Kvokál - ´Spirituál je velice živá muzika...´

Rozhovory

Pravidelnému posluchači folkové muziky nemusím dnešní intervijuky, jak by řekl Jiří Grossmann, příliš představovat. Kvokál funguje úspěšně už bezmála osmý rok a všechna letošní ocenění včetně toho nejcennějšího - diváckého Krtečka, to jenom dokazují. K dnešnímu rozhovoru jsem se sešel se dvěma, podle mě stěžejními, pilíři tohoto souboru - frontmanem Markem Zavřelem a kapelníkem Honzou Železným. Marek nás sice musel ke konci rozhovoru z časových důvodů opustit, ale i tak to pro mě bylo setkání příjemné a s Honzou Železným jsme si povídali o muzice ještě dlouho po tom, co dovrčela kolečka mého diktafonu.

Je to neuvěřitelný, ale zdá se mi, že lidí ve Kvokálu neustále přibývá. Kolik je vás vlastně v tuto chvíli?

Marek: Současný stav je osm, ale to ještě není zdaleka příliš moc, protože třeba Asonance má mezi osmi a třinácti čtrnácti lidmi.
Honza: Já si myslím, že těch osm u nás bohatě stačí.

Kdo přibyl poslední a proč?

Honza: Poslední byl Saša Medek, toho jsme přetáhli ještě z Lístku.
Marek: A vlastně ne, z Lístku byl vyhozen a my jsme ho v tom okamžiku polapili. A přišel proto, že jsme říkali, že to trošku obohatíme klávesama. Honza je velmi slušnej pianista, tak jsme říkali, že by hrál na klávesy a Saša na basu. Nicméně po prvním vystoupení s klávesama jsme usoudili, že to nebude úplně to pravý, tak jsme klávesy vypustili, ale basistu už jsme si ponechali.

Kdo byl vlastně zakládajícím členem Kvokálu? Kdo z nich v kapele ještě působí?

Honza: Z původní sestavy jsem tam akorát já, to je něco jako Janda a Olympic, ale vlastně Janda nebyl ještě zakládajícím členem. V podstatě z těch lidí je tam nejdýl Marek, naprosto jednoznačně, ten s náma hrál ještě v tý silnější předchozí sestavě, kde byla Veronika a Radek a tyhle lidi, což vlastně byla první deska a první nějaký proniknutí do toho světa festivalů. A potom k Markovi přibyla jeho manželka Vlaďka...
Marek: ...a pak jsme pozvolna požírali Lístek. My jsme jim vlastně nabídli jenom nezávaznou uměleckou spolupráci a oni se do toho do té míry zabrali a do té míry se změnily podmínky u nich v kapele, že nakonec to dopadlo tak, že jsou u nás.

Byla vždycky "předmětem činnosti" Kvokálu muzika, kterou děláte dneska, nebo se to nějak vyvíjelo?

Honza: Vlastně úplně první, co jsme udělali, bylo, že jsme se zúčastnili Trampský Porty v devadesátým třetím, ještě na Barče, a tam jsme měli dvě vlastní písničky, takový folkařinky, a jednu jsme hráli od Spiritual Kvintetu, to byl Batalion. Víceméně ty spirituály, ty nás vždycky tak nějak pronásledovaly, nedělali jsme jich tolik, až teprve teď se s nima roztrh pytel, ale vždycky jsme tam tak nějak dva tři zařadili, lidem se to líbilo, že je to příjemná muzika.
Marek: Já ti řeknu, proč děláme spirituály. Já to říkám vždycky na koncertě. Je to proto, že Kvokál není skupina, ale je to soubor sólových zpěváků. A spirituál je jediná platforma, kde se dá realizovat toto sdružení, aby všichni mohli zpívat sólo a přesto to byla kapela.
Honza: Nevěř tomu, chtěj si zařvat, nic jinýho v tom není (směje se).

Některé výhradně pánské soubory říkají, že by nechtěly do kapely ženskou ani za nic. Vy máte v souboru dvě. Jak se to snáší?

Marek: Vzhledem k tomu, že jsou to naše manželky, tak se to snáší dobře, protože jsou to ženský, na který jsme si doma celkem nějak zvykli, a potom v tý kapele není celkem problém.

Kvokál už druhou sezónu zažívá výrazný boom na folkové scéně. Co bylo podle vašeho názoru tou pravou příčinou, že to najednou začalo takhle jít?

Honza: To je takovej, řekl bych, celkovej vývoj, kterej už je víceméně plynulej od začátku. My nejsme kapela, která dělá nějaký velký zásadní kroky nebo skoky, ale je to pomalej vývoj, kterej po krůčkách postupně někam směřuje. V tý počáteční fázi ten vývoj lze realizovat o něco snadnějc, pak už jsou to malý krůčky a trvaj daleko delší dobu. Myslím, že je to daný jednak skládáním písniček, což vlastně děláme s Markem, základem jsou vlastně písničky, který se daj poslouchat a jednak je to taky zásluha těch lidí, který se vyzpívávaj pomalu a přirozeně. Za ty poslední roky mělo taky velký vliv právě rozšíření sestavy o manžele Spurných a o Tomáše Hlavatýho, to byly zásadní změny, protože ty lidi jsou opravdu velmi kvalitní muzikanti, a je radost s nima dělat. Pak už je to hned o něčem jiným. Kapele našeho zaměření trvá rok, než se pořádně sezpívá a zvykne si na sebe, a pak už je to zas pomalý vývoj. Člověk si taky zvykne na ty lidi, co jim sedí, co pro ně psát, co dělat, a tak dál.
Marek: Hlavně je to ale proto, že jsem si nechal narůst dlouhý vlasy a Martina si obarvila hlavu na zrzavo.

Kdy jste výrazně pocítili, že se něco děje? Bylo to vloni na Trampské Portě nebo až na Zahradě ...?

Honza: My jsme cejtili už v tom devedesátým třetím, že se něco děje, protože my jsme měli naprosto jednoznačně razantní nástup (směje se).
Marek: To se těžko dá říct. Já si myslím, že jsem to začal cejtit, když jsme dostali letos Krtka, že jsme se někam dohrábli. Jak říká Honza: když jseš v tom, tak si to neuvědomuješ, ale když tě někdo slyší na Portě a pak až další rok zase na Portě, tak tam je znát ta odlišnost. To je jako když si koupíš džíny a jsou tmavý, tak tobě připadaj furt stejně tmavý, přestože jsou čím dál světlejší. Ale ty to nevnímáš, protože to jde pomalinku. Takže cejtit, kdy nastal nějaký zlom, to asi sotva.

Myslíte, že vám k dalšímu úspěchu výrazně přispěla ta dvě loňská prestižní ocenění nebo jste pro to museli udělat ještě něco jiného?

Marek: Já si myslím, že loňský úspěchy přispěly k tomu, že letos se na nás spousta lidí dívala kritičtějc a čekali, jestli jsme nějakým způsobem pokročili a nebo jestli to bude stejný jako loni. To je jeden pohled na věc a druhej je, že pomohlo, protože už vloni jsme samozřejmě oslovili určitý penzum lidí, který si to mezi sebou řeklo, což mělo za následek, že letos na tý zahradě mohla nastat situace, že jeden řek´ druhýmu: hele, Kvokál, ty byly loni dobrý, pojďme se na ně podívat. Čili, loňskej rok připravil půdu pro letošek.

Letos se vám povedlo oba největší loňské úspěchy zopakovat. Nechci po vás know-how, ale kdybyste měli poradit mladé začínající kapele, jak na to, kterých pár nejdůležitějších bodů byste vypíchli?

Marek: Za prvý je to musí bavit, protože jinak to na tom bude znát. A další věc jsou noty. Bez nich to nejde. Ať si myslí kdo chce co chce, nejde to bez nich.
Honza: Je to těžký, ale já zastávám v tomhletom jednu věc, že písničky musí být pro českej národ upravený tak, aby byly po textový stránce schopný něco říct, což třeba v překladech těch amerických originálů v podstatě vůbec nikdy není. Čili měla by to bejt melodická písnička, a pakliže by chtěli vyloženě dělat spirituály, tak to chce mixovat, udělat různej repertoár, aby se ty lidi pobavili.
Marek: Já třeba když to vezmu do bluegrassu a porovnám Reliéf a Cop, tak Reliéf, to je naprosto špičkově odvedenej bluegrass, hranej precizním způsobem, ale je to akademický, je to suchý. Naproti tomu Copáci, dneska už tedy taky hrajou líp, ale má to šťávu, to táhne a rozdupe to ty lidi a žere je to. Čili je dobrý dělat muziku tak, aby ty lidi prostě měli pocit, že to je pro ně, a aby je to nějakým způsobem oslovilo. Protože sebekvalitnějc zahraná muzika, která je suchá, je odsouzená k tomu, aby ji poslouchal úzkej okruh lidí, obyčejnej posluchač to neocení.

Máte čas a chuť vůbec sledovat, kde se co v naší muzice klube nového? Máte nějaký letošní objev tohoto léta?

Marek: Mě zaujalo letos brněnský Svítání, ty jsou špičkový!

Ve Zpievankách zářiového čísla se objeví kapela Bezefšeho. Jistě jste ji už někde slyšeli. Co byste o nich řekli?

Marek: Dobrá banda lidí, myslím si, že to dělají dobře.
Honza: Ta muzika je podobná nám, takže mě se líbí.

Přiznám se, že každý vokální soubor, ať už Mošny, Čtyřlístek nebo Kvokál mi zní trochu jinak. Čím to je? Je to různou stavbou vokálů...? Zasvěťte mě do toho jako laika...

Honza: Je to spousta aspektů, který do tohohle spadaj. Ať si kdo chce co chce říká, mně spirituál připadá jako velice živá muzika, ale připadá mi, přestože to neříkám rád, že u spousty kapel, který to u nás dělaj, mi to příde jako taková vánoční koleda. Že je to prostě akademický, je to pěkný, ale že to nemá ten potřebnej drive, kterej by to mělo mít. Protože spirituál, to není jen vokální záležitost, ale taky živelná, spontánní a tak dál. Takže tohle mi na tom vždycky u některých vadilo.
Marek: My to děláme v podstatě teď tak, že Honza napíše noty, my se naučíme ten hlas, a to ostatní už je, jak říká doktor Tichota, umělecká nekázeň členů souboru. My víme, kde zhruba se máme pohybovat, tak se tam pohybujeme.
Honza: A já vždycky křičím: aspoň dvojhlas, chlapci, aspoň dvojhlas! Fór je právě v tom, že každej tam má svůj kousek, přinese si do toho půl života a když bys mu řek´: uděláš tohle, nadechneš se v tomhle místě, vydechneš tady, ty lidi ani nebudou cejtit, že jde něco z nich, nebudou z toho mít radost a bude to škoda. A vzhledem k tomu, že to děláme pořád na týhle úrovni, tak to takhle je.

Kdo je tedy zásadní autor ve Kvokálu?

Honza: Zásadní autor, jestli se to tak dá říct, jsem já. V podstatě ještě Marek píše nějaký věci.
Marek: Je to tak pět k jedný, Honza napíše pět písniček a já napíšu jeden hit (směje se).

Spoustu lidí na Kvokálu baví nejen písničky, ale také Markovo spíkrování. Pověz mi Honzo, je Marek takovej bavič i mimo pódium nebo je to záměr?

Honza: To je naprosto profesionální škleb, on je prostě profík. Jinak je nerudnej, nervózní, vzteklej, ale na pódiu to je prostě borec. Marek se teď vypracoval do tý úrovně, že kdyby přišel na jakoukoliv akci, tak on si prostě stoupne a pojede.

A co děláš v momentě, Marku, kdy ty lidi jsou absolutně dřevěný, určitě už se ti to někdy stalo...

Marek: Neberu to na vědomí, to se do nich pere tak dlouho, až se někdo chytne. Jak se chytne jeden, tak se chytne druhej a zatím se mi ještě nestalo, že by zůstali tvrdý až do konce. Když si najdeš jednoho, kterej tě poslouchá, a vidíš, že nějakým způsobem na tebe reaguje, tak se na něj napíchneš a pereš to do něj a ono se to nakonec rozleze na všecky.
Jak často zkoušíte?

Honza: Strašně málo, jednou tejdně, bohužel. A teď přes léto, jak jsme jezdili po festivalech a nahrávali desku, tak jsme nezkoušeli skoro vůbec.
A když jsme u té technologie, z vás je cítit velký obdiv ke Spirituál Kvintetu. Jaké jiné kapely vás ještě ovlivnily?

Honza: Těžko říct, já jsem vždycky poslouchal šílený moře muziky a myslím si, že je to jenom dobře. Abych se přiznal, tak to nebyly nikdy extra moc folkový kapely, já když poslouchám něco, tak hlavně vážnou muziku, poslechnu si dixilend, jazz a když, tak si poslechnu starší americkou country z těch šedesátých let, kdy se ještě pořádně hrálo a zpívalo. Ale že bych vyloženě poslouchal naší scénu, to ne. A asi je to dobrý i pro vznik tý naší muziky, že nejsem na nic vázanej a tak. Jmenovitě mám hrozně rád Mozarta, přežít se dají i nějaký věci od Janáčka, i když jich není tolik, a třeba velice rád jsem teď poslouchal vokální kapelu, která, mám pocit, snad nikdy živě nevystupovala, a to je Take Six.
Marek: Já naopak vážnou hudbu poslouchám, jenom když není zbytí. Neříkám, že je špatná, ale nemusím to mít. Já z naší scény jednoznačně preferuju Nezmary, ty mám velice rád, ať už jako kapelu nebo jako lidi, protože jsme měli to štěstí, že jsme si s nima mohli párkrát zahrát nejen na scéně, ale i mimo scénu. Samozřejmě poslouchám Spirituál Kvintet, protože to je obrovská škola a penzum písní a různých dovedností. A ze zahraničních mám rád Quicksilvers s Doylem Lawsonem, to je vynikající kapela. Vlastně, jestli pamatuješ pražský Poutníky, tak všechny jejich vokální gospely pocházely právě od Quicksilvers. No a poslední dobou začínám objevovat krásu staršího bigbítu a rocku, takový věci jako Dire Straits, Rolling Stones a Deep Purple. A pak jsem vždycky měl rád klasickou éru rokenrolu.

No, pojďme konečně k tomu cédéčku. Kvokál už za sebou jednu desku má. To bylo ale v jiné době a jiné sestavě. Já o vás vím, že jste právě další dotočili. Co o ní můžete říct?

Honza: Ta deska je v podstatě připravená, takže se udělá akorát finální domíchání, doladění niancí a na tom už se taky pracuje. Jinak je to prakticky hotový. Čím bude zvláštní?

Marek: Tím, že to bude naše deska.

Budou na ní hosté?

Honza: Bude tam akorát brácha Tomáše, pak David Hofrichter, co to s námi nahrával, ten tam dodělal nějaký bicí a jinak ne. My jsme to chtěli nechat víceméně tak, jak to lidi znají z koncertů.

Kdy vyjde?

Honza: Někdy do toho 15. října, uvidíme, jak se to stihne.

Kde jste nahrávali, kdo tu desku vydává, koupíme ji v běžné síti music shopů?

Honza: To studio se jmenuje Dante music a je to studio, které vlastní bratři Hoftrichtrové. Byli jsme tam moc spokojený. A vydává to vydavatelství Rosa, to je malý křesťanský vydavatelství. Takže doufejme, že deska bude běžně k mání.

Budete ji propagovat nějakým zajímavým způsobem? Co turné?

Honza: Samozřejmě obešleme média a uvidíme, co z toho vyleze. Turné by bylo dobrý, ale zatím jsme o tom moc nepřemejšleli.

Kdy a kde proběhne křest?

Honza: 18. října 2000 v Trojický. My jsme nejdřív přemejšleli o nějakém větším sále, ale nakonec jsme si řekli, že je lepší menší narvanej sál, než větší poloprázdnej. Bude tam spousta hostů, už nám slíbil Pacifik s Tony Linhartem, že tam přijde a jestli to dobře dopadne, tak tam přijde Karel Zich ze Spirituál Kvintetu, takže se diváci můžou těšit.

Doslechl jsem se, že i vaší domovskou scénou se na podzim stane Trojická. Jak tam budete často?

Honza: No zatím tam máme jenom dva koncerty, první je ten křest a druhej je někdy v prosinci. Já myslím, že to ale stačí, protože mezitím bude spousta koncertování i jinde.

Jak to vůbec bude s vaším koncertováním na podzim?

Honza: My jsme po týhle sezóně tak zničený, že jsme rádi, že budem mít teď chvilku klidu, že budeme moct v klidu nazkoušet zase nový písničky. Ale je fakt, že do konce října máme jednou týdně vždycky nějaký hraní.

A jaká další překvapení obecně nás v blízké době od Kvokálu čekají?

Honza: Bude tam potřeba udělat změny, co se týče kvality, aby to šlo trochu nahoru. S největší pravděpodobností bysme potřebovali nějakýho kvalitního zpěváka, kterej by nám zpíval basy, což nám vyloženě chybí.

Co byste vzkázali čtenářům FOLK-TIMu?

Honza: Doporučil bych jim, aby chodili na kvalitní muziku. Tím nechci říct, aby chodili na nás, ale mrzí mě když hrajeme i v tý Praze na nějakém obrovském sídlišti a v sále se nesejde ani padesát lidí. To je škoda. Myslím si, že i pro ty lidi by to bylo celkem příjemný, kdyby se vyprdli občas na tu televizi a přišli si poslechnout.

Kluci, děkuju za rozhovor.

Sdílet na...

| Více...