Sekvoj - duležitá je parta

Rozhovory

Trampskou skupinu Sekvoj jsem zastihl před jedním z jejích koncertů. U stolu s mým diktafonem se postupně vystřídali všichni, ale většinou jen tak pokyvovali hlavama, takže slova se musel ujmout ten nejukecanější - Pavel Hurt. Olda Dolejš sem tam jen něco upřesnil a Pavel Krumphanzl bedlivě naslouchal. Lucka se celou tu dobu jen příjemně culila a jediné, co jsem z ní dostal bylo, že její nejoblíbenější zpěvák v poslední době je Pavel Hurt.

Sekvoj už má za sebou celkem dlouhou cestu, kolik je to přesně?

Pavel: Hrajeme od podzimu roku 81, takže 19 let.

Co považujete prozatím za nejlepší éru Sekvoje?

Pavel: Já to vidím tak, že se to většinou vrací v takových sinusoidách, kdy má člověk pocit, že to zase začíná být něčím nový a zajímavý. Kolikrát je to i o těch sestavách, protože za tu dobu, co hrajem, kapelou neprošlo až zas tolik lidí, ale přeci jen se vyměnili. Co se týká pravidelnosti, tak hodně jsme hrávali v tom jednaosmdesátým a pak taky v období těch Port a podobně. Dneska už hrajem zase trochu míň, ale přece jen na domácí scéně, což si myslím je důležitý z hlediska toho zázemí.

Já bych rád využil toho, že už existujete tak dlouho, a chtěl bych se zeptat, jak vidíte folkovou scénu před a po devadesátým roce.

Pavel: Já mám trošku pocit, že po tom devadesátým roce se objevilo daleko víc organizátorů různých festivalů. Nastalo takový to nadšení, někdy se to projevovalo v úrovni některých festivalů, která byla dost děsivá. Odrazilo se to i v tom, že někdo to dělal podle mýho názoru jen proto, aby vydělal, a nebylo to podle mě dobrý. Zatímco ty roky předtím ty festivaly byly už docela prošláplý, už měly takovou svou tradici, samozřejmě atmosféra i zázemí těch lidí bylo podstatně širší a větší. Taky tam byla cítit ta sounáležitost a to kamarádství. Prostě byli všichni daleko víc na jedný lodi. Dneska mám pocit, že to z některých festivalů taky čiší, ale není to asi takový. Ta atmosféra těch osmdesátých let je neopakovatelná.

Jak to bylo s účastí Sekvoje na Portách?

Pavel: My jsme dřív hrávali na Portách pravidelně, od těch dob, co jsme dvakrát vyhráli, už jsme usoudili, že bychom se dál zúčastňovat neměli. Trochu jsme očekávali, že bychom mohli být pozvaný jako vítězové Porty, přesto k tomu nějak nedošlo. Bohužel, to byl právě přelom těch let, jak jsme o tom mluvili, a bylo to spíš o tom, co si kapela urve a sežene, než že tě někdo někam pozve. A na těch Portách jsme měli pocit, že by měly přijít další kapely, aby se to zase někam posunulo.

Jak jste zužitkovali ty dvě získané Porty co by referenci?

Pavel: Natočili jsme první desku. Jenže hned potom, co vyšla, jsme změnili sestavu a to byl problém. Protože většinou, když kapela změní sestavu, tak je nějakou dobu v pozadí, než nacvičí repertoár a než se vrátí zpátky na scénu. Mimochodem, když jsme natočili druhou desku, tak jsme taky změnili sestavu. A mám ten pocit, že možná taky tohle všechno ovlivnilo ten celkovej náš vývoj nebo usazení kapely na folkový scéně. Ale když to vezmem vlastně tak sami za sebe a šáhneme si do svědomí, tak můžeme říct, že jsme se zase nikdy nikam moc necpali. Možná bylo dobrý se cpát, ale asi na to nejsme ty správný typy.

V poslední sestavě už jste vydrželi prakticky čtyři roky. Obligátně: jak vám to svědčí?

Pavel: Já mám pocit, že postupem času si člověk daleko víc váží toho zázemí, o kterým jsem mluvil, a že ta sestava funguje k naší spokojenosti. Je to pouze tak, že v dnešní době se akorát bavíme o tom, jestli chceme hrát míň nebo víc, jestli pro to jsme schopný něco udělat, a řešíme samozřejmě tyhle problémy, který má asi každá kapela.

Mezi starým a nově příchozím kádrem Sekvoje vidím docela velký věkový rozdíl. Jak to u vás funguje po téhle stránce?

Pavel Krumphanzl: V zásadě určitě funguje.
Pavel: To bylo vůbec tak, že my jsme sháněli jednu dobu basistu, po tý třetí desce, a hrozně se nám líbilo, že když jsme objevili Pavla, tak on většinu těch písniček už znal, protože je měl různě natočený. Takže nás docela překvapilo, že některý ty věci znal dokonce líp něž my s Oldou, protože my už to třeba dávno zapomněli.
Olda: Já si myslím, že nejen muzika musí být dobrá, ale i lidi. Aby to publiku vyhovovalo.
Pavel: Myslím, že je to zvlášť důležitý v tý muzice, kterou hrajem, aby tady ta parta byla.

Scházíte se i mimo hraní?

Pavel: Tak my s Oldou pracujeme ve stejný firmě, takže se vidíme furt, no ale i s Pavlem a Luckou občas někam vyrazíme. V létě jsme například byli na vodě, takže prostě taková normální parta.

Jak často zkoušíte?

Pavel: Zkoušíme dvakrát týdně. My to máme prostě tak zažitý, pravdou ale je, že si poslední dobou klademe otázku, jestli se to časově rentuje, protože už přeci jen tolik nekoncertujeme. Ale na druhou stranu je pravda, že právě, jak jsme mluvili o tý partě, tak se stává, že ty zkoušky se protahujou a že už to není úplně jen o muzice, ale o tom, že se řeší ještě spousta jinejch věcí, a přitom se hraje.

A jak často koncertujete?

No poslední dobou se asi blýská na časy, je to možná také tím, že máme tu novou krev a ta nás nutí k větší aktivitě. Takže poslední dobou hrajeme i víc mimo Trojickou.

Á propos, Trojická, jak dlouho už tam máte své pravidelné večery?

Olda: Od devadesátýho roku, nejdřív jsme začínali v sobotu, to moc lidí nechodilo, ale pak se to přehodilo na všední den a začali chodit.
Pavel: Dokonce už tu budeme od letoška hrát dvakrát měsíčně, jeden ten večer bude s hostem a druhý bez hosta.

Už jsme se trochu zmínili o poslední desce Sekvoj 4. Jak ji vidíte s odstupem?

Olda: Tadyta poslední je asi technicky nejlepší, natáčeli jsme u Jirky Maška, takže on jako zvukař i jako muzikant nám k tomu něco řekl a my se tím řídili. Pavel: Mně se taky líbí nejvíc, ačkoliv ta nostalgie, co se týče těch starších desek, tu pořád je. Ale po pravdě řečeno, myslím si, že muzikantů, který by nechtěli po čase tu desku nějak předělat, asi moc nebude.

A co byste chtěli vzkázat čtenářům FOLK-TIMu?

Pavel: Rádi bychom je pozvali na naše večery v Trojické, budeme rádi, když rozšíří řady našich stálých i náhodných posluchačů.

Děkuji za rozhovor.

Sdílet na...

| Více...