FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Je 6:35. Právě jsem se vrátila  z východočeského kola Porty a Pardubické folkové noci, zpátky domů do Hradce Králové. Mé smysly jsou ještě natolik živé, že nedokážu jít spát, přestože svítá. Sedám proto ke klávesnic a vynasnažím se podělit se o bezprostřední dojmy soutěžícího muzikanta. Díky pozdní, či brzké ranní hodině dnes ovšem nebudu objektivní....

Na Portu jsem s kamarády písničkáři (Jiřím Votypkou, Daliborem Pšeničkou a Jiřím Štěpánkem) dorazila velmi brzo. Z Hradce Králové jsme vyjížděli kolem deváté hodiny dopolední, silnice vypadaly hrozně, pod koly auta se smekal čvachtající sníh a stále chumelilo.

Na rozdíl ode mě měli mí přátelé výhodu, protože v soutěžním pořadí byli na předních pozicích, svá vystupení i následné hodnocení poroty si proto vyslechli brzy a pak se mohli věnovat příjemnějším věcem. Možná to byla výhoda – nevýhoda, záleží na každém, jak k tomu přistupuje. Pro mě bylo čekání asi to nejhorší, co mne jako "stresaře" mohlo potkat, zvlášť když jsem poslouchala, na jaké chyby či slabiny účinkujících porota upozorňuje. Než jsem přišla na řadu, tak jsem měla pocit, že už tam snad ani nebudu chodit, protože jinak si to „slíznu“ víc, než mnozí borci přede mnou. Připouštím, že sebekritika, které se podrobuju, posléze ovlivňuje můj výkon na jevišti. Čekání je proto pro mě pekelné. Bohužel i to k tomu patří a ovlivnit to nemůžu.

Na řadu jsem přišla až někdy kolem půl páté. Plus pro tento rok bylo to, že jsem poprvé za dobu, co jezdím na Portu, byla zdravá a cítila jsem se proto aspoň trochu jistější. Čekala jsem, že dostanu „sprchu“, o to jsem byla překvapenější, když se z úst porotců nesla slova pochvalná… Skoro jsem nevěřila vlastním uším :-).

Když odehráli všichni účinkující nastoupil na jeviště loňský vítěz slatiňanský Strunovrat, po jejichž vystoupení byly uděleny ceny za autorskou, interpretační a diváckou Portu. Na předních pozicích se umístil písničkář Michal Sedláček, který barvou hlasu připomínal již zesnulého Karla Zicha, duo Quaoar, kapely Seiftiú, Balzamína a Bujabéza.

Po vyhlášení výsledků vystoupil trojlístek Přelet M.S., kapela Marien a následně i Roman Horký z Kamelotu, který sám zahrál několik písní (např. Danny, Zakletá v pásu kolejí, Anděl…) a publikum ho odměnilo obrovským aplausem. Následně se k němu připojila kapela Marien. V improvizovaném vystoupení si s celým sálem společně  zazpívali ty nejznámější písničky Kamelotu.

Po oficiální části produkce se zívající dav přesunul na  jam session  do haly ABC klubu a v čele s Marien se hrálo až do brzkých ranních hodin všechno možné i nemožné. Spánkovou krizi jsem naštěstí překonala už kolem deváté hodiny večerní, jamování mě dostatečně probralo a ještě ve čtvrt na šest ráno jsem se cítila celkem dobře. Do této doby už však vydrželi jen ti nejotrlejší, ostatní se buď odebrali do svých domovů, nebo do tepla svých spacáků na sále.

Venku lilo jako z konve. Sníh, který během několika hodin napadl, začal tát. Na chodnících i silnicích byly obrovské kaluže, díky kterým nebyla cesta z Pardubic do Hradce Králové nic moc.

Nedělní ráno 24. února ale nevycházelo z kouzel probdělé a prozpívané noci, když jsem po cestě ke svému domovu uslyšela zpívat kosy, měla jsem pocit, že jsem byla pryč ne jeden den, ale celý týden. Vypadalo to, jakoby tuto noc předala zima žezlo voňavému, syrovému, vlhkému předjaří. Bylo to až k nevíře… Během jediné noci…

Uplynulých 20 hodin bylo úžasných… A možná se budete divit, opravdu to nejde spát. Je 7:20, už je bílý den zahalený do šedých mraků, připadám si jako ve snách. Jsem všeho plná, některé melodie a texty ještě několik dnů nebudu moct dostat z hlavy a bude trvat dlouho, než všechno vstřebám…

Díky moc!