Jak folk živelně žil v Lucii

30.10.2012 Jak folk živelně žil v Lucii (Jana Štěpánková)

Na celorepublikově významný den české státnosti, když i v Hradci Králové k večeru utichaly oslavy založení samostatného státu, se uskutečnil na Novém Hradci Králové dne 28. října v Country clubu Lucie koncert kapely Hluboké Nedorozumění a Žamboši. Tento večer byl tradičně pod pořadatelskou taktovkou Ivana Kurteva a hnutí FOLK ŽIJE! A tentokrát folk skutečně žil a žil právě v Lucii.Klub byl narván téměř k prasknutí, vlastním tělem jsem bránila stůl pro své přátele, kteří dorazili na poslední chvíli, protože o volné židle byla velká poptávka.

Večer odstartovala v 19:00 kapela Hluboké nedorozumění z Prahy. Tato kapela existuje od roku 2000 a po několika personálních změnách hraje v současné době ve složení: Petr Klokan Vrátný (kytara, zpěv, také autor některých textů a melodií), Láďa Jepťák Černý (kytarista a zpěv), Pavel Škop (baskytara, zpěv, v současnosti hlavní autor skladeb kapely), Mária Krsková (zpěv, jak jsem si všimla tak i valcha) a Eliška Příšera Krausová (zpěv, někdy i baskytara).

Jak už název mé dojmologie napovídá, v Lucii bylo velmi živo. Hluboké Nedorozumění rozproudilo krev v žilách, že se snad každému chtělo, když už nic jiného, tak podupávat si do rytmu, nebo bubnovat prsty o stůl. V některých písních jsem našla hospodskou tématiku a motivy např. Whisky plnej džbán, jejíž text zněl na irský lidový nápěv. Některé písně spojoval motiv vody a řek. Z nich mě zaujala Noční hlídka, která vypráví o jedné tvrzi nad Vltavou a je tvrdšího rázu. Rozverná byla píseň U vody, která je vlastně jakousi sondou do dámských koupadel 19. století, kam nesměli muži a ženy tehdy ukazovaly jen záda. Tato píseň byla ve formě rock´n´rollu. Za zmínku stojí píseň Desperát, v které lze slyšet baskytarové sólo Pavla Škopa, řekla bych ve folkových, trampských a country písních málo vídané. V písni Paraba vyprávějící o stavitelích železničních tunelů mě uvíznul v hlavě verš: „svatá Barbora, ať nás ochrání, ať nepřibývaj kříže na trati…“

Hluboké Nedorozumění
Foto: Kateřina Křenová

Většina písní Hlubokého nedorozumění skrývá spíše rozvernější verše (např. „už mám srostlou řiť…“) a svižnější melodie, což je jeden z důvodů, proč se od nich z pódia line pozitivní energie. Z muzikantů čiší i vzájemné porozumění, což výše uvedený důvod jen umocňuje. Není se tedy čemu divit, že diváci nenechali kapelu jen tak odejít a potleskem je vytáhli několikrát zpátky na pódium.

Po krátké přestávce, při které bylo slosování vstupenek a dva šťastlivci vyhráli po dvou lístcích na výroční koncert Marien, který se uskuteční 10. listopadu v Pardubicích, vystoupili na scéně vsetínští Žamboši.

Nepřipadám si kompetentní hodnotit hudební výkon tohoto tria, protože jako průměrný kytarista mám svůj nástroj chuť zahodit a prchnout velmi daleko, kdykoliv vidím a slyším Honzu Žambocha čarovat na strunách, dokonce si i přiznávám, že nedokážu být v tomto směru objektivním reportérem, protože kdykoliv se vypravím na Žambochy, vkrádá se mi na tvář blažený úsměv a koncert si užívám jako kuřák svou cigaretu, nebo J.R. z Dallasu svůj bourbon s ledem (Možná hloupé přirovnání, ale lepší mě momentálně nenapadá.).

Už první Žamboší píseň rozčísla sál takovou intenzitou, která se snad ani nedá popsat a po prvních pár minutách už všichni v závěru první písně s Honzou zpívali známý nápěv z jedné české černobílé pohádky. Duch nepřizpůsobivých spoluobčanů v písni V koncích mě div nezvedl ze židle.

Mrazilo mě v zádech z písně Skály v tísni o telefonování do nebe v podání Stanky Žambochové, Krátká paměť z tématikou Holocaustu a samozřejmě nezklamal Joe z Ikarie, v jehož průběhu vždycky pozoruju připínání a odepínání kapodastrů. Není to tak dlouho, co jsem se jako zvědavec zvědavý snažila najít povídku, podle které Joe z Ikarie vzniknul, ale bohužel jsem měla smůlu, nenašla jsem nic, nebo jsem hledala špatně.

Honza Žamboch
Foto: Kateřina Křenová

Velmi jsem se pobavila u písní Zavřou nás všechny a Basama s fixama, která je o „broucích“ z plakátů. U Dřevorubecké mohli diváci zjistit, jak že se dělá s rozeběhem výmyk na kytaře a proč je důležité mít s sebou teploměr. U této písně nastal i zajímavý moment u veršů: „Patnáctého října sedmdesát pět ve Valmezu půlnoc mně rozsvítili svět….“ Honza byl díky bubeníkovi Jurovi Nedavaškovi osvícen (reflektorem). Jura byl vůbec velmi vynalézavý, chvílemi hrál na bicí skoro všemi svými končetinami. V písni Tři psi dokonce paličkami klepal do všeho, co bylo po ruce.

Za zvlášť z češtinářského pohledu podařenou věc považuji Chemickou, myslím, že by si na ni nějaký jazykovědec mohl udělat minimálně seminární práci.

Kvůli úžasné atmosféře, která v sále panovala, bylo pro Žambochy velmi obtížné odejít ze scény. Zakončení večera se neobešlo bez několika přídavků, z nichž zmíním Pane Nohavico a všeobecně známou Sbohem galánečko. Poslední zmiňovanou píseň zpíval Honza už potulující se mezi diváky a v jedné chvíli dokonce stojící na židli (zrovna vedle mě).

Večer neopakovatelný, večer z večerů, z kterých člověk může nějaký ten pátek žít. Děkuji za všechny přítomné a těším se na příště! Další folkový klub v Lucii bude 25.listopadu a vystoupí na něm Kofe@Vlna, Sylvie Forsyth a Pavel Tabásek.

Autor: Jana Štěpánková

Foto: Kateřina Křenová

Sdílet na...

| Více...