Na obvyklém místě (Kaštan v Praze 6) a v obvyklém čase (19,30 první čtvrtek v měsíci) proběhlo druhé semifinále 22. ročníku Notování.

Začnu sólistkami, bylo na nich znát, že je vybrala Rada Notování, možná sám předseda Rady. Ruby Rhyme byla o něco víc výrazná (=patetická) než minule, ale vcelku se držela v mezích daných skorošansonem, ke kterému se blížila. Elka měla s sebou kytaristu Adama Kubáta, což trochu zmenšilo její dosebeobrácení, první písničku dala anglicky, což možná bylo dobře, protože v další české jsem objevil moudro: „...možná na konci je zeď / jediná jistota je teď“. Jinak nabídla kultivovanou tvorbu s akceptovatelnou dávkou emocí.

Jediný sólista Honza Štěrba byl místy až trošku morbidní a sám sebe dehonestující nebo zbytečně drsný. Asi nejlépe to vystihovala skladba Je to smutné. Souhlas.

Nu a pojďme ke kapelám. Večer otevíral Chansonet, zaujaly dechové nástroje, tam kde skupina inklinovala k jazzu byla velmi v pohodě, místy ale to byla spíš panychida za pochcípaná jehňátka (jak by řekl kolega Balík, dej mu pámbu věčnou slávu). Texty hodně abstraktní, vymykal se jim jen Pluto. ZAjiSTÉ bylo duo – basa a kytara - a pěkně jim to šlapalo, vysloveně oživení v sále. Melodie logicky a přehledně vystavěné, zřetelné refrény. Některé písně měli hudebně převzaté, ale dali jim svoji tvář. Velmi dobré byly Na koni a Na Ořechovce. Největší oživení ovšem přinesl závěrečný Mňau Mňau Band. Jsou stále více sví a dokonalejší, už to snad ani není trampská muzika, ale jakýsi svébytný žánr. Výborná byla tentokrát Ornice a parodický Ládíkův song.

Hostem bylo Hluboké nedorozumění, které předvedlo svůj standardní, léty zrající a pestře znějící výkon.