FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Již přes šest let se v časopisu Puchejř objevují články nazvané poněkud tajemně, například: Pěknice mokrá mi do stanu vklouzla, Ze šedé mlhy je nad řekou závoj stkán, V kapse mi hvězda jak baterka svítí, A na špagátku nosí celej svůj dům, Na zádech usárnu nebo tele a další… Pro nemálo čtenářů se staly tím, na co se před vydáním dalšího čísla dvouměsíčníku nejvíc těšili.

Nebylo chladno ani teplo, bezvětří. Tma nebyla černá, prostě jen byla. Nic se nehýbalo, nikdo nekřičel...a přesto ho něco muselo probudit. Řídký bílý vous pročísl tmu. Posadil se. Tma ho obklopovala a vstupovala do něj. Protáhl se a jeden z opánků mu sklouzl z nohy. „Hrome!“ Zahřmělo... Marně šátral kolem sebe. Tma mu projížděla mezi prsty, ale opánek nikde. Posadil se: „ Budiž světlo!“

Za všechno tohle utrpení mohla zbabělost. Nebo prostě jen  potřeba nebýt první kdo to vzdá.  Když jsem se koncem března v hospodě „U báby“ domlouvali, že vyjedeme poprvé na kemp už za čtrnáct dnů, nikdo netušil, že zima ještě neřekla poslední slovo. A v tom březnu vypadalo všechno víc než nadějně. Po sněhu ani památka, slunce mělo sílu, pupeny se nalévaly jako my v té hospodě a  voda v Radbuze přestávala být sněžně bahnitě kalná.

Pozor – již jen pár dní zbývá na poslání fotografií z vašich vandrů! Fotografie se mohou zasílat jak mailem, tak i klasicky poštou. Letošní změnou je, že do soutěže se mohou posílat jen fotky které nebyly nikde publikované (časopisy, internet). Není to kvůli naší ješitnosti, ale chtěli bychom, aby na připravovaných výstavách soutěžních fotografií bylo  i „ledacos nového“ na koukání.

Keny se pomalu ploužil liduprázdnou ulicí od nádraží. Usárnu ledabyle hozenou přes rameno, klobouk naražený do čela, aby ho chránil před sněhem, který se vytrvale sypal z oblohy, v ruce cigaretu, ze které občas potáhl. Byl štědrý večer a za rozsvícenými okny si lidé užívali sváteční chvíle se svými blízkými. Na rozdíl od něj.

V tom našem Kladsku včera napad sníh. V tom našem Kladsku se pořád něco děje …Tohle kdysi napsal Juan v básni „U nás“, a veršíky přesně vystihly náplň soboty sedmnáctého října na břehu vodní nádrže Rozkoš u České Skalice. Vrcholky hor posypané sněhem po dnech krutého zimního počasí, vůně hořících polen, štěkot rozjařených vlčáků, kapela Chudinkové a její veselé písničky, kruh kamarádů a poezie básníka a muzikanta Jaromíra Juana Hlavatého.

Ticho... Závěje spokojeně přibíraly, krmené dalšími přívaly vloček, snášejících se s tmavnoucího nebe. Sem tam si některá nabrala větší sousto a sesula se do proudu horského potůčku, který ji odnesl strání dolů mezi první domky. To mi připomnělo...
„Pamatuješ, Kide? Tehda na jaře... Ledy už povolovaly a my se motali přes kameny tam někde nahoře. Zas jsem šlapal kam jsem neměl a zajel do vody až po krk.

Čtivá a vtipně napsaná trampská historie, tak by se dala jinými slovy nazvat kniha Meziválečný tramping na Rakovnicku,  kterou napsal Jan Krško a jejímž vydavatelem je Státní okresní archív v Rakovníku. Z celé řady knih věnující se historii trampingu, které vyšly v posledních letech u různých vydavatelů, patří tato, spolu s Déčkovou Kronikou trampingu v Jizerských horách, k těm nejpodařenějším a její přečtení doporučuji i trampům, kteří do oblasti Rakovnicka nejezdí.

Nemohlo to padnout na nikoho jiného. Jasné jak dnešní poledne nad Choustníkem. Do hospody U Upírky to mohou být tak tři kilometry, naštěstí vesměs z kopce. A o Sapérovi všichni víme, že má snad troje plíce. Pokus o resuscitaci polovodičového zmetka žádný úspěch nepřinesl – pokud kdy do těchto končin signál vstoupil, dávno již zavelel k ústupu. Myale signál vyslat nutně potřebovali!

Za všechno vlastně může Jim. Kterej tam vůbec nebyl. Prostě mi v sobotu ráno přišla esemeska: "Smajlíku, sorry, mám angínu." Stál jsem už s báglem na nádraží, tak jsem jel sám. I když to na Skaliskách moc neznám. Nebo možná právě proto.
Ten kluk, Trendy, se ke mně přifařil hned ve vlaku. Taky neměl parťáka. Dotáh mě na ňákej kemp s fešáckým srubem a to bylo dobře, sám bych nemusel nic najít a byl pořádnej mráz.

„Ale proč by to ten chlap tajil? To je prostě nějaká blbost,“ ptám se Frenka stojícího na kameni s buzolou v jedné a s kopií jakéhosi starého  pergamenu v druhé ruce. „No, proč asi? Kdyby to byla jen lidová pověst, tak se tím nezatěžuje, ale protože si dal takovou práci s utajením, tak na tom prostě musí bejt nějaká pravda,“oponuje mi přesvědčeně.

Z mračna prachu se vynořil obrovskej nárazník a zastavil těsně před palcem, nastaveným nedbale v jeho cestě. Zaklonil jsem hlavu. Z okýnka na mě bez zájmu civěl zarudlej ksicht, lemovanej shora vybledlou zmijovkou, zdola fousatým bordelem a probodnutej dvakrát lomenou vlkovkou někde v místech, kde maj Evropani pusu.

O minulém víkendu byly poblíž Ledče nad Sázavou vyhlášeny výsledky letošního Trapsavce. Celkem se sjela stovka psavkyň a psavců (podle počtu odebraných camrátek) a toto setkání bylo oproti předchozím trochu jiné. A to hlavně tím, co se zde dohodlo pro ročníky příští.

Už mě ta žába opravdu štvala a to tak, že velmi.
Hele, já mám přírodu rád. Od malička. Byl jsem ve skautu, klubu ochránců přírody, straně zelených. Zahradu strýce Jožina jsem postupně přeměnil v ukázkový biotop mokřadních živočichů a kvůli práci ve stanici ohrožených živočichů jsem dával i úplatky, ale tohle bylo příliš.

„Ti  navrchu museli dočista zmagořit!!!“ Starosta Horváth se držel oběma rukama za hlavu, zíral tupě na obrazovku počítače a vypadalo to, že to s ním každou chvíli sekne. Sekretářka Houdková se beze slova zvedla ze židle a odešla jako obvykle vařit tuplovaný kafe s rumem. Dobře věděla, co bude následovat. Starosta praští pěstí do stolu a bude řvát jako tygr, že se na tu funkci může vysrat. A to se taky stalo.

…a to v pátek 25. září od 20:00 Country bálem v hostinci Cimpl ve Ferdinandově (hned vedle Hejnic). K tanci hraje Hazard a připraveny jsou soutěže, trampská tombola i předtančení v podání The Wings.

„…jsou tady,“ chrčel jsem. „…je válka…“ Belhal jsem se chroštím na břehu řeky. Ve tmě. Slušná troska, fakt. Kulhal jsem, vrávoral, dokud jsem nezakopnul o nějakej poťouchlej pařízek a nerozplácnul jsem se mezi lopuchy. „Kdo?? Jaká válka?? Kdes byl tak dlouho?“ Kokoska s Fištou ke mně dorazily snad rychlostí světla. Vyvlíknuly mě ven z lopuchů, ty vogo, nějak, nadlidským úsilím, a táhly mě blíž k ohni. Obětavý holky. Bych jim poděkoval, kdybych nebyl troska.

Protáhnu krok a pustím se rovnou k nádraží. Je páteční podvečer, ulice nabité lidmi, hlavy, těla, ruce, nohy proudí jako zpěněná řeka, jako kdyby město zachvátila povodeň. Razím si cestu tím veletokem, prodírám se mezi lidmi a trpně snáším jejich pohledy, které zkrápějí jako mrazivá vodní tříšť. Copak jste nikdy neviděli jet někoho ven? Zelenou bundu s kapucí, odřené manšestráky, kanady, čapku na hlavě a šátek kolem krku? Na hřbetě torna, pečlivě zabalená, úzká a tuhá jako ukazovák levé ruky, když na hmatníku kytary drží barré.

Někdo tahá na vandr herbář, někdo rum, jiný hezkou kamarádku, a Péťa vozí kocourka Macka a psa Hafíka. Péťa je členem T.O. Strážci skal. Všichni osadníci nosí na rukávech domovenky, kromě Hafíka a Macka, kteří po téhle výsadě velice touží. Šerif Klika jejich škemrání odmítal slovy, že by se museli všichni zbláznit, aby chtěli vodit po nádraží psa a kocoura s domovenkami přilepenými na chlupaté tlapy izolepou.

Čas běží jako bláznivý, já nechytím ho ani vy. Tak nějak to zpíval tenkrát před mnoha lety náš božský Kája. Jo, jo a vono je to vopravdu tak. Život utíká jako voda v tý naší Litavce a než se nadějete, je konec. No a já už to mám taky za sebou.
Tuhle sem se bincal takhle nad městem a tu mi napadlo, že když mám teď fůru času a ty úžasný možnosti, že se zaletím podívat za klukama na Brdy.