u Mostu a pražilo do nás přímý slunce. Tam kdybych kontrabas vytáhl z futrálu, tak se prostě rozlepí. Ten klih začne teplem povolovat, a když je nástroj tak dlouho na přímém slunci, tak úplně cítím, jak klih začíná vzlínat. Já mám poměrně dobrou basu, tak to prostě neriskuju. Střežím ji jak… jak oko v hlavě. (Smích) Tak jsem to odehrál na baskytaru. Robertovy texty si hodně užívám Absolvoval jsi svou první sezónu letních festivalů a první zážitky bývají silné: zažil jsi něco silného? Znal jsi vlastně tu scénu – řekněme folk a country - před tím? Velkou většinu kapel jsem bohužel neznal, ale byl jsem velmi mile překvapen, kolik skvělých muzikantů na týhle scéně je. Kromě Druhé trávy. (Smích) I když samozřejmě, některé ty ikony jsem znal z dřívějška, z doby spolupráce s Věrou Martinovou. Co mě teda hodně fascinovalo, bylo to, jak ten folkový svět je… všude… Co to znamená? Já jsem vůbec netušil, že má takovýhle potenciál nebo rozsah, kolik je přes léto těch Kvítků a Zahrad… To prostě přijedeš do obce - 400 nebo 200 obyvatel - a tam je dvoudenní festival, samý známý jméno a je tam tisíc lidí. Tohleto mě dost často překvapilo. Je to pro mě prostě úplně jiná energie a dobrá změna. Poznávám nový lidi, spoustu nových, dobrých lidí… A nějaký jeden nejsilnější zážitek? Přemýšlím, který z nich bych vyzdvih… Nemůžu si vzpomenout na konkrétní místo, ale už kolikrát se mi stalo, že mi během koncertu běhal mráz po zádech, klaply věci, jako je zvuk, prostě jsem si to užíval se vším všudy. Energie v kapele je dobrá, šlape to, lidi jsou super… Přiznám se, že takovýhle „spešl“ okamžiky, kdy ta jiskra prostě přeskočí, si ani tak neužívám na festivalech, to se mi stává spíš na sólových koncertech, ať už venku nebo vevnitř. Tam máme možnost si to pěkně v klidu připravit a pak už se prostě jenom čeká, jestli to sepne nebo ne. Stíháš vnímat texty Roberta Křesťana? Stíhám. Já už je téměř všechny znám, takže si je dost často i zpívám. Doufám, že to Robertovi nevadí. A co jim říkáš? Je těžký teďka nějak nestranně odpovědět. Aby si to třeba čtenáři nevyložili tak, že když hraju s Robertem Křesťanem a Druhou trávou, že to můžu jenom vychvalovat. Ale… pro mě mají tyhlety texty - bez ohledu na to, jestli v tý kapele hraju nebo ne - minimálně takovou hodnotu, jako pro mě mají texty Zuzany Navarové. Já jsem na Zuzaně Navarové vyrostl a dodnes je to moje lékárna. A ty texty, který má Robert ve svých věcech, tak to je pro mě stejnej level. Hodně si to užívám, tu hloubku a poselství… Takže texty vnímám, i když už je hraju třeba po padesátý… Možná moje otázka zněla nepřekvapivě a hloupě, ale nemysli si, že každý odpoví jako ty. Řekl bych, že většina muzikantů mně na obdobné otázky odpovídá ve stylu: já se nemohu soustředit na obojí, já jsem ponořený do muziky a vlastně moc nevím, co to tam ten člověk zpívá… Jasně. Já se přiznám, že kromě toho, že hudbu dělím na dobrou a špatnou, tak se u mě dá ještě hudba rozdělit na hudbu, u které vnímám text, a na hudbu, u které nevnímám text. Já si myslím, že největší kouzlo přináší melodie. Můžu slyšet africkou písničku, a když bude ta melodie zajímavá, bude mně něco říkat, tak nemusím rozumět textu, a vycítím, o co se jedná, interpretace melodie už na mě nějakým způsobem promlouvá. Když se k tomu přidá text, krásnej, tak je to samozřejmě umocněný, ale není to pro mě úplně podmínkou. Aby hudba byla krásná, nemusí k ní být nutně vždycky krásný slova, krásný text. Ale když se to spojí dohromady, tak… je to teda zážitek. Pamatuješ si na své první vystoupení s Druhou trávou? Pamatuju. To bylo velmi… jak to říct? Velmi skautská zkouška… (Smích) Hráli jsme v kladenském klubu Dřevák… (smích) Což byla prachsprostá hospoda, kde se kouřilo, jedlo, lidi mluvili nahlas během koncertu,… A tam se odehrála moje premiéra; hrálo se na dva sety. Bylo to zajímavý… (smích) Smrděl jsem od toho kouře ještě týden, ale premiéra se myslím vydařila…
Nechtěl jsem dokazovat technické znalosti Pojďme k tvé sólové desce. Přiznám se, že než jsem ji slyšel, čekal jsem něco úplně jiného.; To mě zajímá, co jsi čekal. Čekal jsem, že když jazzový kontrabasista vydá sólovou desku, musí to znít tak nějak jako Jaromír Honzák Quintet… (Smích) To je můj profesor… Já vím. Tím spíš. Věděl jsem, jaký jsi jazzman, věděl jsem, jaké všechny jazzové ceny nebo nominace ta deska dostala… Připadá ti, že je to jazz? Mně to tak vůbec nepřijde a trošku mě mrzí, že tu desku vrazili do kategorie jazz. Asi to od tebe očekávali. A od Davida Dorůžky. Ano, to bylo asi to, že se to ode mě očekávalo. Já jsem sám nevěděl, co to bude, jak to bude znít. Věděl jsem, že samozřejmě jistý vliv jazzu tam bude, ty skladby byly komponovaný s tím, že tam jsou prostory pro improvizaci nebo pro volný pojetí nějakých částí, ale to, co vzniklo nakonec… sám nemůžu říct, že je jazzová nahrávka. Já to spíš považuju za jistý druh world music nebo nějaké fúze, ale nemyslím si, že je to jazz. Celé se to začalo rýsovat, až když se práce rozjela. Já jsem si dlouho nebyl jistej materiálem, mně ty skladby přišly strašně naivní. Musím se přiznat, že jsem hodně, hodně váhal, jestli s tím vůbec mám jít na veřejnost. Ten obětní beránek byl nakonec David Dorůžka, kterýmu jsem ty skladby přinesl, a zkoušeli jsme si je hrát v duu, jenom spolu. A David byl vlastně ten, spolu s mojí nynější manželkou Markétou, kdo mně dodával sebedůvěru a odvahu dotáhnout to do konce. Já jsem si vůbec nebyl jistý, jestli s tím můžu někam vylézt. Kolem mě se na jazzový scéně dějou hrozně moderní, současný věci s přesahem do free jazzu a otevřených kompozic. Pohybuju se v komunitě, která v jazzu hodně experimentuje, a já sám taky úplně nemusím tradiční mainstreamový pojetí jazzu. Tak jsem si říkal: takovýhle skladbičky, vlastně melodický písničky, některý na první poslech s jednodušší harmonií - to nemůžu vydat, to se mi všichni budou smát! Bez těch dvou lidí – Markéty a Davida – kterým za to na desce děkuju, bych se ji asi neodvážil vydat. Zásadní zlom nastal, když jsme s Davidem Dorůžkou asi pět skladeb nahráli v duu jako takový lepší demo. To byl asi hodně důležitý krok, kdy jsem se rozhod, že to dotáhnu do konce, že to natočím profi a vydá se to. Už ta nahrávka dua zněla podle mě skvěle. Slyšel ji můj budoucí vydavatel, Petr Ostrouchov, a ten říkal: hele, jestli k tomu chceš přizvat nějakýho dalšího muzikanta, tak klidně, ale já bych to vydal i takhle v duu. A ty ses rozhodl přizvat akordeon. Ne, vlastně bandoneon: říkám to správně? Ano. Náš bandoneonista Daniele di Bonaventura je z Itálie, v Čechách takový není. Bohužel. Proto jsem už po roce od vydání desky musel sáhnout ke kompromisu, a když jsme s Davidem Dorůžkou hráli na chopinovském festivalu, tak místo bandoneonu - protože ten festival neměl tolik peněz, abysme si mohli dovolit Daniela sem přivézt z Itálie – jsme zahráli ten repertoár s křídlovkou. Miroslav Hloucal na křídlovku, skvělej mladej muzikant a ta barva byla teda nádherná. Musím říct, že u některých skladeb mě mrzí, že jsem ho nepozval do studia jako hosta. I když jsem desku Invisible World označil jako latinu a ty jako world music, snadno jsme se shodli, že to není moc jazz. Pozná se podle první sólové desky, čemu vlastně patří tvé srdce zejména? Nebo byla náhoda, že jsi měl zrovna pohromadě dvanáct kousků tohoto stylu, a příště vznikne třeba stylově úplně jiné album? Kdo ví, je to možný, že se navršilo dvanáct nápadů v tomhle stylu. A příští deska: kdo ví? Já píšu samozřejmě i pro jiný kapely, v kterých hraju, a jsou to víc moderní věci, víc jazzový, víc otevřený… Mnohdy taky dost experimentuju, zacházím s prvkama a s nástrojema, který by se na tuto desku moc nehodily. Ale rozhodně ses strefil úplně do černýho, že moje první deska Invisible World je moje srdeční záležitost. Rozhodně jsem nechtěl nikomu dokazovat nějaký svoje technický znalosti nástroje nebo nějaký svoje pojetí jazzových standardů. To mě nechává úplně chladným, protože to by byla akorát další zbytečná deska na už tak přesyceným trhu. Svým instrumentálkám říkáš písničky. Umíš si představit, že bys psal instrumentálky pro Druhou trávu? Chtěl bys to? (Smích) Už jsem o tom uvažoval, ale ještě žádnou, která by se hodila, asi nemám. Leda že by Druhá tráva chtěla hrát nějaký věci z mé desky… Docela uvažuju o tom, že bych se pokusil nějakou skladbu nahodit, až budeme dělat nový repertoár. Rozhodně by mě to lákalo. Sdílet na... Kam dál? » Folkové Chvojení 2013 – velké chvíle se známými i neznámými jmény (Jana Štěpánková)» Muž, který nikdy nebyl in víc nehledá (Džexna)» Tráva v pivovaru, aneb byl to pikárec (Vladimír Béďa Halm)» Bára Fialová a Cross Country vydávají Gardenparty! (FOLKtime.cz)» Country bál pro Vendy (FOLKtime.cz)
Powered by !JoomlaComment 3.26
3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved." |
|||||||||||||||||||||||
Přihlášení
Diskuze
 |
Dubnové Notování
Ahoj Jano, jasna vec. Na FB jsme jako Kapela HRST ...
Dubnové Notování
Milá Hrsti, jste na FB? Nenašla jsem vás (na první...
Na Jihočeské Portě zvítězila dvo...
To je nádhera, Žíže gratuluji na dálku. Už jsem mě...
Dubnové Notování
Ahoj :) diky, ze jste byli tak vsimavy :) Nastesti...
Dubnové Notování
Každopádně souhlas. Ale nepodcenoval bych diváky, ...
Duben v táborské Univerzitě
Milý Spolektive, chválím tě, že své koncerty zapis...