Cílem Kanazoé Orkestra není pouze hudební oslnění; s takovými muzikanty a zpěváky to snad ani jinak nejde. Snaží se především ovládnout naše těla. Tanečně, to, aby nedošlo k nedorozumění. Balafonista Seydou Diabaté z Burkina Faso hraje tak rychle, až se jeho paličky stanou neviditelnými. K tomu se mezinárodní sestava snaží mít energii pod kontrolou, leč marně, takže pokaždé skončí u frenetických rytmů vytříbeného afropopu. Ten zahrnuje tradiční hudbu západoafrického národa Mandinků, nigerijský afrobeat, rock, elektroniku a další vlivy, takže své hudbě raději zkráceně říkají balabeatz. Ve francouzském Tolousse, kam se Seydou Diabaté před patnácti lety přestěhoval, se za tím účelem spojil s krajany - balafonista a hráč na loutnu ngoni Mamadou Dembéle a zpěvák Losso Keïta – a se třemi Francouzi přeskakujícími od jazzu k rocku. Osobitá cesta k zasazení balafonových tradic do moderního kontextu tím byla otevřená a ohlas na čtyři dosud vydaná alba Kanazoé Orkestra zamýšlené směřování do budoucnosti západoafrické griotské hudby to potvrdil.

Americká písničkářka Amanda Pascali své hudbě říká americký folk pro imigranty a plynule v něm přechází ze sicilského dialektu do angličtiny. Je určený každému, kdo měl někdy pocit, že nikam nepatří a doma ho ke všemu považovali za cizince. Šestadvacetiletá folkařka tím vlastně naznačuje, co generaci Z v dnešní trumpovské Americe trápí ze všeho nejvíc: ztráta identity.
„Celé mládí jsem v touze začlenit se mezi spolužáky strávila potřebou být „super Američankou“. Než jsem si uvědomila, že pro dítě imigrantů je to víceméně nemožné. Přestala jsem se proto snažit a pomocí hudby se začala zbavovat zastaralého archetypu, co znamená být Američanem,“ řekla k počátku své kariéry dcera Egypťanky a Rumuna s italskými kořeny, která se jim narodila v New Yorku a dnes žije v Houstonu, takže tex-mex s mariachi trubači na jejím posledním albu Roses and Basil neslyšíme náhodou. Berme ho ovšem za střípek ze svěží mozaiky americany, Středomoří, Latiny a sicilských lidových písní, především serenád. K těm se dostala, jak je pro její vrstevníky zvykem: na internetu. Uhranula ji totiž ikonická sicilská zpěvačka Rosa Balistreri, která se těžkému osudu, chudobě a trápení postavila v 70. letech zpěvem proletářských balad. Aby je mohla za doprovodu multiinstrumentalisty Addisona Freemana zpívat a v anglických překladech sdílet se světem, odjela Amanda Pascali studovat do Palerma. A tehdy vedle aktivistického naladění pro sebe objevila možnost, jak se zařadit do nějakého hudebního prostoru: vytvořila si vlastní, kde může být bez jakéhokoliv omlouvání tím, kým chce a věnovat se tomu nejdůležitějšímu: Zpívat a vyprávět.

Ačkoli belgická pětice WÖR nikdy nezpívala a švédský ženský a cappella kvartet Kongero zase na nic nehrál, dokonale si sedli. Z prostého důvodu: pokud jde o starou lidovou hudbu z jejich regionů, drží se hesla „raději udržovat oheň, než uctívat popel“. Takže si s nimi nepřipadáte jako na hodině dějepisu, to spíš listujete dobrodružným komiksem, ve kterém o vaši přízeň bojuje náčelník Wör s pavoukem Kongerem, u kterého si sice nejste jistí, jestli dokáže rozeznít několikatunovou zvonkohru, ale to je detail, hlavně když zpívá stylem folk'appella. Podobně jako už dvacet let polyfonní a cappella švédský ženský kvartet Kongero alias Pavouk: s moderním švihem, temperamentně a s nezvyklými harmoniemi.
Ještě, než přišly jukeboxy, lidé stáli na náměstí a do věží křičeli na „dýdžeje“, co by chtěli zahrát a zbytku města se pak dostalo aktuálních hitů. Akorát že, se psalo 18. století, pán na věži preludoval na zvony a nenapadlo by ho, že by je někdy mohly nahradit baryton saxofon, akordeon, dudy, kytara a housle. Třebaže se bavíme o skladbách pro zvonkohru, chrámové varhany nebo taneční promenády od vlámských autorů z té doby, neznamená to, že bychom si za WÖR měli představit muzikanty, co neuhnou z jediné zapsané noty a tváří se u toho vážně. Do téhle pasti se Vlámové, jak si dobře pamatujeme z Folkovek léta páně 2019 nalákat nenechali: starou hudbu posílají dál s příměsí jazzu, folku a irské melodičnosti.

Být hudba tria L’Antidote pověstnou pohádkovou jeskyní, nemuseli byste žádat Sezama, aby se otevřela, stačilo by vyslovit jména mistrovských, a nepochybně hvězdných instrumentalistů. Určitě je znáte nebo jste o nich alespoň slyšeli: íránský perkusista Bijan Chemirani (Sting), libanonský klavírista Rami Khalifé hostující s předními světovým symfonickými orchestry a albánský hráč na cello Redi Hasa (Ludovico Einaudi, Bobby McFerrin, Robert Plant). Jejich instrumentální neoklasikou, tradicemi, Balkánem, pizzikou a jazzem nasáklé skladby prý poznamenaly prostor, ticho a krásné jihoitalské prostředí, kde vznikly. Kontemplativní snění o lepší budoucnosti vykvétá do nádherných a zároveň lahodně uklidňujících melodií, které ovšem postupně během improvizačních ploch přecházejí do hypnotických rytmů směřující ke kataraznímu tranzu, kdy sebou na židli šijete, až nakonec vstanete, pustíte se do tance a zapomenete na čas nebo dokonce na svět okolo vás.

Náměšť nad Oslavou 25. července – 1. srpna 2026
www.folkoveprazdniny.cz