Mně se ta holka vod začátku nelíbila. Myslím Evelyn. Vono je svym způsobem zajímavý, dyž s váma začne jezdit na vandry Američanka, žejo, ale vocaď pocaď.
Přivedla ji vlastně Merina. Napřed byla tajuplná, že budem v sobotu zírat, a pak s ní přijela na kemp. Moc jí to teda nevyšlo, protože se ukázalo, že Mamlas už Evelyn zná z hospody, prej z něčích narozenin. Vona si ho teda nepamatovala. Mamlas to po straně komentoval, že neni divu.
Samozřejmě, dyž máte v partě najednou holku z Ameriky, je to jiný. Předně jí musíte napřed vysvětlit spoustu věcí. Nejen jak se chovat v lese a u vohně a tak. Ale taky, že tramp neni nadávka. Nebo že sou v lese jahody a maliny, kerý se můžou jíst, přestože sou divoký, jak jim řikala. Houby asi třikrát vodmítla, ale nakonec si dala taky, dyž vysledovala, že neumíráme. Jenže vona třeba prvně viděla krávy na louce! To mně teda s těma kovbojskejma písničkama moc nepasovalo dohromady. Jenže pak sem to rozebíral se Skalákem z Jelení studánky. Taky byl ve Státech, asi měsíc. Říkal, že půlka Amíků je fakticky přesvěčenejch, že mlíko se získává prostě z krabic v supermarketu.
Musí se teda nechat, že Evelyn se to všecko strašně líbilo. Byla prostě nadšená přírodnim životem. Nejen spanim pod širákem a ve srubu. Vona jásala i v těch blbejch chatařskejch koloniích, jaký tam mají roztomilý zahrádky a sami si pěstujou petržel a rajčata! V Americe to nikdo nedělá. Pomalu sme se za ni museli stydět, my sme v maskáčích táhli mezi chatičkama a hrdě sme je ignorovali, Evelyn se rozplývala nadšenim u každýho druhýho plotu a chtěla se s masňákama kamarádit. Naštěstí jí nikdo nerozuměl.
Já teda vůbec ne. Nakonec, po třech měsících, sem byl schopnej pochopit, dyž třeba chtěla něco podat. Můj anglickej slovník se za tu dobu rozrost asi na dvacet slov. Možná to neni moc, ale každopádně je to desetinásobek původního yes a ajlavjů. A vo hodně víc, než co se naučila vona česky. Napřed s ní mluvila jen Merina, kerá je učitelka angličtiny, a trochu Singer. Vostatní sme využívali jejich tlumočnickejch schopností. Pak se věčina lidí naučila nějak dolámat. Teda kromě mě a Renďáka. No a pak sme se na potlachu Šedejch vlků potkali s Willym.
Willy je takovej ten typ proamerickejch nadšenců, kerý kolikrát nevyléčí ani návštěva země zaslíbený. Von tam teda eště nebyl, ale podle řeči byste usoudili, že tam nejmíň pět let pracoval. Což je u dvacetiletýho scestnej vodhad, to dá rozum. U Willyho by byl scestnej vodhad, že pracoval i jen pět měsíců. Kdekoli na světě.
Pochopitelně, sotva zjistil, že je v dosahu příslušnice národa bohů, hned se s ní seznámil. Nebylo to vod věci, páč esli ten kluk krom balení holek něco fakt umí, tak je to angličtina.
V daným případě měl voboje takříkajíc pod jednou střechou.
Ale nebylo to jeho vobvyklý vzplanutí na tři neděle. Willy se fakt zamiloval, ačkoliv den předtím by se eště bil v prsa, že to nedokáže. Bylo to vo to divnější, že na rozdíl vod normálních českejch holek mu Evelyn nebylo proč závidět. Na druhý straně chápu, že u bohyně prostě přehlídnete nedůležitý detajly, jako třeba řídký vlasy, pršák nebo prsa po tatínkovi.
No, byla to z toho láska jako trám a Willy začal jezdit s náma. Mělo to svý plusy a mínusy. Von neni špatnej kluk, vtipy může vykládat celou noc a písničky hrát další tři noci, takže mu vodpustíte, že má tulení nemoc a jasnozřivě se zdejchne, jakmile hrozí dělání dřeva nebo něco. Jenže v jeho přítomnosti si žádná děva nebyla jista svým srdcem a žádnej chlap svym žracákem. Přestože vod spatření Evelyn přestal vnímat zbytek ženský populace, naše holky stejně udělaly, co mu na vočích viděly. Vobyčejně to byl můj maďarskej guláš.
Vypadalo to, že si naši Američani fakt rozuměj. Většinu času von něco hrál a vona zbožně naslouchala, nebo ji nutil povídat vo Júesej. A několikrát za den se spolu vypařili, protože si šli zahulit trávu. Postupně, jak se čas Evelyninýho vodjezdu, si víc a víc leželi v náručí a  podle Willyho řečí sem pochopil, že si plánujou společnej život ve Státech. Začal se ptát nejen na vízum, ale přímo na vystěhování.
A jakmile se vodhodlal nastabilno makat, aby si vydělal na letenku, pochopil sem, že sme byli svědky zázraku vobrácení.
Bylo to pozorovatelný i v jinejch dimenzích. Například sme čekali, že se pár dní po rozloučení votřepe a sbalí první holku v dohledu. Nestalo se. Choval se k nim hezky, mile, ale s vodstupem. A pak začal prodávat svoje věci. Taky rozdal všelijaký ty zdobený pytlíčky, korálky na krk a různý památky, co mu holky za léta navyšívaly. Nechtěl to táhnout přes oceán. A v říjnu, na našem výročáku, všem se zamženym zrakem předved letenku, nechal si vod holek probrečet kongo a dojemně se s náma rozloučil. Vypadal, že má tu Ameriku na doživotí.

*

Zrovna jsem si chystala prádlo do pračky, když se ozval zvonek, tak jsem vyšla ven. Před domkem stál takovej fešák kluk s obrovským rancem na zádech a s kyticí v ruce. Smál se na mě a ptal se po Evelyn.
Řekla jsem po pravdě, že už tady nebydlí. Trochu znejistěl a ukázal mi dopisní obálku. Uklidnila jsem ho, že je na správný adrese, ale ta holka už je pryč. A protože jsem zahlídla na obálce Europe, hned mě napadlo, kdo to je. Taky rozhodně neměl přízvuk jako místní. Mluvil jako profesor.
Pozvala jsem ho dál, ale odmítl. Prej nebude obtěžovat a ať mu dám její novou adresu. Řekla jsem, že ji nemám a že by mě samotnou zajímalo, kde je teď a kdo mi zaplatí nájem za půlku minulýho měsíce. To už po úsměvu nebylo ani památky, trochu mátožně mi poděkoval a chtěl odcházet. Pak se vzpamatoval a jestli prej neznám nějaký její přátele.
"Pojďte dál," povídám, "v tomhle větru tady za chvilku nastydneme. Vy budete asi ten z té východní Evropy, ne?" Posadila jsem ho v parádním pokoji, tu kytku dala do vody, uvařila pro oba kafe a nalila mu panáka.
"S přátelema to bude těžký," říkám. "To víte, já jsem s ní po večerech necourala. Možná byste se doptal po hospodách. Ale v kterých vám neporadím. Vy jste ten Willy? Hodně o vás mluvila," potěšila jsem ho.
Zase se trochu rozzářil. "Byli jsme domluvení, že přijedu co nejdřív. Psal jsem jí, je to tak dva týdny," posteskl si. "Přece ten dopis musela dostat?"
To víte že došel. Dopisy nájemníků zásadně neotvírám, ale ze schránky jsem ho vyšťourala. Potvora, nevrátila mi ani klíče, musela jsem všude nechat vyměnit zámky. Myslela jsem, že jí třeba píšou rodiče. Hned bych se na ně obrátila skrz to dlužný nájemný.
"Nojo, ten dopis tady je, mladej pane. Můžu vám ho přinést. To víte, to už tady nebyla. Helejte se, máte za sebou dlouhou cestu, já vám donesu kousek pizzy, ne? Je mražená, v mikrovlnce to bude hned."
Musela jsem se na chvilku uklidit z dohledu. Potřebovala jsem si rozmyslet, co všechno mu mám říct. Ta mrcha Evelyn! Takovej kluk jak obrázek, a určitě i vzdělanej. Pravda, ze začátku mluvila pořád o něm. Já sice hovory nájemníků zásadně neposlouchám, ale všem kamarádkám vyprávěla do telefonu, že se bude vdávat, jen co ten její přiletí z Evropy. No a pak to postupně utichalo, i když nějaký dopisy myslím ještě byly. Načež se objevil Georges.
Prvně jsem ho načapala, když jsem po ránu odjela na nákup a hned se vrátila, poněvadž jsem si zapomněla kreditku. Zrovínka se snažil odejít. Hned jsem si Evelyn podala. Ukázalo se, že u ní už párkrát přespal. No, nejsem ničí anděl strážnej, holka byla dospělá, tak jsem se nakonec dohodli, že se k ní může nastěhovat, když bude platit.
Ale za pár dní už mi došlo, že to byla chyba. Já si soukromýho života nájemníků zásadně nevšímám, není to moje věc. Jenže člověka chtě nechtě napadne, jak dlouho asi vydrží v práci, když tam chodí každej den nevyspalá, pytle pod očima, duchem nepřítomná? Bodejť ne, vraceli se z baru nejdřív kolem třetí ráno. Georges vstával tak k polednímu, ten si práci teprve sháněl. Kdy, to nevím. Nevytáhl paty z domu před osmou večer, co spolu vyráželi do města.
A kdyby jenom to. Čím dál častěji jsem měla dojem, že kdykoli otevřou dveře do svýho pokoje, cítím nasládlej kouř. Ne z cigaret, to poznám. Občas byli jak náměsíčný, potkali jsme se třeba na schodech a oni na mě koukali, kde se tam beru a který je století. Nebo se chechtali jak blázni. Georges neuměl moc anglicky, ale u ní jsem taky občas netušila, o čem mluví. Matka nemůže být k takovým věcem Ihostejná, když jsou v domě dvě děti deset a dvanáct let. To tak, aby mi přišlo protidrogový komando prohledávat barák! Tak jsem jim řekla, že od prvního budu ten pokoj potřebovat. A za dva dny byli v tahu.
Dojedl pizzu, poděkoval a znovu se zeptal, jestli opravdu nemám žádnou adresu, telefon, cokoli o Evelyn. "Nic. Ani o ní, ani o tom klukovi, co tady s ní bydlel. Vy ho neznáte? On byl taky tam od vás, z Evropy. Z Řecka. Nějakej Georges."
Potřeboval chvíli na to, aby to strávil. Pak zase tak hezky za všechno poděkoval a zvedl se. Zajímalo mě, kam teď půjde. Bude cestovat po Americe? Nebo se vrátí domů?
"Ještě nevím jak. Prodal jsem zpáteční letenku," prohodil jakoby nic. Tady máte ty mladý fanfaróny! Letí za holkou přes půl světa a o nic dalšího se nestarají. Pak se ještě zeptal, jak se dostane k přístavu.
"Hej, mladej pane! Kytku jste tady zapomněl," vyběhla jsem za ním až na ulici.
"To je pro vás," mávl rukou a ani nezpomalil.
Nádherný růže, musely stát moc peněz. Vyhodila jsem jen tu cedulku s jménem. Škoda, byla pěkná, krajková, se zlatýma prstýnkama.

*

Dohodli sme se s Jimem, že když ráno jedem, není důvod nezajít si eště večer na dvě piva. Mysleli sme to fakt vážně, jenom dvě piva, nebyl důvod chlastat. Dokud sme nenarazili na toho maníka.
V baru člověk potká kdejaký lidi, ale von byl nápadnej. Teda napřed ne, běžnej týpek v džínách a svetru, s báglem. Dokud nepromluvil. "Anglán," prohodil sem k Jimovi, ale ten se se mnou začal hádat, že ne. Že normální anglickej kluk by nemluvil tak spisovně. "Třeba je to študák na úrovni," řikám, ale Jim namít, že takovej by neseděl tady. To mělo něco do sebe.
No, vsadili sme se a šli sme se ho zeptat.
A víte že nám to neřek? Teda že není Angličan, to přiznal. A jinak prej máme hádat. Naše sázka teda nabyla nový podoby. Že budem střídavě hádat, a kdo neuhodne, vobjedná rundu. Celkem bez potíží sme se dohodli na balantince. No a kdo prohraje, platí.
Asi tak po třetím panáku mi došlo, že ta sázka má drobnej zádrhel. Že totiž Willy, ten náš novej kámoš, nemůže prohrát. Tou třetí skleničkou sem si jistej, protože to je přesně ta hranice. Člověku to eště jasně myslí, že na takovou věc vůbec příde, a zároveň už je mu to jedno. Takže to muselo bejt kolem třetího frťana. Kolik jich bylo celkem, nevím.
A doteďka nemám šajn, vodkuď ten kluk je! Eště si pamatuju, že neni ani Němčour, ani Švéd, ani Holanďan - to sem tipoval já - ani Talián, Francouz nebo Australan - to byly Jimový balantinky. Teda nemůžu vyloučit, že nám to někdy v průběhu večera i řek, ale to už sem měl hlavu jak sídlo Organizace spojenejch národů, takže lituju.
No, nebavili sme se teda jenom na todle téma. Napřed chtěl, esli prej nevíme vo práci a laciným noclehu. Vyvedli sme ho z bludu, páč nejsme místní, žejo. Postupem času z něho vylezla taková sentimentální historka, že se na něho nejspíš vybodla holka, tak sme ho vyslechli a ujistili, že to tak fakt vypadá. Každej sme mohli posloužit ňákym podobnym příběhem, takže sme si hezky povídali a noc mile ubíhala ve vzájemný důvěře.
Jako už mockrát se ten večer potvrdilo, že suchozemská krysa halt nemá ten splav co my. Na moři je prostě čas na trénink, v tom to je. Eště sme pořád hádali národnost, ale už sme s nim dycky museli zatřást, aby vyslech novej nápad. Zavrtěl hlavou, ale dál nic neřek! V tom byl charakter. Pak sem si všim, že se takový dva hajzlíci vochomejtaj podezřele blízko jeho báglu. Houkli sme na ně, a voni měli eště hubu. Tak Jim jednomu trochu natáh a barman se začal tvářit, že ho moc těšilo a zejtra je taky den. No, vono zejtra už bylo.
Willy se ukázal neschopnej samostatný chůze, tak sme ho vzali mezi sebe, jeho bágl sem si hodil na záda a přemejšleli sme, co s nim. Bylo to na pováženou, eště tak ho hodit někam do hotelu, ale eslipak by na něj měl?
A ty dva černý se nevzdalovali z dohledu. Nakonec měl Jim geniální nápad. Vemem ho na loď! Zachráníme ho vod přepadení, v pohodě se vyspí, a zejtra dořešíme tu sázku. Zatím sme to zatáhli napůl. Samo že sme nebyli tak našrot, abysme zapomněli, že se ráno vyplouvá. A to nám přišlo jako parádní fór!

*

První, kdo mě o tom nepříjemném problému informoval, byl lodní lékař. Zamyslel jsem se, jestli nemám o přítomnosti černého pasažéra uvědomit společnost, ale rozhodl jsem se to řešit sám, pokud se nenaskytnou další potíže.
Samozřejmě jsem si nechal oba provinilce zavolat. Byl to elektrikář Stocker a kuchařský pomocník Torres. Nasadili předpisově zkroušený výraz v domnění, že budu kázat o možném nebezpečí. Suše jsem podotkl, že ten muž bude muset být zřejmě dopraven zpět na náklady společnosti. Jim pak bude strhávána příslušná částka z platu na zapravení ceny letenky. To zapůsobilo. Zdálo se, že pochopili, co si zavařili.
Odhadl jsem ještě přibližnou cenu letu a pak je potěšil konstatováním, že mají štěstí - teď mimo sezónu to bude patrně levnější. O kolik, nevím.
Překotně se omlouvali a slibovali, že se už nikdy nic podobného nestane. Ujistil jsem je, že s tím počítám, jinak by byli už touto dobou nezaměstnaní. Zatím to mají podmíněně.
Dohodli jsme se, že případ dořešíme, až se seznámím s černým pasažérem osobně. A pak mi oba poněkud zmateně vyprávěli, jak k incidentu došlo. Nemohu říci, že by mě to nepobavilo.
S lékařem jsme se domluvili, že přivede toho člověka, jakmile bude v pořádku. Řekl o něm, že otravu alkoholem sice nemůže úplně vyloučit, ale spíš to vypadá na kombinaci opilosti s vyčerpáním a depresí.
Přišel kolem druhé hodiny odpoledne. Sympatický mládenec, podle očekávání poněkud bledý. Jménem společnosti i svým jsem se mu omluvil za chování mých zaměstnanců a také za to, že jsme byli nuceni prohledat jeho osobní věci kvůli dokladům. Je mi dvojnásob líto, k čemu došlo, neboť z razítka v pasu vyplývá, že v USA strávil pouze jediný den! Nejde-li o nenávratné zameškání něčeho důležitého, ať se pokusí brát celou věc jako ošklivý vtip. Ihned po přistání obdrží letenku zpět, o další prokazatelné škody by bylo nutno se soudit.
Mladík mě překvapil. Člověk neví, co si má o tom národě myslet, četl jsem před lety o sametové revoluci a pak už jen o okrádání cizinců pražskými taxíkáři. Ten hoch odmítl letenku se slovy, že jde i o jeho prohřešek, neboť na loď nastoupil patrně bez použití násilí, byť o tom nevěděl. Opil se ovšem také dobrovolně, takže je nemorální, aby za něj trpěl někdo jiný. Jeho angličtina byla stejně vybroušená jako tato úvaha. Pak ještě požádal, zda by si mohl náklady na stravu odpracovat.
"To samozřejmě nepřichází v úvahu, mladý muži. Krom toho máme plný stav a žádnou výpomoc nepotřebujeme," upozornil jsme ho. "Považujte se na lodi za mého hosta."
Rozjasnil tvář a vřele mi poděkoval. Ještě jednou se omluvil za komplikace, které jeho přítomnost na lodi působí, a zeptal se, kam vlastně plujeme a jak dlouho plavba potrvá?
"To vám dosud nikdo neřekl?" užasl jsem. "No, ještě tady s námi pár dní pobudete. Pětadvacátého přistaneme ve Štětíně, Polsko."

______________________________________
Iva  Synáková - Tapi
2. místo v próze Oldpsavců
Trapsavec 1999