FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Pět soutěžících subjektů vytáhlo 3. dubna do boje o postup do finále 5. ročníku soutěže Notování pod Vyšehradem. Pro diváky, jejichž rozhodnutím postoupil jen jeden z nich, jak se ukázalo, nebylo rozhodování těžké.

První čtyřpísničkový recitál patřil Pepíku Pithartovi, známému též jako mužská polovina dua Pospolu. Přišel, zahrál, znudil a odešel! Pěvecký projev byl fádní, artikulačně i intonačně nepřesný. Značně lepší je jako textař. Ocenil jsem spíše slovní hříčky (zvolenou formu vyjádření), nežli jejich vtipnost (tedy obsah). Jediné, v čem toho večera zazněly v Pepíkových písních emoce, byla jeho citlivá hra na kytaru.

Naproti tomu Bob a Bobci začali pěkně zostra energicky naštvanou U všech čertů.  S další písní Za vším hledej ženu sice rytmicky odlehčili, přesto zůstali vážní a lehce depresivní. Třetí hraná píseň Lechtivá může svým názvem svádět k úvaze, že se autor pustil do košilatého humoru. Nenechme se zmýlit. Jde spíš o vážnou generační výpověď osamělého muže. Škoda, že jim závěrečná upravená lidová Vojenská trochu drhla. Bobkům však nakonec nechybí schopnost sdělit jasně myšlenku, vhodný aranžérský nápad i působivé vystupování.

Pocitové osobní výpovědi přineslo kytarové duo Passage tvořené Jaroslavem Kuchařem a Davidem Watzlem. Písně mají zvláštní intimní náboj, každá se tematicky drží jedné myšlenky a nesnaží se věci zbytečně rozvádět. Hudební doprovod je tvořen skromným sčítáním dvou rytmických kytar sem tam vhodně doplněným zajímavým kytarovým sólem. Nejsilnější nápad přinesla líbivá píseň Obsazeno, kde sóla připomínala vyzváněcí tón telefonu. Tu již hrál David na půjčenou kytaru, neboť v předchozí písni serval strunu, což dokázal vtipně a melodicky vyzpívat divákům. Skromná a nenápadná hudba, ale na druhý poslech velmi silná, jak jsem si uvědomil při poslechu jejich demosnímku.

Pelhřimovská kapela 4 zdi zůstává zachycena ve filosofické abstrakci, což na první náslech činí jejich tvorbu mírně nesrozumitelnou. Celkový zvuk kapely se obejde bez dnes moderního pronikání jiných stylů a tak si divák mohl vychutnat skutečně čistý akustický folk. Což jde, žel, ruku v ruce s nedostatkem osobitosti, projevující se například tím, že místo jejich hudby si spíš pamatuji mimo písně sdělené informace o neexistenci pelhřimovského krematoria a zemědělské aktivitě místních rolníků v pěstování brambor, které přivezli k ochutnání.

Na první píseň Muž přišel Hudbandu podpořit nedávno odchozí člen Martin Kurc. Pro Davida Donda Ondřicha a Romanu Rejku Balcarovou to byl akční večer: Z klubu Podsklepeno, kde ten den hostovali v první polovině koncertu Fajnbeatu, se do Trojické rychle přesouvali autem coby náhradníci za Městskou (ta ze soutěže na poslední chvíli odstoupila pro onemocnění zpěvačky). Do P-klubu dorazili při poslední písničce 4 zdí. Přesto dokázali zahrát bez jediného náznaku zadýchání. V soutěži hráli pomalé klavírní písně, ve kterých vynikl Dondův velmi příjemný hlas, a zapůsobili tak na mne velmi komorním dojmem. Nezbývá než smeknout klobouk.

Načas se stísnil na pódiu v plné sestavě i s bicími. Kapela zahrála výběr písní z celé své hudební kariéry. Vystoupení pomalu gradovalo od vlažných počátků až po bouřlivé ovace v samotném závěru. Písně se pohybovaly mezi folkrockem a rock´n´rollem, doplněny o sladkou popovou Neodvolám, za níž by se nemusela stydět ani kvalitní profesionální popová kapela.

Do finále tentokrát diváci nechali postoupit kapelu Bob a Bobci. Ta už ale nebyla kompletní, stejně jako druhé duo Passage. Proto přidávala, ze třetího místa, Hudbanda. Tři kytarovky, opět velice hezké.

Druhé semifinále přineslo kvalitativně velmi kontrastní výkony, což jsem ani moc nečekal. Přesto jako divák konstatuji, že jsem zklamán nebyl. A co na to Myslbekovy sochy z Vyšehradu? Zeptejte se mě 15. května na posledním semifinále.