Ctíme tradice a myslíme na zakladatele. A zároveň se vyvíjíme a postupujeme s naší věcí dopředu. A hádáme se o to mezi sebou i uvnitř v sobě. Tak to bylo od dob, kdy svět měl ještě plínky. Pěstní klín byl náramný objev. Všichni na něj čučeli v posvátné úctě. Jenže některým pračlověkům to nestačilo a začali vymýšlet oštěp a šípy, ale to už tradicionalisté považovali za krátkodeché módní výstřelky. Kdežto dopředuhlediči už pátrali, co by se ještě dalo.

A tak to je se vším. Třeba s trampskou písní a věcmi okolo. Dvě předválečné generace autorů a muzikantů tvořili pro rozlehlý trampský národ a nejen pro něj. Ti další to šířili v umných i neumělých podáních.

Novější doba – hlavně padesátky a šedesátky – to začala měnit. Patřím k poválečné trampské generaci společně s Ryvoly, Kapitánem Kidem a pak už Daňky a Nedvědy a ostatními. Všichni jsme si ty prastaré songy rádi vyslechli a zazpívali, ale naše cítění už bylo jinde. Taky ti starší zasloužilí pánové už dleli ve svých chatových osadách, kdežto my tuláci bloudili od lesa k lesu a hledali dálku. A tak jako ty dávné songy hudebně ctily polku nebo tango, ty nové pohlížely za oceán a inspirovaly se folkovou i country hudbou. Souznění generací se změnilo ze strany mladých na zdvořilý respekt. Ti starší už „ty bigbíty“ nových autorů přestaly zajímat, často u nich budily opovržení.

Jsme o pár desetiletí dál. Trampský svět zaplavily desky včetně těch "Na trampské svatbě 17“, Country radio nabízí cosi v pořadech na přání. Nová a kvalitní trampská píseň nevzniká. Dílem splynula s folkem nebo s country, dílem se vytratila. A objeví-li se nová píseň hodná pozornosti, už nemusíte opisovat text a akordy, vše si z pohodlí domova stáhnete z internetu. Ale jedna, ba ani dvě vlašťovky jaro nedělají. Tam, kde neraší nové větve, strom už nepřitahuje ptáky ani včely. Obvykle se prohlásí za památný strom a někam se pověsí cedulka.

A je tu oboustranně drzá otázka: Není už čas vyhlásit trampskou píseň – celosvětově mimořádnou a ojedinělou záležitost – za kulturní památku UNESCO?