gototop

FOLKtime - Vaše brána do světa folku

FOLKtime, folk, country, tramp, jazz, swing, rock, fejeton, reportáže, chat, inzerce, aktuality, rozhovory, recenze, MP3

25.02.2024 Právě teď by bylo Jiřímu Černému 88 let (Tomáš Hrubý)    PDF Tisk Email
Osobnosti
Dne 17. srpna 2023 umřel Jiří Černý, největší hudební kritik této země, výrazná kulturní osobnost, můj guru a kamarád. Na otázku, jestli něco napíšu do FOLKtimu, jsem odpovídal, že jasně, to přece… A všichni deníkáři byli rychlejší a pak nejen oni a já si říkal – už je těch vzpomínek a nekrologů tolik, že bude mít smysl na ně reagovat, tak ještě počkám, co napíše támhleten… Pak bylo najednou trapně pozdě, už nemělo smysl psát, natož na cosi reagovat a já si řekl, že radši Jirku připomenu u příležitosti jeho prvních nedožitých narozenin, tedy 25. února. Protože jak kamsi kdysi napsal Vlasta Redl (omlouvám se, pouze parafrázuji): „V den ‚vítězství pracujícího lidu‘ se narodili dva lidé, které mám moc rád. Můj nejoblíbenější Beatle George Harrison a Jiří Černý.“
Jiří Černý v roce 2020
Jiří Černý v roce 2020
foto: Tomáš Hrubý
Jsem přesvědčen, že obecně článek o někom, profil někoho, ale ještě zvláště vzpomínkový text na někoho měl vždy smysl jenom tehdy, když byl udělaný hodně osobně, když pisatel vložil do textu nějakou interakci mezi sebou a objektem svého zájmu. Jinak to přece mohl napsat kdokoli jiný. Od chvíle, kdy máme Google a Wikipedii, to platí mnohonásobně. Proto asi nebudu systematicky a chronologicky opakovat informace, které všechny byly před půlrokem mnohokrát publikovány, které si když tak vyhledáte. Mimochodem, heslo Jiří Černý je ve Wikipedii zpracováno velmi obšírně a kvalitně. Doufám, že i Vás osloví mé interakce a že má cenu o nich psát.
Jak jsem si početl
Úplně tu největší a nejslavnější Jirkovu činnost (myslím, co se hudby týče, ne uvádění listopadových demonstrací v roce 1989) jsem například nezaznamenal: bylo mi mezi třemi a osmi roky, když v 60. letech běžela v Československém rozhlase Houpačka (přesněji Dvanáct na houpačce, resp. Třináct či Čtrnáct na houpačce). Taky mám sám v sobě problém se skutečností, že toto by snad mělo být to nejzásadnější, co po Jirkovi zbylo. Ale snažím se vcítit do reality 60. let a pochopit: jednalo se o první československou hitparádu, samozřejmě kvalitně připravovanou, která pobláznila celý národ. Možná, že hrála roli i nevídaná možnost pro něco hlasovat. Že lidé viděli, že mohou o něčem spolurozhodovat. Nevím. V druhé půli existence Houpačky chodilo do redakce Rozhlasu až 20 000 dopisů týdně. (Jirka kdysi říkal, na který díl pořadu přišlo dopisů nejvíc, ale já jsem to samozřejmě neudržel. Takových momentů bude bohužel víc.) Umíte si to představit? Přiznávám, já s tím mám problém. A pak – Jirkův vklad. I když říkával, že zpravidla nedokázal uhodnout, co uspěje a co vypadne, důležité bylo, co nabízel. Mě třeba fascinuje, že jednou z písní, která se držela v Houpačce velmi dlouho na špici, byla Hele, lidi Palečka a Janíka.
Ale to všechno znám až z retrospektivy. První moje setkání se jménem Jiří Černý bylo určitě na stránkách časopisu Melodie někdy v polovině 70. let, kterým jsem si jako začínající muzikant rozpačitě listovával. Abyste rozuměli: moji spoluhráči a známí vyznávali samozřejmě tezi, že „kritici“ jsou zlí nepřátelé, kteří jsou na světě proto, aby nás, muzikanty, pomlouvali a kazili nám radost z hudby, a já jsem se s tím částečně ztotožňoval. (Proto mám celkem pochopení pro muzikanty, kteří jsou zjevně zasaženi stejnou představou; jenom by jim to nemuselo vydržet až do sedmdesátky…) Ale částečně mě už začínalo fascinovat, že o hudbě se dá taky psát a zajímalo mě, jak a co se o ní píše. Jméno Jiří Černý mě přitahovalo určitě nejvíc. Částečně to bylo možná proto, jak o něm mluvili moji starší kamarádi a známí poslouchající třeba i jinou muziku a zjevně se orientující v kultuře. Ale určitě to bylo i z vlastního pocitu ze stránek Melodie. Tím nechci říct, jaký jsem byl geniální teenager, že jsem to hned všechno poznal. Naopak, chci tím říct, že kvalita těch článků byla tak zářivá, že zorientovala i někoho, kdo nejenom často nevěděl, o čem přesně se píše, ale určitě ještě ani přesně nevěděl, co znamená psát dobře. Určitě mě oslovovalo, že jsem cítil velkou znalost toho, o čem Jiří píše – i když jsem si to skoro nikdy nemohl ověřit – a ještě víc mě asi bavilo „jak“: nesmlouvavě, ale laskavě, s humorem, ale ne zesměšňováním, krásným bohatým jazykem se spoustou přiléhavých, ale nikoli ošoupaných pojmenování.
Krátce poté, co se mi podařilo získat předplatné Melodie (obávám se, že musel někdo z předplatitelů umřít, jinak to snad ani nešlo), nastal rok 1983 a redakce Melodie v čele s tehdejším šéfredaktorem Stanislavem Titzlem byla rozmetána a spolupráci se „znormalizovanou“ Melodií ukončili i všichni slušní externisté. Samozřejmě, že mě pěkně štvalo, že poté, co jsem vybojoval předplatné, jsem si v Melodii mohl přečíst už jen o jazzovém festivalu v tajuplném polském městě Drežno. (Známá veselá historka: Drežno jsou polsky Drážďany a reportáž opsal redaktor, kterého nebudu jmenovat a který předstíral návštěvu festivalu, z nějakého polského hudebního časopisu… A podobně to tam bylo vždycky.) Ale současně jsem obdivoval pevný postoj Jiřího Černého (protože jeho neméně pevný postoj z roku 1969 jsem samozřejmě plně nezažil), který nezaváhal a odešel spolu s dalšími kvalitními publicisty – namátkou třeba s Čestmírem Klosem, který od té doby snad už nikdy nic o hudbě nenapsal, zato se stal uznávaným ekologickým novinářem.
Takto se vzdát hudby by Jirka - k našemu štěstí - asi neuměl: aspoň mně to tak z některých pozdějších debat připadalo. V 80. letech byl naštěstí ještě jeden zdroj, kde jsem si mohl počíst jeho články. Bylo jich určitě víc (například měsíčník Gramorevue), ale pro mě nejdůležitější bylo, že po celou dobu tzv. velké plzeňské Porty, čili 1981 - 89 jezdil Jiří na finále do Plzně a psal články do Portýra, který vycházel každý den festivalu, tj. čtyři čísla ročně. Najednou jsem mohl porovnávat: to, o čem Jiří psal, jsem o den dříve zpravidla slyšel. A pak už to jelo: Občanské fórum – protestní demonstrace – Koncert pro všechny slušný lidi… Najednou jsem Jiřího sledoval z obrazovky a měl jsem radost, že je u toho. Že je celebritou někdo, koho jsem sledoval jako slušného, pracovitého a šikovného člověka – že to jde. Určitě bych mu přál i to, aby se stal ministrem kultury, což byla nabídka, která od Petra Pitharta přišla. Naštěstí měl Jiří Černý víc rozumu než já a jistě věděl, že v sobě nemá ani kousíček úředníka. Neměl ani ten malý kousíček, který potřeboval pro funkci šéfredaktora časopisu Rock&Pop, kteroužto funkci tak k mému tehdejšímu úžasu opustil v roce 1992, dva roky poté, co tuto vlajkovou loď české hudební publicistiky 90. let spoluzaložil.
Jak jsme se potkali
To jsme ještě byli mladí a krásní. Někdy v devadesátkách na nějakém festivalu
To jsme ještě byli mladí a krásní. Někdy v devadesátkách na nějakém festivalu
foto: Antonín Volf
Začátek 90. let vůbec přál všemu novému, tedy i novým hudebním časopisům: od roku 1991 vycházel měsíčník Folk & Country a Jirka do něj začal přispívat někdy v první půlce devadesátek. A pak to přišlo: když jsem se stal na jaře 1995 redaktorem F&C, na jedné z nejbližších porad seděl Jirka Černý proti mně. Najednou jsme spolu plánovali témata jeho článků (nejslavnější a nejzásadnější byla asi série Albové milníky českého folku), najednou mě Jiří chválil za kdeco, a protože si nejsem jist, že to všechno nebyla jen náhoda a ne nějaká moje zvláštní zásluha, radši to ani nebudu pojmenovávat. Tykání mi Jiří nabídl poměrně brzy, po telefonu, když jsme spolu něco pracovního řešili. Když jsem položil sluchátko, šéfredaktor Jupp se mě jízlivě ptal, co se tam v tom telefonu přihodilo. Nedivím se: myslím, že jsem se v tu chvíli úplně roztékal, měsíček na hnoji hadr… Druhá půlka devadesátek a možná ještě nějaký rok poté bylo období, kdy jsem se s Jirkou stýkal nejvíc. Zpočátku to byla hlavně relativně intenzivní pracovní spolupráce – a pak ještě něco. Připadalo mi, že takové úžasné vysněné zaměstnání, jako je redaktor hudebního měsíčníku, si musím nějak zasloužit, že na sobě musím pracovat – což byla bezesporu pravda. A věděl jsem, že Jirka pořádá v Praze jednou za měsíc poslechovou diskotéku, tzv. Ro(c)kování. Což provozoval ovšem i za normalizace, pokud nebyl zrovna zakázán, pod názvem Antidiskotéka, ale já jsem tam nikdy nechodil – nedokážu říct proč. Zato teď jsem si řekl, že to bude moje univerzita a za dobu mého redaktorování jsem snad nechyběl ani jednou. Dozvěděl a naučil jsem se tu hrozně moc o hudbě nejrůznějšího druhu – a taky jsem se tu dozvěděl hodně o Jiřím Černém a o jeho přístupu k hudbě a psaní. A bylo to jistě také toto životní období, kdy mě Jirka několikrát komusi představoval slovy – to je můj kamarád Tomáš Hrubý. Proto jsem si dovolil použít toto slovo v první větě článku, protože se samozřejmě jednalo o vztah asymetrický a zvláštní a tak jsem nad tou větou váhal dlouho.
Jak šla 90. léta, Jirka psal pro F&C méně a méně – pokud bych dokázal říct proč, tak je to rozhodně mimo rozsah a zaměření tohoto článku. Nebudu rozebírat ani to, proč jsem začátkem roku 2001 odešel z redakce F&C i já. Zmiňuji to tu jen proto, že se mě Jirka – snad se dá říct, zastal – prostě mně říkal, jaká je to pro časopis škoda, že už nejsem jeho redaktorem, což mně v té době – přiznávám – dost pomohlo. Takže nám zbylo už jen Ro(c)kování. Mimo něj jsme se neviděli příliš často a plánovaná setkání – to bych možná dokázal spočítat na prstech. Pominu-li jiné možné důvody, Jiří měl velkou spoustu známých, obdivovatelů a obdivovatelek, a svou přízeň a pozornost musel, domnívám se, umně dávkovat. Nějaký čas jsme spolu třeba příliš ani nemluvili a pak mně najednou po monotematickém pořadu o Zuzaně Navarové, na který jsem přijel do Čelákovic, Jirka povídal: „Jak tu jsi? Vlakem? Tak já tě vezmu domů. Ale pozval mě k sobě Petr Pospíchal, tak jdu napřed k němu a vezmu tě s sebou.“ A takhle jsem poznal úžasného člověka, bývalého nejmladšího disidenta, pozdějšího velvyslance v Bulharsku a skvělého novináře; s ním, jeho ženou a s Jiřím jsem z ničeho nic strávil skvělý večírek.
Jak jsme spolu ro(c)kovali
Přes zásadní váhu jakýchkoli textů Jirky Černého tak nakonec asi víc ovlivnilo můj život Ro(c)kování. To může být pro řadu lidí stejně divné, jako pro mě dříve zmiňovaná důležitost Houpačky. Dovolím si ocitovat kus textu Jaroslava Riedla (UNI, 9/2023), ve kterém vzpomínal na JČ: „Bylo mi předtím (než spolu vyrazili po vydání knížky Kritik bez konzervatoře na různá setkání se čtenáři – pozn. red.) trochu divné, proč Jirka na ty své pořady jezdí tak intenzivně a proč ho to vlastně baví víc než psaní, které by mělo mít větší dopad a taky jistou trvalost. Četnost jeho pořadů mě udivovala a někdy i rozčilovala – to ve chvíli, kdy mi Jirka vysvětloval, že bychom knížku jistě měli brzy dokončit, ale ať chápu, že při 25 pořadech měsíčně na to prostě nějak nemá čas. Moc jsem to tedy nechápal – neustále se vláčet napříč republikou, pouštět desky v klubech, když totéž může dělat v rádiu pro daleko víc lidí. Teprve naše společné ‚turné‘ mi plně ozřejmilo, co pro Jirku ty pořady znamenají a co on znamená pro své publikum.“ Bylo to přesně tak. V roce 1995 skončil šestiletý soudní proces s Jirkovou první manželkou o určení autorství jejich knížky Hvězdy světových mikrofonů; Jirka prohrál a musel zaplatit Miroslavě Filipové – Černé polovinu honoráře. Pamatuji si, jak nám to na jednom Ro(c)kování oznamoval a dodal něco jako: „Takže se nemusíte o budoucnost tohoto pořadu bát, já budu muset pořádat Antidiskotéky, dokud tenhle dluh nesplatím.“ To byla ovšem jenom výmluva; nevím samozřejmě, o jakou sumu šlo, ale mám pocit, že ji Jiří splácel sice poměrně dlouho, jenže Ro(c)kování (hlavně v Praze) i monotematické pořady (hlavně mimo Prahu) dělal ještě dalších minimálně 20 let, přes stále se zhoršující zdraví. Nějak bez toho pouštění a kontaktu s posluchači nemohl být. Můj diář i Wikipedie se shodují, že poslední Ro(c)kování proběhlo 13. června 2022. Tam jsem ale nebyl, protože jsem byl na služební cestě v Norsku, v době květnového Ro(c)kování jsem zase nahrával několikery Zvukové Hrubky, takže naposledy jsem Jirku slyšel povídat o muzice i životě a pouštět desky 25. dubna 2022.
Z monotematické poslechovky o Jiřím Šlitrovi, září 2020, Benešov
Z monotematické poslechovky o Jiřím Šlitrovi, září 2020, Benešov
foto: Tomáš Hrubý
Jak vlastně Ro(c)kování vypadalo? Tříhodinový pořad s přestávkou uprostřed, v první půli Jiří pouštěl písničky čistě dle vlastního výběru, často to bylo z nových desek, kterých měl samozřejmě mračna, ale nebylo to podmínkou, často se vracel k něčemu, co ho znovu nějak zaujalo a oslovilo. Mezi písničkami mluvil o následujícím interpretovi, rozhodně ne podle jednoho mustru, takže se málokdy opakoval; jedním slovem skvěle. Na závěr první půle přečetl seznam desek, které měl s sebou, a vyzval posluchače, aby napsali, co chtějí pustit, popřípadě svoje dotazy. A ve druhé půlce hrál na přání, četl vzkazy a odpovídal na dotazy. Stylově byl obsah jeho obří brašny s cédéčky a – jak říkal – s asfalty většinou folkový, rockový, bluesový a z chytřejšího popu, poměr cizojazyčných a českých nahrávek bych z dlouhodobého pohledu odhadl na 60:40. Občas pustil něco ze svých milovaných oper, občas něco, co měl rád, ale jako publicista se tomu věnoval okrajově nebo vůbec (jazz). V 90. letech se Ro(c)kování konalo v sále Elektra v bývalých Dopravních či Elektrických podnikách na Vltavské. Přišlo mi, že je to skvělý sál pro poslechovky: stolová úprava, dostatečně velký, s dobrým zvukem, zařízený tak, že se pozdě příchozí mohli vplížit a nerušili, v podstatě v centru. Za povodní 2002 byl vytopený, ale Ro(c)kování přečkalo v exilu a ještě se vrátilo. Za nějaký ten rok ale v KD Vltavská naneštěstí vyměnili dramaturgy nebo manažery či co to bylo, zkrátka nová garnitura usoudila, že dosť bolo Černého a dali mu výpověď. Pravidelné zařazení Ro(c)kování do programu okamžitě nabídli pánové z Unijazzu a Jiřího pořad se od té doby až do zmíněného června 2022 konal v KD Kaštan v Břevnově. Vím, že za čas buď zmíněné vedení na Vltavské dostalo rozum, nebo se zase vyměnilo; v každém případě Jiří Černý dostal nabídku, ať se vrátí. Vzkázal, že mu Unijazz pomohl, když potřeboval, a tak on se na ně určitě nevykašle. Samozřejmě mně to mrzelo – Kaštan mám moc rád, ale je to skvělý prostor na jiné události, dle mého názoru – nicméně musel jsem Jirkův pevný postoj opět ocenit. Kromě Jiřího a jeho hudby bylo na Ro(c)kování určitě důležité i publikum: semknutá parta často opravdových znalců hudby a mimořádných lidí. Ne že bych se tam zrovna já se všemi skamarádil, ale mám odtamtud pár více či méně dobrých známých a pocit skvělé atmosféry. Určitě se tu musím zmínit o úžasné Dáše Dvořákové, která zajišťovala Ro(c)kování už na Vltavské a pak s ním přešla do Kaštanu. V době, kdy už Jirka velmi špatně chodil, byli také nesmírně důležití Black Drivers – parta, kterou dal dohromady Jirkův kamarád z basketbalu Petr Smetánka a kteří „na směny“ vozili Jirku do Kaštanu, ale samozřejmě i na poslechovku třeba na Valašsko, když tam byla.
Tím se dostávám k Jirkovu zdravotnímu stavu: v posledních letech ho trápila hlavně artróza, která bývalému velkému sportovci znemožňovala pohyb bez holí. Už dříve měl ale poměrně ošklivý pobyt v nemocnici, kdy jsme se o něj dost strachovali. Psychicky to podle mého názoru všechno ustál velmi dobře, až do zmiňovaného konce jeho aktivní práce byl víceméně bez problémů. Bylo vidět, že se rychleji unaví, dělal o něco kratší pořady, mluvil pomaleji. Ale myslelo mu to dobře, a přestože se ke konci víc ptal, jestli je dobrý zvuk a hlasitost akorát, myslím, že i stále dobře slyšel. Možná, kdyby chtěl nějaký necita „hvězdičkovat“ Ro(c)kování, tak pořad z roku 2001 by dostal víc bodů než pořad z roku 2021. Ale na návštěvě to vůbec nebylo znát, naopak: nadšených příznivců přibývalo, občas se nedalo do Kaštanu málem vejít, jako by si už nikdo nechtěl nechat nic od JČ ujít. V těchto posledních letech už Jirka, pokud vím, vlastně ani nepsal o folku či rocku. Tomu předcházely roky, kdy si stěžoval, že po něm redakce chtějí články o jeho - zejména rockových – vrstevnících, ale on by radši psal o někom mladším, nadějném, nastupujícím, že to přece pořád sleduje (a některé desky z Ro(c)kování to dokládaly). No, myslím, že rozumím oběma stranám. V každém případě i toto mohl být důvod, že v posledních letech psal hlavně o vážné hudbě, o operách. Ale jsem přesvědčen, že tam byl i jiný důvod, jakýsi oblouk, kterým se Jirka vracel na začátek života (asi víte, že první hudba, kterou JČ poslouchal i o které psal, byla klasika, zejména opery). Taky v posledních letech z jeho poslechových pořadů v podstatě zmizely odpovědi na dotazy posluchačů a Jirka mnohem víc mluvil o sobě – o dětství a své mamince, o sportovním mládí, o spoustě zajímavých momentů ze svého profesního života, o svých pobytech na chalupě v dolňácké Lužici (fascinovalo mě, že má chalupu skoro u slovenských hranic, kam jede jenom jednou za rok v létě na dovolenou), o své milované dceři Kačce a později i neméně milované vnučce. Vím, že jednou (možná 2019 – omlouvám se, nejsem schopen to teď dohledat) jsem šel ze zvědavosti do proslulého strahovského klubu 007 (nikdy dřív jsem tam nebyl) na Jirkův pořad, který nebyl nijak otitulkovaný. A na místě jsem zjistil, že je to do značné míry monotematický pořad, ale místo obvyklé hudební hvězdy je tématem Jirka sám. Některé dosud separované historky se mi tam secvakly do „filmu o životě“ a byl jsem moc rád, že jsem se tam vyskytl. A na Jirkovi bylo znát, že je moc rád, že si tento večer uspořádal.
Co je důležitější než něco jiného, aby se to sem ještě vešlo
Jirka měl neuvěřitelně zdravé sebevědomí, které se neprojevovalo ani v nejmenším nabubřelostí, jako to často bývá. Velmi často mluvil o tom, jak je vděčný za to, že může dělat v životě to, co ho nejvíc baví, a ještě se tím živí. Ale dobře věděl, že pro spoustu lidí je velký guru a uměl v tom tak nějak samozřejmě chodit. Skvělá bývala Ro(c)kování v únoru, zhruba touto dobou, kdy spousta posluchačů přinášela Jirkovi láhve dobrého červeného, různá raritní cédéčka a jiné dary. Jiří se rozhodně neupejpal, děkoval a radoval se, s chutí vyprávěl, co dostal k narozeninám v Brně a co ve Valmezu… Skvěle vypovídající věta k tomuto tématu, kterou jsem několikrát slyšel, byla (zpravidla před větším množstvím skvělých muzikantů): „Já jsem Jiří Černý a na nic nehraju.“ Přestože měl neuvěřitelné znalosti a všechno měl dobře připravené a vyzdrojované, taky dělal chyby – jak člověk časem zjistil – zejména na Ro(c)kování, což byla přece jen do značné míry improvizace. Uměl poděkovat za doplnění či opravení, omluvit se za chybu – a vůbec si z toho nic nedělal. Myslím, že tento aspekt pěkně ilustruje jeho následujících pár vět (omlouvám se, nevypátral jsem zdroj): „Mě baví všecko možný, což může být pro novináře výhoda i nevýhoda: ve všem se vyznám trochu a v ničem pořádně. Taky netrpím mindrákama, že už třeba nemůžu běhat a jezdit na kole, a že se belhám s nordickými hůlkami. Ne že by mě to bavilo, ale že bych se tím žral? To vůbec. Nebo že jsem se nikdy nenaučil pořádně anglicky, přestože angličtinu přes padesát let používám. No, co? Mindráky z toho nemám." Ne, mindráky opravdu neměl z ničeho.
Kdybych měl říct, kdy nejvíc mně Jirka pomohl? Jednou jsem se k němu obrátil pro radu, ale obávám se, že to možná neznělo jako „pro radu“, ale spíš „pro politování“, možná jsem měl v té době pocit, že mi hudební publicistika nevrací tolik, co do ní dávám. Pamatuji si, že mně odpověděl dost krátce a dost chladně, že mě to možná v tu chvíli celkem mrzelo. Teprve o dost později jsem si uvědomil, že mi vlastně řekl, že když chci psát o muzice, tak to puzení musí být natolik silné, že se nebudu ptát, co dostávám zpátky. Od té chvíle jsem v tomto směru naprosto vyrovnaný (mrzí mě maximálně to, co nestíhám) a jsem za těch pár slov Jirkovi velmi vděčný. Taky si pamatuji, kdy se naposledy vyjadřoval k nějakému mému dílu. Přinesl jsem mu, celý dychtivý, někdy na konci roku 2014 album BonsaiHistorka (nahrávky z let 1982 – 1988), které jsem spolusestavoval a spoluvytvářel. Trošku – zdálo se mi – znuděně polistoval bookletem, sem tam se na něco zeptal a potom povídal: „Co tady to ‚speciální poděkování‘? Ať přemýšlím, jak přemýšlím, tak mně vychází, že je to to samé, jako zvláštní poděkování, ne?“ Tak jsem na několik vteřin strnul, zalapal po dechu a pak jsem připustil, že je to samozřejmě to samé, že není důvod používat cizí slova tam, kde jsou k dispozici adekvátní česká, a já že jsem pako. Dodneška si myslím, že mě tenkrát trochu zkoušel, jestli mi ještě záleží na tom, co mi říká. V jednom z nejbližších Ro(c)kování pak Historku a mě zejména vychválil tak, že jsem nevěděl, jak se tvářit. To byl Jiří Černý.
Co se týče různých ocenění, tak vím, že Jirka měl velkou radost z Čestného občanství Prahy 7, protože byl prostě hrdý občan Letné. Nevím, jak si cenil Ceny ministerstva kultury za přínos v oblasti hudby (2013) – asi jsem s ním o tom nikdy nemluvil. A možná jsem se ho neptal ani na pocity z ceny, ze které jsem já měl největší radost za něj – Anděl za rok 2019, uvedení do Síně slávy, jako první ne-hudebník v její historii.
Možná by se slušelo, abych připojil nějaký text toho, o kom celou dobu píšu. Těžko vybírat, těžko nad míru zvětšovat rozměr článku, tak možná jen jednu malou ukázku. Napřed ale napíšu, že jestli se chcete dozvědět cokoli o Jiřím Černém, tak rozhodně doporučuji už zmíněného Kritika bez konzervatoře od Jaroslava Riedla, nesmírně dobře napsaný knižní rozhovor. A pokud chcete něco od Jiřího, tak všechny jeho spisy sebralo a v šesti tlustých dílech vydalo úžasné nakladatelství Galén (stejně jako Kritika bez konzervatoře) pod titulem Jiří Černý na bílém. A teď ta ukázka. Dodnes si pamatuji, jak jsme v redakci F&C sténali rozkoší nad krátkou větou, která byla zapsána (F&C 2/1995) jako P.S. za Jirkovou recenzí brontosauřích Zahrádek (snad si booklet pamatujete, nebo ho vezměte do ruky): „Obalová fotografie Jana Saudka se k Nedvědově hudbě hodí tak, jako by se hodila ona k Saudkově výstavě.“ Všechno, co jsem se snažil neuměle popsat ve čtvrtém odstavci tohoto textu, je tu naživo.
Nevím, jestli jsem své vzpomínání udržel v rozumných mezích; teď už je rozhodně čas jenom na sečtení a podtržení. Samozřejmě, Jiří Černý se uměl narodit v pravou chvíli. Trefil se do doby, kdy hudební kritik a publicista byl hrdina své doby, kdy posluchači hltali radiovou hitparádu a kdo chtěl být frikulín dávno před tím, než toto slovo existovalo, tak musel umět citovat z článků právě vyšlé Melodie. To už samozřejmě nikdy nebude a žádnému českému hudebnímu publicistovi už nebude vydán šestidílný souhrn všech jeho článků, který by byl dost rychle rozebrán. Jistě ale tušíme, že to nestačí: takovou šanci měly přece stovky pisálků. Mezi nimi trčí Jiří Černý se svým talentem, pracovitostí, citem pro hudbu, porozuměním.
Úplně nakonec jen pár, snad vhodných slov z Jirkova pohřbu (24. 8. 2023), který se konal v zaplněném kostele u (katolického) Salvátora. Nevím proč, když Jiří všude deklaroval, že je evangelík, nicméně kázání, z něhož budu citovat, měl evangelický farář a (kromě mnoha dalšího) křesťanský písničkář Miloš Rejchrt. „Na Jiřím Černém jsem oceňoval, že jako kritik jednoznačně rozlišoval autora a jeho dílo. Dílo dokázal soudit nekompromisně a břitce, autora ne. S touto jeho pracovní metodou mi jde dohromady představa apokalyptika Jana, že skutky jdou za těmi, kdo v Pánu zemřeli. Ty tam nahoru teprve dojdou, tam ta zásilka bude rozbalena a bude jasné, že to je naše, ale nejsme to my. Provázanost nás samých s našimi skutky a role Božího milosrdenství v tom všem se teprve ukáže.“
Amen.
Tomáš Hrubý

Sdílet na...
Komentáře pro tento článek
Přidat Nový Hledat RSS
Jméno:
Email:
 
Název:
Naše hlavní město
 antispamová kontrola
UBBKód:
[b] [i] [u] [url] [quote] [code] [img] 
 
 
:-D:-):-(:-0:shock::confused:8-):lol::-x:-P:oops::cry::evil::twisted::roll::wink:
:!::?::idea::arrow:
 
Internetové odkazy vkládejte pomocí UBBKódu (4. ikona zleva)!
 
Petr Ovsenák  - Díky   |213.226.237.xxx |26.02.2024 22:04:32
Ahoj Tomáši, díky za parádní článek, smekám..
Tomáš Hrubý   |Manager |29.02.2024 20:06:12
Pánové, děkuji za Vaše milá slova.
Snažil jsem se. A hlavně jsem chtěl, aby to vůbec toho 25. 2. bylo napsané. Cítil jsem silně, že jsem dlužník.
Franta K. Barták  - Skvělý článek   |Registered |28.02.2024 18:42:19
Moc díky za článek!
Mnoho věcí jsem netušil a teď mám konečně ucelenější obraz.

3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved."

 

Kalendář

<< Duben 2024 >> 
 Po  Út  St  Čt  Pá  So  Ne 
 1 2 3 4 5 6 7
 8 9101114
1521
2223
29     

Přihlášení

mod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_counter
FOLKtime.cz
 

Poslechněte si...

  • Country Rádio
  • Rádio Folk
  • Rádio Proglas
  • Rádio Samson
  • Rádio ČRo Olomouc
Library zlib