Zpěvačka, skladatelka a herečka Jana Šteflíčková vydala nedávno své druhé album, na rozdíl od toho prvého bohužel bez názvu. Rozdíl je i v tom, že tentokrát Janu nedoprovází stabilní doprovodná kapela, ale pro každou ze čtrnácti písní byl zvolen optimální doprovod, což je v nejjednodušším případě jen zpěvaččina kytara. Využit byl ale i klavír, violinofon, steel kytara, akordeon, basa, klávesy, trubka, niněra, bicí a nejrůznější perkuse, takže hudba jednotlivých písní může navodit atmosféru country, šansonu, etnické muziky, jazzové improvizace či pouličního popěvku. Důležité jsou samozřejmě i texty, z nichž většina čerpá ze situací běžného denního života, ale také odráží touhy a sny, to vše s lehce ironickým až parodickým nádechem, tak jak to Janino publikum zná z jejích koncertů. Na nich určitě sklízí největší aplaus Vietnamečka, Můj milej nebo odpichová Když můj táta country hrál, ale zaujmou i všechny další doplňující stopáž nahrávky na 50 minut.
Obal alba je stejně nekonformní jako umělecké působení jeho autorky, protože je ze skutečného obalového materiálu – potištěného kartonu. Kromě vlastního disku skrývá i booklet se všemi texty a mnoha fotografiemi pořízenými autorkou při různých příležitostech. Jsou tu ale i dva snímky, na nichž je zachycena ona sama – jednou před mikrofonem a na tom závěrečném v čepičce a s kytarou na zádech, tak jak ji občas potkávám na ulici nebo v některém hudebním klubu, kam přichází hrát nebo si jen poslechnout kolegy z branže.