FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Vyhlášení výsledků 39. ročníku Trapsavce proběhlo minulý víkend 24. - 26. května 2013 v Zapomenutém údolí u Drahňovic. Pokud jste zvědavý, kdo získal nejvyšší ocenění, Zlatého Trapsavce, a jak dopadlo hodnocení v jednotlivých kategoriích, v následujícím článku se to dozvíte.

V roce 2011 byl vydán 1. díl zpěvníku Poselství Wabiho Ryvoly, který obsahoval písně napsané do roku 1974. Vydání tehdy podpořilo koupí akcie velké množství kamarádek a kamarádů, kterým byl zpěvník předán na koncertech v Praze, Brně, Liberci, Plzni a Českých Budějovicích, případně poslán poštou. Nyní se vyhlašuje další akciovka - Hobousácká 2, která nabízí vzácné obligace (viz obrázek) na netrpělivě očekávaný druhý díl Wabiho zpěvníku, jehož vydání je plánováno na březen příštího roku.

Kamarád Megy mne potkal v hostinci, kde se stavil cestou z nádraží. Když mě uviděl, odložil do kouta odřenou US tornu, objemem připomínající tubus na vysokoškolský diplom, opovržlivě zhodnotil řadu čárek na mém lístku a začal mi promlouvat do duše. Prý moc piju. Kdybych tolik nepil, vypadal bych lépe, byl bych zdravější, silnější a děvčata by se za mnou otáčela.

Stalo se to jedné srpnové noci někde mezi Zvíkovem a Orlíkem, kde přesně, to nemohu říci. Ne proto, že bych nechtěl, ale sám ani nevím, a to ani teď doma, když ten kraj zkoumám na mapě. Vandroval jsem tenkrát se dvěma kamarády podél Vltavy na sever, někde jsme trochu odbočili, abychom se vyhnuli rušné silnici nebo velkým vsím, občas jsme si zašli, to když jsme hledali cestu přes vodu, nebo se naopak chtěli vykoupat. Schválně jsme si tenkrát nevzali mapu, abychom se nenechali svést obvyklými cestami, i když díky rozsáhlému turistickému značení bylo i tak těžké zabloudit.

Byl vlahý večer. Kolem pomalu roztávaly zbytky sněhu, mezi větve hustého smrkoví vplouvala tma. Svým dlouhým, hustým, mlhavým závojem ve škodolibé radosti omotávala oči příchozích. Tři stíny s menším nákladem na zádech, takových tudy už prošlo. Na těhle ale bylo něco zvláštního. Ta podivná věc, co se houpala jednomu z nich u pasu, mě nutila rozpomenout se na staré časy, když se kolem mého stromu ozýval křik a zvonily zbraně v boji muže proti muži.

Chýlilo se k večeru. Ostrůvek, oddělený od pravého břehu mělkým, ale dost širokým ramenem, se objevil jako na zavolanou. Plošinka s ušlapanou trávou byla po mnohahodinové  plavbě teprve druhým místem vhodným k utáboření. Uklidit obvyklý nepořádek okolo ohniště nedalo moc práce. Trochu pracnější bylo hledání suchých větví. Nezbylo než prodírat se za nimi hustými křovinami.

Předmluva k právě vydané sbírce povídek, básní Haiku a písničkových textů Fredyho Schuberta Z mých ohňů dým: Při čtení Fredyho textů vracejí se mi neodbytně vzpomínky na milovanou říčku našeho mládí, jihočeskou Černou, pro nás ovšem navždy tradičně a staromilsky Švarcavu. Dychtivě a náruživě jsme probírali dna křišťálových tůní a nacházeli pomněnkově modré kamínky, naše poklady a drahokamy, o kterých jsme nechtěli vědět, že jsou to vlastně obroušené střepy z dávných sklářských hutí Novohradských hor.

Sám, unaven sladkou resignací, která se dostavuje po dlouhých a namáhavých cestách, stoupal jsem prostředkem neosvětlené silnice za poslední domky Velké Bíteše. Vlevo ve stráni se kolébal ve tmě kužel lampy, nepříjemně osvětlující kůlnu nějakého lomu. Kupodivu se mi v tom ponurém koutě nevybavili fotografie Mrázkových zločinů, ani postava ležící napříč příkopu trnavské silnice s příšernou hlavou, obklopena hloučkem bledých zvědavců.

Nestor naší osady, stoletý šerif honoris causa, obecně přezdívaný Bob Průvan, měl takovou sklerózu, že si vzpomínky musel vymýšlet. V důsledku této vlastnosti patřil mezi kamarády za člověka světa znalého, zatímco kamarádi platili za něj. Mnozí soudili, že Bobovy příhody by měly být sepsány některým z našich předních literárních tvůrců a vydávány jako povinná školní četba.

Luzňácky bory se kudeří, zblbelně jásotní zvěřina, hojsasy mládežní jedinci, činějí sivých po lukách. Blankytno úprkně spíší, dolem kde zurčáčí vodáctvo, prvocník zbujněle množákuje, v tůnevních třaslinách. Hihoce dravácký ptákovec, hlasosá sveřepě pada, slabně kvičí kde mrkaňavník, zárodník budšího orlovýma. Pitomník žárovných paprsků, hlcotá chtivičně rojáky, pltičně bleskoty savá, křejíce tělotně i dušnicky.

„Dneska to připaluje, co? Chlapi!“ „To jo, naštěstí ty cihly na vagónu taky mají svůj konec. Ještě tyhle dvě palety a pak máme do konce šichty padla.“ „Hele, parťáku, já si beru jedno pívo a lehnu si na ten vagón s dřívím, hezky to voní a na mariáš dneska stejně nemám chuť. Jo, a nezapomeňte na mne houknout, až půjdete do šatny.“ Neuplynulo mnoho kalu v městské kanalizaci, když jsme se v nádražní hale začali scházet my. už chyběl jenom Lachty.

"Kucí!" zaječel z ničeho nic kamarád Černej, do této chvíle stojící na nástupišti nevšímavě opodál dvojice zeleně oděných strašidel a študující staronový mládežnický tisk. "Kucí, mám nápad! Ohromnej, prímovej, báječnej vodvaz!! Založíme politickou stranu!" Několik okolostojících se chápavě ušklíblo a odvrátilo pohled od mladého horlivce. "Cóó?" projevili zjevné rozrušení Černého souputníci, "co blbneš, ty jelito?" "Hele, nenadávejte, jó? A radši si poslechněte, co tady píšou."

Ten, kdo nepřešel přes vojenský Brdy za plný dělostřelecký palby, ten není u mne žádnej pravej brdskej traper. Tak takovouhle volovinu může říct jedině vůl a takovýho jednoho vola v partě máme. Vůbec se ještě divím, že s ním někam jedu. Vůl pokračoval a krmil ostatní: „Vojáci už bohužel na Brdech tak často necvičí, a tak takový přechod není tím pravým adrenalinem.“

„Ulovit třináct bobříků pro mě byla docela hračka. A jak jsem to dokázal? Řeknu vám popravdě, že tenhle druh otázek mi připadá docela směšný, stejně jako to, že se na to ptáte zrovna mě. Nepotřeboval jsem k tomu ani čich, stačily mi moje oči. Copak kolem řeky je těch ohoblovaných stromů málo? Určitě namítnete, že bobři jsou chráněni zákonem.

Už rok pod hlavičkou Trapsavce vycházejí Trapsavecké Miniatury. Každé číslo je věnováno jednomu autorovi současné trapsavecké scény. Edice, jejímž hlavním úkolem je mapování současných ale i minulých autorů bude samozřejmě pokračovat i v následujícím roce a doufejme, že nejenom v něm. Neskromným cílem je to, aby platilo, že kdo nevyšel v Trapsaveckých Miniaturách, jako by nikdy netrapsal.

Může trapsavec psát erotické povídky? Nebudou se milovníci zelené při nich červenat? Myslíš, že už to začíná fungovat? Z čeho jsi ten lektvar uvařila? To má být elixír lásky? Fakt už jsem vypil půlku ešusu? Je den nebo noc? Kolik je hodin? Jaké máš oči? Modré? Budeme se líbat? Budeš mi dávat francouzáky? Mám ti slíbat ze rtů růž? Neříká se správně rtěnku? Nosíš podprsenku?

„Tak, to by bylo,“ řek chlápek a zamk skříňku, ve který byly moje civilní šaty uložený nejmíň na půl roku. „Vokaž se, nojo, de to. Já teda nosím rači kostkovaný košile, míň se špiněj. Ale tydle zelený sou zas dobrý na léto, když už máš plný zuby lidí a chceš si někam zalízt. V týhle,“ píchl se do rozložitýho červenočerně károvanýho hrudníku, „seš přeci jenom nápadnej. Ale na to přídeš časem.“

Dlouhé zimní večery mají kromě jiných výhodu i v tom, že jde o dobu, kdy je čas k zasednutí k počítači při svitu stolní lampy (tradicionalisté zasednou k psacímu stroji při svitu petrolejky) a lze konečně napsat povídku nebo báseň, která se v hlavě uhnízdila již někdy v létě, ale vrozená lenost se po celý čas spokojila jen s tímto pouhým uhnízděním. Je však nejvyšší čas na změnu! Vážně, nekecám. Uzávěrka trampské literární soutěže je tady dřív, než se nadějeme. Pokud dobře počítám, tak za třináct dní.

Hospoda ještě zela prázdnotou. Utěrka hozená přes pípu připomínala splihlou divadelní oponu a  vyrovnané štucly vedle na tácu dosud nevyužitý a unuděný kompars. Hospodský Pepin se šoural  vedle v kuchyni mezi mrazákem a sporákem a do výčepu se mu nechtělo. Takhle bez lidí a bez života mu připomínal  smuteční síň krematoria. Díky této nechuti si ani nevšiml, že ve výčepu vlastně již dva hosty má.

Knihovna města Plzně ve spolupráci s občanským sdružením Pro libris vydala tak jako každoročně sličný svazek „kratochvilného čtení na každý měsíc“. Kalendář plzeňský 2013 je dílem Jana Valeše, jednoho z řady autorů seskupených kolem trampské literární soutěže Trapsavec, tvůrců, kteří pohříchu dosud nevstoupili do širšího čtenářského povědomí v takové míře, jak by si zasloužili. Přitom soutěž „trampských psavců“ vznikla již v roce 1971, aby vyplnila vakuum po zániku trampských a jim příbuzných časopisů při nástupu tzv. normalizace.