FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Po nezbytných přídavcích uvedl Jan Dobiáš legendu českého folku - Spirituál Kvintet. Ač se počet muzikantů na pódiu snížil pouze o jednoho, ubylo nástrojů a projev se zjemnil. Bylo v tom i cosi symbolického, že mezi účinkujícími, kteří zahajují největší folkový festival, je vůbec první česká folková kapela, která se na pódiích pohybuje již neuvěřitelných 45 let. Nutno říci, že tu dobu nelze jen tak hodit za hlavu a na přirozenosti a suverenitě kapely to bylo jednoznačně znát. I když vystoupení nemělo takový drajv, s jakým přišli Bezefšeho, bylo příjemné a diváci si ho očividně užívali. Během vystoupení věnoval Spirituál Kvintet jednu píseň zesnulým členům kapely Oldřichu Ortinskému a Karlu Zichovi, které diváci vzpomněli spontánním potleskem. Přídavek se pak dokonce odehrál až na kraji pódia před mikrofony, což diváci také ocenili.

Před vystoupením Karla Plíhala mě oslovila jeho manažerka s prosbou, abych během koncertu nefotografoval. Na otázku, zda takto hodlá obejít všechny fotografy v publiku, odpověděla, že prosba bude vyhlášena z pódia a přidala na vysvětlenou, že to Karla při vystoupení ruší, ale v případě zájmu po koncertu ochotně zapózuje. Vysvětlení mi přišlo přijatelné, a tak jsem prosbu respektoval, stejně jako většina fotografujících diváků, kteří si přišli pořídit snímky během ladění kytar a domluvené první písničky. Pak už se rozjel kolotoč písní a básniček, které Karlu Plíhalovi slina na jazyk přinesla. Karel střídal kytary a vystoupení prokládal kainarovými písněmi z aktuálního alba Nebe počká. Vystoupení bylo moc příjemné, leč z diváckého pohledu spíše standardní, neboť jemnost plíhalových písní si lze spíše vychutnat ve ztichlém klubu než vprostřed festivalového publika mezi pokřikujícími opilci. Zaslechl jsem i povzdechy nad nedostatečnou hlasitostí zvuku během tohoto vystoupení, já ho však strávil v předních řadách poblíž aparatury, takže to nemohu posoudit. Obecně lze však říci, že častěji byla na vině neukázněnost diváků v zadních řadách, kde se čepovalo pivo, povídalo a na nějakou muziku vpředu příliš nehledělo. Těžko říci, zda to na samotného písničkáře zapůsobilo jako dobrá vizitka, neboť v Náměšti na Zahradě hrál poprvé.

Vystoupení Karla Plíhala je snad vždycky krátké, ať trvá jakkoliv dlouho, a tak se najednou přetrhla nit písní, blížil se konec a já během přídavku zauvažoval, zda by nebylo taktičtější umístit písničkáře mezi dvě kapely. Byla to ale patrně pouze otázka vkusu, neboť vedle sedící mladé divačky měly představu o idální dramaturgii zas takovou, že by vystoupení, ze kterého sálalo nejvíc energie, zařadily až nakonec. Nejvíce by se jim líbilo, kdyby koncert zakončila skupina Bezefšeho. Pokud se vrátily ke Kapličce za tmy, tak zjistily, že se jim přání vyplnilo, neboť zde členové Bezefšeho do noci pokračovali báječným jamem.