"Čím víc o folku budeme mluvit, tím spíš si pojem folk začneme rozšiřovat a zároveň se pohádáme, kdo do této sféry patří a kdo ne. Vladimír Mišík? Ale to je přece rocker! Michal Tučný? Ale to byl přece český kovboj! Ponechme si hranice otevřené, prostupné. Není důležité, kdo byl více či méně folkový. Vždyť král českých písničkářů Karel Kryl sbíral zkušenosti i v trampské osadě Zlatý klíč, kde se potkal s legendárními bratry Ryvolovými. A na festivalu Porta, jemuž se budeme podrobněji věnovat, slovo folk zpočátku sloužilo jako "odpadkový koš" pro vše, co nebylo trampskou nebo country písní. O folku se nejvíc dozvíme z příběhu, který se k této hudbě vázal v 80. letech. Na scénu tehdy vstoupila silná generace písničkářů - Jaromír Nohavica, Karel Plíhal, Pavel Dobeš, Slávek Janoušek, Vlasta Redl, Robert Křesťan a další. Spolu s ostatními vyvolali vlnu, která je přerostla a šplouchla mnohem dál, než kam obvykle sahá hudba."                         

Vladimír Vlasák, v úvodní kapitole knihy FOLKAŘI, Báječní muži s kytarou, kteří psali dějiny

Už pětadvacet let nemám televizi, a tak její hudební pořady nebudu komentovat. Je nutné ale popravdě přiznat, že o zmapování dějin folku či bigbítu se alespoň jednou pokusila. Nicméně jedna vlaštovka jaro nedělá. Běžná programová schémata ukazují, že TV má jiné hudební priority. Pokud by člověk neposlouchal "menšinové" rozhlasové stanice, nebo pořady Jiřího Černého či Mirka Černého ve veřejnoprávním rozhlase, měl by pocit, že se za posledních 20 let hudební vkus zase tolik nezměnil.

O zmapování jazzu a populární hudby se zasloužil ve svých knihách Lubomír Dorůžka, a to včetně počátků trampské písně a folku. První knihu o dějinách Porty napsali Ivan Doležal a Milda Jakub Langer - poprvé v letech osmdesátých jako seriál pro časopis Gramorevue, o dvacet let později i knižně. Jak v samizdatu, tak po roce 1990 knižně vyšla i řada portrétů písničkářů, či sborníků jejich textů.

Vladimír Vlasák ve své knize FOLKAŘI zachycuje fenomén folku v kontextu dobových událostí a dává nahlédnout i do zákulisí a souvislostí folkového dění osmdesátých let XX. století. Odhaluje i kořeny folku sahající do 60. let - návštěva Pete Seegera v Praze, vznik sdružení Šafrán, osudy Karla Kryla, Jaroslava Hutky a dalších exulantů v 70. letech, ale také počátky festivalu Porta, včetně trampských kořenů a vzájemného ovlivnění trampského a portovního dění? včetně klíčové role trampské hudby a písničkářů Mikiho a Wabiho Ryvoly či Kapitána Kida.

Vladimír Vlasák se soustředí na osmdesátá léta, kdy Porta zažívala svůj vzestup a vrchol a folkaři získali vliv na společenské dění. Speciálně Portě, jejím začátkům i vzestupu, je věnovaná nejdelší kapitola. Kniha je koncipována jako příběh folku v 80. letech a kromě písničkářů v ní hraje důležitou roli brdský tramp Houla. Trampský a folkový buditel Stanislav Zárybnický - Houla prochází textem jako jedna z klíčových postav. A díky tomu, že se v knize objevují citace z jeho samizdatových Poportýrů, je zmíněna důležitá role trampského hnutí v Brdech a jeho konflikt s establishmentem komunistického režimu.

Vladimír Vlasák se narodil se 11.2. 1958 v Pardubicích a vystudoval Vysokou školu dopravy a spojů v Žilině. Poté pracoval počátkem 80. let na dráze. V téže době, kdy žil krátce v Plzni, začal psát o hudbě. Nejprve do Zemědělských novin, pak do festivalových a zájmových bulletinů či Gramorevue. Zaměřil se na folkové písničkáře a rock. Po přestěhování do Prahy se stal redaktorem měsíčníku Melodie. V něm zažil konec 80. let a stal se i členem party, která v roce 1990 zakládala magazín Rock a Pop. Odtud přešel do Lidových novin a v roce 1994 do MF Dnes. V 90. letech dálkově vystudoval FAMU, obor dramaturgie a scenáristika a od roku 2006 je publicistou na volné noze.

+++

S Houlou i Vláďou mne nespojuje jen práce u ČSD v 80. letech či život v Plzni, ale také generační blízkost. Hlavně nás spojuje zájem o historii folku a jeho kořeny v trampském hnutí. V parném létě jsme spolu strávili několik hodin diskusí nad hromadou samizdatových i exilových časopisů s články o folku a Portě, které Vláďa sháněl pro doplnění svých archivních podkladů. Teď, v chladném podzimu, těsně před vydáním knihy, jsem mu položil pár otázek.

P. Náhlík - Vokoun: Co Tě inspirovalo k napsání knihy?

V. Vlasák: Hudební scéna v 80. letech byla velmi inspirativní, zvláště folk prožil nevídaný vzestup, byl to vlastně příběh s takřka optimistickým koncem, aspoň v 80. letech. Tak jsem si řekl, že by příběh mohl být dobrý tmel nějaké knížky, Porta se mi pak zdála být vhodnou osou tohoto příběhu.

P. Náhlík - Vokoun:  Objevil jsi při psaní knihy něco, co jsi v 80. letech nevěděl či ani netušil?

V. Vlasák: Že písničkáři mají problémy se státní mocí, věděl v 80. letech asi každý. Mne zaskočila hustota sítě, již StB upletla kolem mnohých lidí, stejně jako skutečnost, že ani tato obří moc nebyla zcela úspěšná. To je téma na několik dalších knih, které určitě vyjdou z per historiků, já jsem to vlastně jenom amatérsky či vypravěčsky nakousl. Ocitl jsem se na kraji světadílu historie 80. let, který má být teprve řádně prozkoumán. Obdivuji Vladimíra Mertu, který vydržel nápor státní moci během 70. a 80. let, a samozřejmě všechny, kteří se nebáli. Nedokážu a nikdy nebudu nikoho soudit. Kdo jsi bez poskvrny, hoď kamenem. Myslím, že hrdiny jsou pořadatelé z malých měst, vysokoškolských kolejí, či organizací SSM, kteří na sebe často brali velké riziko. Netušil jsem, že jich bylo tolik.

P. Náhlík - Vokoun:  Co si myslíš o vztahu trampingu a folkového hnuti, obohatili se něčím navzájem?

V. Vlasák: Já jsem na tom postavil do jisté míry knihu. Nemám rád škatulkování, respektive si myslím, že by mělo sloužit jen pro orientační pojmenování hudby, dojdou-li člověku slova. Romantika, ucelený názor na svět a básnická tvořivost platí jako berná mince u táborových ohňů stejně, jako ve folkovém klubu. Trampská hudba a folk mají spoustu styčných bodů a průsečíků, ale rozhodující jsou osobnosti. V jejich nitru se utaví hudba i slova a lidi pak písním řeknou folk, šanson, trampská píseň, atd. Trampové jsou individualisté stejně jako folkaři. Ale zase bych to bral spíš po lidech. Bratři Ryvolové jsou pro mne folkaři: z jejich písní vane příběh, život, i názor na něj. Není to hra na něco, ale je to přímo o tom, v jadrně cashovském stylu. Folkaři a trampové se v 80. potkávali na festivalech. Fúzovali, jak se dnes říká, díky tomu máme třeba Roberta Křesťana. Anebo Nedvědy, jak by dodali jejich fanoušci. I Marka Ebena, myslím.

P. Náhlík - Vokoun:  Čím tě zaujala právě Porta?

V. Vlasák: Nepřirozená situace 70. a 80. let měla jeden pozitivní důsledek: na koncerty písničkářů se hrnulo publikum, natěšené na narážky, slova v textech vepsaná mezi řádky. Nikdo samozřejmě neměřil popularitu písničkářů. V prostředí totalitního režimu nebyl objektivní průzkum možný. A tak se scéna jakoby vyboulila na viditelný povrch tam, kde to bylo souhrou okolností možné. A takovým místem se stal festival Porta, usídlený od počátku osmdesátých let na plzeňském výstavišti a v přilehlém amfiteátru letního kina Lochotín. Porta jakoby zrcadlila folk a písničkářství té doby - s tím, že na tomto festivalu byly dobře vidět výhry i defekty 80. let. Proto se jednotlivé ročníky Porty staly jakousi osou téhle knihy.

+++

Knihu Vladimíra Vlasáka FOLKAŘI, Báječní muži s kytarou, kteří psali dějiny vydalo nakladatelství Daranus v Řitce v listopadu roku 2008 s fotografiemi Jana Šilpocha a využitím archivních záběrů ČTK.

Ukázky z textu:

1967: Poprvé v Bráně Čech
V březnu 1966 navštívil inženýr Jiří Šosvald, kterému se říkalo westernový dědek, přehlídku country hudby v tehdejším Parku kultury a oddechu Julia Fučíka v Praze. Akce ho nadchla, ale už se neopakovala. Šosvald, který měl vlastní kapelu A-Z Septet, dal v Ústí nad Labem dohromady partu nadšenců a pustili se do přípravy festivalu. Hlavní stan našli v tamějším Domě kultury pracujících. Obeslali všechny skupiny, které znali a pozvali je na 16. a 17. června 1967 do Ústí nad Labem. Na Portu. "Není pravda, že Porta byla výlučně trampským festivalem. Šlo především o country, tehdy reprezentovanou z velké části bluegrassem. Pokud tehdy o něco nešlo vůbec, pak o folk," míní spisovatel, výtvarník a písničkář Jaroslav Velinský, známý jako Kapitán Kid, který byl u počátků Porty. V roce 1966 ještě pracoval v propagaci podniku Restaurace. "Během příprav festivalu, které trvaly rok, se pro nedostatek country skupin změnila základní idea na Celostátní festival country & western a trampských sborů. Proto jsem se do hry dostal i já. Byl jsem známý z okresních i krajských novin, kde jsem pod přezdívkou Kapitán Kid publikoval písničky a další trampsko-tábornické materiály. Vznikající štáb festivalu napadlo, že bych mohl mít spojení na různé trampské sbory (tehdy se u

1981:  Rodí se fenomén
Sobotní večerní koncert Porty shlédlo sedm tisíc lidí. Po dlouhé době měla Porta i zahraniční návštěvu - ruskou zpěvačku Žannu Bičevskou, která přijela do Československa podruhé. "To není jen festival, to je město," řekla Bičevská o Portě. "Vlastně neobyčejná země, ve které bych chtěla žít." Méně nadšený ohlas na festival bylo možné vystopovat mezi trampy, kteří si vydávali vlastní strojopisný časopis Hurá!. A ostřejší kritiku lze nalézt v Poportýru Stanislava Houly Zárybnického. Byl to zvídavý člověk, brdský tramp zaměstnaný jako traťový dělník, který spolupracoval s redakcí Portýra. Bylo mu však líto, že některé informace nebo témata se do zpravodaje nedostaly, a tak je po skončení festivalu (odtud název Poportýr) zaznamenal na psacím stroji. Kopie psané přes průklepák dával známým a ti Poportýr šířili dál. V roce 1981 si přečetli třeba rozhovor s Janem Nedvědem, ve kterém písničkář říká: "Já bych rád psal i o jinejch věcech, ale to nemůžu, to se nesmí, musím se určitejm věcem vyhýbat, a tak zpívám aspoň to, co můžu. Dal jsem se na cestu protestu, zpívat o tom, co lidi chtěj, a pro co jsou, ale nechci zase dopadnout jako Hutka, mně se tu moc líbí. Chci bojovat, ale přitom musím v tomhle najít nějakej zlatej střed." Ostatně tohle byla taktika pro Portu typická.
Strojopisný časopis Hurá! zase hlásal, že Porta nepatří publiku, ale organizátorům. Informoval o porubském festivalu Folkový kolotoč, na kterém vystupoval ostravský bluesman Pepa Streichl, skupina Bodlák Vondrák Polák nebo Folk Team. "Hra kteréhokoli z nich by asi byla šokem pro skalní příznivce typu ,Co dělaj na Portě bicí?' nebo ,Co dělaj na Portě elektrický kytary?'," poznamenával jizlivě autor, podepsaný jako Petříček. Pořadatele Porty tato opoziční tiskovina netěšila. Prohlašovala také, že snahou svazáků je trampy pacifikovat a přeškolit je na jakési dobrovolné uklizeče přírody.


1982:  Žalmanův legendární déšť
Půjdu zpátky, než spustí se těžký krupobití,
půjdu do hlubin lesa, kterej nám tu ještě zbyl,
půjdu k lidem, co ještě maj svý oči laskavý,
co v údolí domov stal se jejich vězením?

(z písničky Pavla Žalmana Lohonky Zlej a krutej déšť)

Pořadatelé se v minulých ročnících obávali deště a hledali vhodnou krytou scénu. Jakmile Porta takto zmohutněla, stala se jejich snaha bezpředmětnou. Hala, která by pojala deset a více tisíc lidí, po ruce nebyla. A tak organizátoři soustředili síly na zajištění techniky proti dešti, aby i ona vydržela to, co nadšené publikum. Všechno vycházelo až do chvíle, kdy se v sobotu 3. července večer na pódiu objevil Pavel Žalman Lohonka s pětiletým Vítkem Zíchů. "Kdepak jsi byl, chlapče modrookej? / Kdepak jsi byl, synku milovanej?" zpíval Lohonka a chlapec mu odpovídal. Společně pak spustili: "Přiletí k nám zlej a krutej déšť!" Vtom se nakupené tmavé mraky nad výstavištěm jako na povel vylily. Publiku nepomohly celty, igelitové plachty, už vůbec ne deštníky, ba ani pláštěnky. Pamětníci uvádějí, že nejlépe na tom byli ti, kteří zůstali jen v plavkách. Publikum hru s živly přijalo, rychle nasálo píseň a refrény o krutém dešti zpívalo společně s Lohonkou a Vítkem. Slova dlouhé dylanovky jakoby vystihovala situaci: "Než začnu se potápět, budu stát nad mořem. / Pak teprv já budu svou píseň dobře znát..."
Technika příval nevydržela. Ohluchly mikrofony, odmlčela se aparatura, zhasla světla. A dav to opět přijal jako výzvu. Voláním i zpěvem zaháněl déšť, hromy a blesky, bouři, která posléze skutečně ustoupila. Zvukařům a osvětlovačům nastaly horké chvíle. Na scéně se objevili Brontosauři. Bylo ticho rušené pouze větrem, zatímco kapela hrála bez elektřiny pro deset tisíc lidí. Nakonec aparatura ožila, památný koncert pokračoval a protáhl se až do jedné hodiny ráno. Historka s "krutým deštěm", která připomínala zásah shůry, se zařadila mezi portovní legendy. Konferenciéři ji dávali k dobrému i při dalších ročnících Porty. "Krutý liják přišel přesně podle scénáře, což mě utvrzuje v přesvědčení, že nemusíme mít jen my smysl pro humor a pro recesi," dodal Marek Eben v Portýru.

1989: Houlův konec
V euforii i napětí polistopadových dní se završil osud Stanislava Houly Zárybnického, pozorného a odvážného pozorovatele písničkářské scény. Houla, vyučený karosář, který pracoval na dráze jako traťový dělník, byl lidovým buditelem 70. a 80. let. Vydával nezávislé časopisy včetně Poportýra, sestavoval strojopisné sbírky textů Vladimíra Merty, Jaroslava Hutky, Karla Kryla, Jaromíra Nohavici, Petra Váši a dalších autorů, pomáhal organizovat koncerty. Když byl Houla odsouzen k peněžité pokutě za rozšiřování petice Několik vět, poslal Karel Kryl z Wroclavi peníze, aby mohla být částka uhrazena.
Zdálo by se, že po listopadu 1989 se pro něho otevře další pole možností, ovšem opak byl pravdou. "Pro pocit nenaplnění, vnucenou společnou práci s vlastním udavačem, krizi z rozpadlého manželství i z důvodu hluboké vnitřní osamělosti, kterou nikdo z nás, kteří jsme mu byli nablízku, dostatečně nerozpoznal, si chladnokrevně, rok předem, naplánoval sebevraždu," napsal Houlův kamarád Petr Náhlík. "Ten poslední rok 1989 ale Houla žil úplně naplno a od jeho rozhodnutí jej neodvrátil ani 17. listopad. Rozdával se druhým, až nakonec rozdal všechno, své knihy, desky, i sám sebe. Skončil tak, jak si to naplánoval, pod koly vlaku R 513, na svých milovaných Brdech 11. prosince 1989."

xxx