FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Těsně před koncem roku přistál na našem redakčním stole dopis dnes už bývalého principála písničkářského sdružení Krychle Milana Jablonského, reagující na nedávno uveřejněný rozhovor na našem webu (Milan Jablonský: Předám štafetu a půjdu se ožrat). Jeho obsah je natolik závažný, že jsme se rozhodli uvést ho zde v plném znění.

Vážená redakce FOLKtime.

Předem mého dopisu přijměte upřímný pozdrav a milou vzpomínku na vás.

Tento dopis se mi, věřte, nepíše snadno. Celý týden jsem si se slzami v očích pročítal rozhovor, který jsem v dobré víře poskytl jednomu z redaktorů vašich webových stránek, panu Šaolínovi. Mrzí mě, že jsem pod tlakem okolností, a rovněž v dobré víře, uvedl několik, nebo dokonce celou řadu, nepravdivých informací. Nechtěl jsem totiž na veřejnosti rozmazávat tu špínu, kterou je písničkářské sdružení Krychle prolezlé skrz naskrz.

Nicméně, mé svědomí mi nedalo, hryzalo a hryzalo, proto jsem se rozhodl tímto dopisem uvést vše na pravou míru.

Zásadní informací, která staví celý rozhovor do zcela jiného světla, je fakt, že neodcházím z čela sdružení Krychle dobrovolně, ale byl jsem vyhozen. Vzpoura písničkářů vyvrcholila při listopadové Dada Krychli, kdy jsem byl fyzicky napaden pány Vlčkem, Sedláčkem a Knéblem, zatímco pan Frauenberg vše z povzdálí pozoroval. Vrcholem všeho byla pak reakce mladého písničkáře Lešnera, který na mě při mém průchodu okolo něho na toaletu, chtíc vykonat malou potřebu, vyplázl jazyk.

Počátky neshod mezi mnou a mými podřízenými jsou už ovšem staršího data. Vytýkal jsem jim různé maličkosti, který mi potom alébrž přerostly přes hlavu. Například písničkáři Kvasilovi jsem vytýkal akord Fmi, který se podle mého názoru do Krychle nehodí. Písničkář Sedláček se ke mně choval vlídně, než jsem mu prozradil, že je velké tlusté prase - pak to šlo v našem vztahu rapidně z kopce. Písničkář Vlček mě nepozdravil, když jsem ho pozdravil. Členové kapely Humbuk mě oslovovali familierně Milane a přitom mě drze pomlouvali přímo do očí. Syn Petr začal tvrdit, že nejsem jeho otec, nýbrž jeho věčně ožralý otčím a na jevišti mě oslovoval ostentativně "strejdo". Písničkář Dobeš do Krychle nechodil, ale neustále mi posílal SMS vzkazy typu: jednou se potkáme, Milane. Písničkář Houška se opil slivovicí a když jsem mu to vytkl, usnul. Písničkář a houslista Knébl mi kreslil na temeno kalafunou sprosté obrázky a když jsem se ohradil, řekl významně: "Umej si to Solvinou, Milánku." Písničkář Frauenberg se dlouhodobě tvářil jako můj dobrý přítel a přitom k tomu neměl žádný důvod. Písničkář Jirka Zip Suchý si na mne neustále vyskakoval a písničkář Lešner mi na jevišti šlápl na nohu, načež se mi omluvil slovy: "Sorry, šéfe." Čímž snížil moji úroveň.

Mrzelo mě také, že na mne diváci během produkce často pokřikovali, plivali přibližně mým směrem a bučeli, když jsem jim chtěl přečíst některou ze svých básní. Postupně jsem začínal mít pocit, že nejsem oblíben. Vrcholem pak bylo, když jsem byl v listopadové Krychli před svým uměleckým výstupem diváky zamčen na toaletě. Naštěstí jsem měl u sebe mobilní telefon a přivolal na pomoc barmana. Ten poté přišel ke dveřím toalety, přičemž řekl nejprve dvě slova: "nemám klíče!" a pak jedno slovo: "zhasni!" Nevím, jak to myslel, ale naštěstí jsem byl na místě, kde jsem si mohl ulevit nejen od plic.

To už vůbec nemluvím o takových maličkostech, jako jsou několikrát proříznuté gumy mého automobilu, o vyhrožování celé mé rodině, o otřesu mozku po úderu půlitrem, o oteklé ruce, kterou mi bolestivě zkroutili Houška se Šaolínem, nebo o třikrát zlomené noze - jednou v kotníku, jednou v koleni a jednou na chodníku před Balbínkou.

Nejsem jistě bez chyby, ale takový konec svého působení ve sdružení Krychle jsem si nezasloužil. Když se ke mně nejstarší člen Krychle Michal Knébl naklonil se slovy: "Milane, v lednu už nechoď!" a přitom mi jeho stařecká slina přistála na rameni saka, cítil jsem se podveden a zasažen na nejcitlivějším místě. To prosím neberte doslova, mám na těle ještě jedno citlivější místo, ale tam jsem zasažen nebyl, to bych panu Knéblovi křivdil. Nejhorší ze všeho ovšem bylo procházet uličkou hanby mezi diváky i písničkáři, když jsem opouštěl svou milovanou Balbínovu poetickou hospůdku v slzách.

Milan Jablonský