FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Byl začátek května a já jsem si v jedné malostranské kavárně, nad šálkem lahodné kávy, povídala s Janem Žambochem o jeho novém Vlčím CD.

Někdy v roce 2014 ke mně doputovala sbírka básní od Emily Dickinson. V té době jsem byl na turné s australským písničkářem, který si říkal Owls of the Swamp a ten mi říkal, že pojedeme jako sólo písničkáři po Evropě, a já zase že nemůžu jet pod tím svým jménem a že nějaké vymyslím k jeho jménu (Sovy z bažin). A protože jsem zrovna četl tu sbírku básní, tak mě napadl Wolf Lost in the Poem, protože jsem byl z té knížky úplně nadšený a zároveň jsem pocítil nějaký emocionální dotek té poezie. Napadlo mě, že by bylo zajímavé zaznamenat tenhle stav, protože pro mě je emocionální dotek v jakémkoli umění malý zázrak. Že to s někým pohne, nesklouzne to po povrchu, neodrazí se to od něj. Tak jsem napsal text, zhudebnil ho rychle, intuitivně. Postupně jsem začal číst další poezii, no, a nakonec je z toho deska.

Určitě ano. Já jsem postupně zjistil, že kromě toho, že ty ženský píšou nesmírně zajímavě a že se mě to dotýká, tak že ten jejich osud byl kolikrát hodně pohnutý a o to silnější pak bylo číst je. Když jsem třeba četl verše Anny Barkovové, která byla několikrát zavřená v gulagu a její poezie, to psaní, ji drželo naživu … to prostě nejde číst jenom tak.
Nakonec jsem zjistil, že jsem si vybíral poezii žen, které měly za sebou i dost pohnutý životní příběh, nebo byl ten osud či příběh pro mě zajímavý. Ono to muselo souznít i s tím, čím jsem zrovna žil já.

Tak postupně. První tři se ke mně dostaly tak, že mi je někdo poslal, nebo jsem uviděl knížku. Třeba Justynu Bargielskou jsem si našel tak, že jsem na internetu uviděl článek o tom, že tady četla svoji poezii slavná polská básnířka a já si v duchu říkal, že to jméno vůbec neznám, že je to pro mě úplně jiný vesmír. Tak jsem si našel, že tady vyšla knížka … a byl jsem z ní úplně na maděru.
Pak jsem si objednal nějakou poezii ze světa už cíleně, protože mi přišlo, že se tím musím nějakým způsobem zabývat, ponořit se do toho.
Přečetl jsem asi padesát knížek. Zajímavé je, že jsem se v tom zhudebňování emocionálního doteku nedostal k žádným českým autorkám. K čemuž možná dojde příště…ale to předbíhám.

Samozřejmě by to bylo krásné, ale nevládnu žádnou cizí řečí tak, abych mohl číst poezii v originále.

Já si myslím, že veliká. Bez překladatele to nejde. Ta moc těch slov, která jsou v nějaké formě poskládána v cizím jazyku, je právě v těch emocích a myslím si, že je hrozně důležité, že ten překladatel to „nacítí“, že s tím dokáže souznít skrz sebe, aby to pak vůbec dokázal vypustit ve své řeči.

Když jsem ty knížky četl, vždycky jsem se díval na to, kdo je překládal, ale protože tuhle branži neznám, tak mi ta jména nic neřekla. Jen s překladatelkou Anny Barkovové, Radkou Bzonkovou, se znám.
Až časem jsem zjistil, že některá jména se opakují a že jsou to výborné překlady. Nevím, jak je to s překládáním ženské poezie mužem a naopak, jestli to má nějaký význam, nebo ne … Ona totiž ženská a mužská poezie neexistuje, ve své podstatě je to jenom úhel vnímání toho, kdo to čte a jak to na něj působí. Tak jsem si to v sobě taky zformuloval, že by bylo hloupé rozdělovat mužskou a ženskou poezii. Ženský nepíšou líp, ale třeba mě, jako muže, se to víc dotýká.

...to jsou samí chlapi???

Fakt? Až tak hluboko jsem po tom nepátral, ale je to zajímavá informace.
Je zajímavé, jakou moc můžou mít verše. Třeba v případě Clary Janés, která překládala poezii Vladimíra Holana z angličtiny do španělštiny, tak že přes verše začala k tomu člověku něco cítit, dokonce se s ním několikrát potkala a měla moc ráda naši krajinu. Ta moc, která je pozaklínaná, vetknutá do těch veršů, je obrovská. Jsou tam informace, které můžeme navzájem vyčíst. Svět mužů a svět žen.

Já jsem rozhodně věděl, že to musí být artefakt, který bude jiný než je obvyklá velikost CD a bude jinak řešený, protože mi přijde, že tenhle koncept si to zaslouží. Nebál jsem se ani žádné finanční nákladnosti, protože jsem si tu desku natáčel celou sám, nebylo potřeba tolik peněz na studio …
Jirka Libánský je člověk, který dělal desku Orffům (Bratři Orffové) a mně se moc líbila jeho práce s papírem, dělal pro obě jejich cédéčka takové skládané krabičky. Když jsme potom seděli v kavárně v Krnově a on mi ukázal tu krabičku, kterou pro mě navrhl, tak jsem jásal. Mám rád přírodní materiály a papír je dřevo, dřevo je strom a strom je živá bytost.

Jirka říkal, že má na titulku v hlavě mlhavou představu - náznak zimní krajiny a nějakého vlka, který se tam mihne. Zároveň ale říkal, že by bylo dobré si pohrát s nějakým velkým detailem. Takže když člověk otevře booklet, tak na něj vyskočí vlk. Vlka dělala ilustrátorka Dora Čančíková, je to linoryt. Originál. A zacvaklo to k sobě. Když jsem otevíral tu obálku poprvé, tak jsem málem brečel, protože jsem opravdu nikdy nedržel v ruce nic, co by pro mě bylo tak hezké a osobní a zároveň jsem cítil, jak se to protnulo s těmi písněmi.

Pro mě jsou některé písničky, když je hraju živě, náročné, protože je mám spojené s určitým obdobím, ve kterém jsem se emocionálně nacházel. Je to jako otisk časovýho razítka. Prostě, když to hraju živě, dokud se to neobrousí častým hraním na koncertech, což se tady v tomto případě moc neděje, protože těch koncertů není mnoho, tak je to pro mě  silné pokaždé.

Na tomhle místě nemůžu nezmínit koncert, který se odehrál zhruba před rokem v kapli v Jindřichově Hradci. K tomu koncertu mi přesně sedí název CD Nepřipoutaný. Prožil jsi to tak na pódiu, ale i my v hledišti jsme byli „odpoutáni“. Koncert nezapomenutelný po všech stránkách.

Tady musím rozhodně zmínit, že za to musím poděkovat Kájovi Dřínkovi, který si tam jednak pohrál se zvukem, ale taky se světly, což hodně pomohlo. My jsme se pak na sebe dívali a říkali si, že takhle by to mělo vypadat vždycky.
Je to zvláštní v tom, (a to nechci žádným způsobem vrážet kudlu do zad žánru, ze kterého jsem vzešel a který v podstatě stále hraju), jako kdyby emoce byly něco, co lidi při hraní nepouštějí moc ven. Nedokážou, nebo možná nechtějí se otevřít. Nebo to neumí, nikdo je na to nepřipravil…

Koncerty nechávám k sobě přicházet, netlačím to. Když se to někomu líbí a chce to, tak mi zavolá, já zjistím jestli můžu a přijedu. Ale mám v hlavě takový koncert, jako křtící, kde bych měl v lese takový pódium s jedním křesílkem, pár knížek a víno, světla a dobrý zvuk, ale nebyli by tam lidi. Všechno by to bylo po internetu. Tři hodiny předtím bych tam seděl, připravoval se, četl knížky a pil víno. A když by to ty lidi vydrželi tři hodiny dívat se na mě, jak si čtu, tak bych jim za to zahrál.

Rozhodl jsem se, že veškeré informace soustředím na facebook, takže jediná šance, jak se k tomu dostat je dívat se na profil Wolf Lost in the Poem https://www.facebook.com/wolflostinthepoem. Tam bude všechno soustředěné na jednom místě. Dá se tam objednat i deska.

Už teď mám asi tři knížky, které by si zasloužily píseň. Vlastně mám i něco rozepsaného, jen si od toho musím teď trochu odpočinout, dát si čas, dokončit desku s kapelou... V tuhle chvíli je to uzavřená deska a dál ... uvidíme. Ale myslím si, že poezie ke mně bude přicházet pořád a že tenhle koncept neopustím. A rozhodně bych se chtěl věnovat české tvorbě. Díky této desce jsem se seznámil s básnířkami, které píšou skvěle, třeba Jitka Srbová, Simona Racková, Olina Stehlíková …

Říkal jsem si, že kromě toho, že mě to čistí a prodírám se pomocí toho, co jsem nahrál a zpívám, ke světlu, tak zároveň můžu ty básnířky pro někoho objevit, protože o nich neví. Psala mi třeba Martina Trchová, která pro sebe takhle objevila Justynu Bargielskou. Tak jsem rád, že to takto zafungovalo. Třeba si, díky těm písním, někdo další pro sebe něco nového objeví a přečte.

                            S Janem Žambochem si povídala Brigita Kytka Vidimská

 

---

---