FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Přiznám se, že jsem dlouho uvažoval, jestli se tohoto festivalu ještě mám zúčastnit, a až do posledka jsem si nebyl jistý. Po léta jsem se totiž domníval, že bez Zahrady nelze zahájit léto a prázdniny, nicméně loňská vynucená absence mě poučila, že to lze. Proto jsem vážně koketoval s myšlenkou, že namísto tohoto monstrpodniku dám přednost čemusi méně exponovanému

Nejen hudba je na Zahradě zajímavá

foto: Black Bart ©

Takže jak jsem viděl letošní Zahradu? Vlastně velice pozitivně. Na úmorná vedra si člověk stěžovat nemůže, není v moci nikoho pozemského s počasím cokoliv udělat, ale je pravdou, že díky letošnímu vedru jsem přišel o dost zajímavých koncertů, protože už jsem prostě neměl dál sílu sedět v rozpáleném hledišti a byl jsem nucen prchnout alespoň za kouskem stínu. Tohle nejvíc platilo o scéně Radnice, u které mě to obzvlášť mrzelo, neboť její program považuju už několik let za nejzajímavější.

S dramaturgií jsem byl v podstatě spokojen, Zahrada je prostě barevná a její metamorfóza z tradičního folkáče na "all music fest" byla už dokončena a zakonzervována, přičemž důkazem pro mě bylo třeba vystoupení tradiční trampské kapely Pupkáči v amfiteátru, kde mezi rockovými a ethno partičkami působila jako pěst na oko.

První večer mě na scéně velice příjemně překvapila slovenská Družina a ihned mě dostala svým drajvem, energií a živelností, která je především zásluhou obou zpěvaček. Jak zvláštní kontrast například s naším Koňabojem, který hraje podobným způsobem, ale jeho pódiové pojetí působí poněkud staticky, až unaveně, i když, pravda, kytarista David Řehák se snaží seč může.

Druhý večer na hlavní scéně zazářili Marieni, kteří už myslím definitivně potvrdili, že právě oni mohou být považováni za jediné a důstojné nástupce zaniknuvších a oblíbených Poupat. Dalším příjemným zážitkem pro mě byli Poláci Redlin, kteří dokázali divoce rozpumpovat celý amfiteátr. V této souvislosti mě ovšem napadlo, proč nebyla pozvána některá kapela hrající moderní americkou country, kterých je v Polsku dost, a které mají vysokou úroveň. Že by už country bylo definitivně na indexu?

Andělského Jiřího Smrže, který dostal v amfíku prostor na tři písně, jsem do té doby neznal a musím přiznat, že mě nepřesvědčil, že jej musím poznat víc. Jeho texty, o kterých se toho tolik namluvilo, mně přišly značně rozvláčné a na můj vkus příliš explicitní. Ale třeba má v zásobě lepší kousky.

Poslední večer na pódiu poněkud matně zazářila Naďa Urbánková, proti které osobně nic nemám, ale když už vzpomínat na hitovky starých časů - a já vzpomínám rád! - tak proč ne třeba s W. Matuškou? Slavíky z Madridu snad znají i ti nejmladší z návštěvníků.

Zklamáním bylo vystoupení Irů At First Light, kteří jakoby nehráli pro několik tisíc tancechtivých nadšenců, ale poskytovali

Západ slunce na Amfíkem

foto: Black Bart ©

Pokud bych se měl vyjádřit k moderátorům, tak jednoznačně nad všemi čněl Míša Leicht a to díky svému neotřelému, bezprostřednímu a vtipnému moderování, které se spíše než suchému vyplňování hluchých míst blížilo pohodovému neformálnímu pokecu. Na opačném konci jako už tradičně zůstal Jan Dobiáš, který byl ještě horší, než v minulých ročnících. Dokonce ani tak výrazné moderátorské osobnosti, jakou je Jiří moravský Brabec, se lapsusy nevyhnuly, například když pozýval na scénu Redlin a v pokusu o polštinu namísto správného termínu zapraszamy použil výraz przepraszamy (omlouváme se). Být v kůži muzikantů a slyšet, že se moderátor omlouvá, když mě zve na plac, asi bych neměl moc chutí jít před lidi.
Přiznám se, že v hodnocení různých akcí spoléhám na jakýsi vnitřní mechanismus, který mi nezávisle na racionálních a objektivních hlediscích sám řekne, jestli to byla akce povedená či nikoliv. Pokud při zpáteční cestě cítím depresi a splín ze skončené akce, pak vím, že byla povedená, pokud naopak cítím ulehčení a těším se domů, pak nestála za nic.

Cestou z letošní Zahrady jsem cítil?.ale co na tom záleží? Každý to přece cítil po svém, ne?