FOLKtime - Vaše brána do světa folku

(k životnímu jubileu Jiřího Černého)

Od roku 1948 byl 25. únor slaven jako Den vítězství pracujícího lidu nad reakcí. Jenže, kde je pracující lid a kde je reakce?

25. února 1936 se v Praze narodil Jiří Černý. Jiří Černý by asi nebyl rád, kdybych jej nazval žijící legendou hudební publicistiky. A tak bude lépe, když namísto velkých a oslavných slov napíšu své osobní vyznání tomuto člověku.

Jiří Černý studoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a studia zakončil v roce 1960.

Ten přelom padesátých a šedesátých let znamenal zejména vznik malých divadel označovaných jako divadla malých forem (Semafor, Paravan, Rokoko a další).

Z rozjásaného blbství padesátých let se rodilo něco, co se v plné šíři dostalo na svět v šedesátých letech. Postoj tehdejší mladé generace je vyjádřen nejen v písních Suchého a Šlitra, v prvních bigbítech, ale i v nové české filmové vlně vedené Formanem, Němcem, Chytilovou a dalšími.

Stranou nestála ani hudební publicistika, které se Jiří Černý věnoval. Jako puberťák jsem hltal jeho knihy Zpěváci bez konzervatoře (1966)  nebo Poplach kolem Beatles z téhož roku.

Především je pro mě Jiří Černý se svou tehdejší ženou Mirkou synonymem legendárního rozhlasového pořadu Dvanáct na houpačce. Jiří s Mirkou měli zejména v roce 1968 svobodu volby výběru. A tak jsem se postupně seznamoval nejen s výběrem světového repertoáru, ale poprvé slyšel z rádia Karla Kryla, Jardu Hutku a další písničkáře.

Srpen 1968 se nemohl neodrazit v tvorbě Jiřího Černého a jeho ženy. Byli oba pro mě symbolem svobody poslouchat muziku, u níž není kritériem výběru ideologie, ale kvalita.

V lednu 1969 se upálil Jan Palach, písničkáři byli umlčováni a pochopitelně byl v rádiu umlčen i Jiří Černý.

Jeho antidiskotéky sice existovaly, ale až do roku 1988 masmédia, tehdy nazývané veřejné sdělovací prostředky,  jméno manželů Černých neznaly.

Ale v listopadovém týdnu 1989 stála vysoká štíhlá postava Jiřího Černého na balkóně Melantrichu a pocity krásného návratu, které jsem tehdy cítil, jsou dnes prakticky nesdělitelné.

Jiří Černý nevyužil svých kontaktů s Václavem Havlem a s ostatním disentem ke kariéře. Zůstal novinářem, věcným a poctivým, jakým byl do listopadu 1989 a jakým je dodnes.

Po roce 1989 mohly vyjít i jeho knihy Hvězdy světových mikrofonů (1989 - ještě s Mirkou Černou) a Hvězdy světových hitparád (1990 - se ženou Mirkou).

Jiřího Černého si vážím z mnoha důvodů. Kromě toho, že jej pokládám za slušného a poctivého člověka, je obdivuhodná jeho všestrannost. Není snad hudebního oboru, o němž by něco nevěděl. Jeho velkou láskou je operní tvorba, o které dokáže stejně poutavě psát a vyprávět stejně, jako o populární hudbě nebo folku.

V oblasti hudební kritiky a publicistiky znám dva gentlemany v pravém slova smyslu. Prvním je doktor Lubomír Dorůžka a druhým je právě Jiří Černý.

Myslím, že Jiří Černý je v publicistice nedostižným vzorem nejen pro mě, ale i pro ostatní kolegy a kolegyně.

Černého kritiky a reportáže mají nadhled, zkušenost, znalost, ale mají i velikou míru laskavosti. Černý dokáže vytknout nedostatky gentlemanským stylem, bez křečovitosti a nadřazenosti. Snad je to kromě vzdělání způsobeno jeho celoživotní láskou ke sportu a k fair play.

Dnes můžeme charakteristický Černého hlas poslouchat na rozhlasových vlnách, jeho články vycházející v dnes již zaniklé legendární Melodii, můžeme číst v řadě českých periodik.

Přeju Jiřímu Černému k jeho neuvěřitelným sedmdesátinám, aby zůstal ještě dlouho muzikantům, divákům, posluchačům a čtenářům zachován. Pane Černý, všechno nejlepší.