Slunce mě připejkalo k asfaltu pod velikým topolem u Tábora, kde jsem marně uhejbal polední výhni a marně a marně pokyvoval rukou, sotva od Jordánu zahřměl motor. Zůstal jsem tu poslední a polykal rozpálenej prach silnice od časnýho dopoledne, hlad mi už dávno utáh' žaludek do svěráku, ale nemoh' jsem to vzdát, což kdyby tudy frčel zrovna vysloužilej tramp a poznal svoji rasu.
V polední výhni mlaskaly pneumatiky auťáků v roztaveným asfaltu hodně zřídka a upocený polonahý šoféři ve slamácích snad ani neregistrovali moji mátoživou postavičku, kterou vír prachu za každým auťákem vždycky víc připodobnil šedožlutýmu
nánosu příkopů. Pochopil jsem, že bych dneska férovou hrou přišel určitě o zdravej rozum. Okopal jsem už z nudy všechny patníky, oloupal kůru z topolu a zpřevracel každej šutýrek.
Naproti za silnicí se třásl vzduch nad rozžhavenou flotilou vojenskejch gazů a v zaběleným okně dřevěnýho baráku visely pruhovaný pyžamový kalhoty - marodka - obvazy - blesklo mi to v hlavě jako karbaníkův poslední trik.
Rázem jsem ožil tou špatností a vůbec mi nepřišlo líto ústupu až do středu města. Bůra stačil na balík a už jsem běžel zas nahoru topolovou alejí - tak. Ve skrytu jsem seděl a pečlivě omotával bosou a špinavou nohu, pěkně jak nás to učili někde v lyžařským kurzu, nebo na vojně, jen paleček luftoval. Taky leukoplast navrch, aby bylo vidět odbornou práci. Stíny topolů už pomalu přelejzaly silnici, ale slunce pálilo neúnavně, proklínaný stejně nevděčně jako v zimě severák, co se zakusuje do tváří. Občas proplul i zahraniční bourák, ale teď jsem věřil matinkám, co nabádaj' starýho, aby jel opatrně. Připadal jsem si chviličku jako krysa, ale pak se mi vybavily ohrnutý pysky a mastný obličeje dopoledních šoférů.
Opřel jsem zafačovanou nohu o patu do pózy trpitele a sledoval jak tudor doběhnul jen pár metrů za můj topol a stál Chtělo se mi rozběhnout se k tomu zázraku, ale s mučednickou grimasou jsem doťapkal k vozu.
"Dali vám tetanovou injekci?" zeptala se přívětivá paní, co mi ochotně udělala místo na zadním sedadle. "Měli by ten Jordán konečně vyčistit, to už je kolikátej případ a koupou se tam i malý děti. Já pořád myslím na toho svýho - jel na kole na sever a vůbec nepíše, už je tam týden."
Jak jsme tak frčeli, vztahovali zbědovaný kámoši ruce k našemu vozu. Kdyby to šlo, zamával bych jim bílou hnátou, ale třeba by to taky slupli a ještě mě litovali.
Když se pak nad západem vysunula bariéra mračen a zablejsklo se na časy, šéf mýho zázraku si nadzdvih' černý brejle a přibrzdil u refýže: "tak my už dál nejedeme, hodně štěstí - nezlobte se, jsme z Pankráce, tady už máte tramvaj a vezměte si ještě těhle pár jablek, ať se vám to brzy zahojí."
V tramvaji jsem nabídnutý místo odmít' a zalez' dozadu do kouta. Cítil jsem totiž jakoby mi z ruky vypadávaly utajený cvikový esa.
Přetištěno za sbírky Vandrákův rok
