Jablkoň - Devátá vlna: jak to všechno začalo

Jablkoň - Devátá vlna. Supraphon, 2003. Celkový čas 57:10.

Jablkoň - Devátá vlna "Setkání Georga Friedricha Händela s pračlověkem." Věta, kterou kdysi charakterizoval tvorbu skupiny Jablkoň Jiří Černý, možná dlouholetým reklamním používáním trošku zklišovatěla. Když si ji ale přečtete v sleevenotu reedice první jablkoňské desky po jejím pozorném poslechu, zjistíte, že přiléhavěji to říct nešlo. Devátá vlna vyšla v roce 1988, po devíti letech existence kapely. To byla obvyklá čekací doba na první desku (u těch nejlepších); jakýsi nechtěný kladný prvek byl ten, že tehdejší hvězdy měly své prvotiny dokonale připravené a doslova marnotratně nacpané nejkvalitnějšími songy, protože kdo by si je schovával, když další deska mu přece vyjde až za devět let? Nechci porovnávat a tvrdit, že Devátá vlna je z jablkoňských nosičů ten nejlepší (značné procento renomovaných hodnotitelů by se na tom asi shodlo), určitě je to ale dokonalý záznam své doby. Doby, kdy Jablkoň nebyl otec zakladatel obklopený o generaci mladšími muzikanty (což se koneckonců přihodilo řadě čtvrtstoletých kapel), ale samí zakladatelé: kytaristé Michal Němec a Ingo Bellmann a perkusista Ivan Podobský. Neexistovala Malá lesní, Bára, která miluje Káju, a - přes všechnu originalitu - začleňování do folkových řad. Byl jenom prostor mezi Händelem a pračlověkem, tak vábivě zvoucí k dokonalému vytěžení.

Kytary jsou v jablkoní hudbě samozřejmě blíže pólu "Händel" (Smuteční tanec by chvílemi mohl být opravdu Händelovým dílkem). Jsou opatřeny nylonovými strunami a hraje se na ně dost klasicky. Rychlá tremola či laufy jsou technicky náročné, ale nikdy se neozve pasáž, která by vysloveně loudila o potlesk za "sólo". Blízko pračlověku je part perkusí a bicích, ale je to pračlověk v nás; kde by ten paleolitický vzal baterii soudobých předmětů, které tu Podobský rozeznívá? Zato tzv. zpěv: nahrávky z doby kamenné se sice nedochovaly, ale chci věřit, že všelijaké "ty-dum-ta-ká" se i s příslušným převalováním a kroucením naučil Němec přímo od pračlověka Janečka. To jsou stavební kameny skladeb: hostům patří jen málo prostoru.

K tomu nejzásadnějšímu patří kratší Baba Aga a Kolotoč: na koncertech Jablkoně je můžete slyšet i dnes. Animato, Devátá vlna, Machalaj či Pulitr jsou rozsáhlejší a bohatší melodicky, harmonicky i rytmicky. Tři skladby mají dokonce text. Dva z nich, které napsala Zuzana Němcová (dnes Wirthová; Chmury a Lov na labutě), mají hlavně zvukomalebně - náladotvornou funkci a přednášejí se basovým vyšeptáváním či tuřím řevem. V bludišti je velmi překvapivě příběh a jeho autor (M. Němec) ho podává způsobem, který se nezadržitelně blíží zpěvu.

Kromě deseti skladeb původního elpíčka si můžeme poslechnout i šest bonusů z let 1980-81, jakýchsi bonbónků umožňujících nahlédnout za oponu. Najdeme tu pokus "zjablkoňovat" klasické boogie-woogie (Bugi) nebo skladbu brazilského kytarového skladatele Hectora Villa-Lobos (Choros). Obě písničky (Výtoňské blues a zejména Dešťové slunce) naznačují svými ztišeně poetickými texty cestu, na kterou se vydal Michal Němec o 20 let později s Malou lesní Jablkoní, a osmdesátivteřinový kousek zase cestu, která zůstala slepá. Protože se jmenuje Jablkoň, hádám, že to měla být jakási erbovní skladbička, jenže je to jazzík, jak příjemný a kvalitní, tak snadno nahraditelný. O sedm let později si kapela postavila do čela prvního alba Babu Agu - velmi originální, syrovou a typickou skladbu - přesto, že tato na nás většinou útočí z pozice dvou akordů.

O významu Deváté vlny svědčí fakt, že každou z původních deseti skladeb Jablkoň později minimálně jednou znovu nahrála. Zde je najdeme v nejpůvodnější podobě, s triem, které na pozadí zlaté éry českého folku rozjíždělo jízdu na dlouhé vlně.

Sdílet na...

| Více...