"Každý ztracený pes snadno v cizím prostředí podléhá stresu, je nešťastný, zoufalý, mnohdy Vás hledá. Pokud se nakonec vzájemně najdete, nehubujte psa."
Monik slila polévku s játrovými knedlíčky z talíře zpět do kastrůlku. Osm hodin a on nikde. Zase někde v parku obdivuje sněženky. Každé jaro takhle magoří. Loni v březnu si koupil video a hromadu filmů jako "Divočinou Severu" nebo "Tenkrát na západě". Taky se přestal holit, což mu vydrželo až do září, kdy ho nějaká paní v autobuse pustila uctivě sednout. Letos v únoru začal místo talíře jíst z ešusu, nejlépe lžičkou a zavíracím nožem. Před týdnem se přestěhoval z ložnice do spacáku na balkón. Rok od roku je to horší. A to máme teprve duben.
"Ahoj miláčku," bouchly dveře v předsíni.
"Jestli máš hlad, ohřej si polívku sám. Já to furt připravovat nebudu, až se ráčíš milostivě vrátit," vyjela Monika pamětliv poučky své maminky, že buranské chování se musí rázně zatrhnout od samého začátku.
"Nechci nic, jsem skrznaskrz nasáklý jarním povětřím. A taky jsem se stavil na jedno v hospodě." Jára zmizel do obýváku a podle melodie, která vzápětí zahřměla pokojem, pustil Sedm statečných. Monika chvíli poslouchala za dveřmi. Jára posunul stůl, vybalil spacák a...? Zvědavost ji nedala a pootevřela dveře, tak na jedno oko. Jára seděl zabalený ve spacáku pod otevřeným oknem a pucoval boty.
"Zítra jedu na vandr," oznámil jí bojovně, jen zavanul místností průvan. Z obrazovky zazněl výstřel. První ze statečných padl k zemi.
"Zase někam chlastat," vyjádřila svůj názor Monika sotva polohlasem, protože rodinné hádky nesnášela. Koneckonců ať si jede, kam chce. Aspoň bude moci se sestrou spáchat dlouho plánovanou dámskou jízdu.
"Když se chce ženská pohádat, tak se pohádá," uvažoval cestou na nádraží Jára, který přece jen to osudné "chlastat" zaslechl.
"Rok od roku se to horší," slabikoval si do kroku a kanady skoro stejně pěkně vrzaly jako tlačily. V kapse ho hřálo pět stovek a hlavně vědomí, že je může utratit, za co chce, protože je neutratil za to, co měl.
"A to je teprve duben," zastavil se před nádražní budovou a zadíval se na jiřičky hnízdící v obtloustlém D nápisu ČSD. První vlak mířil do hlubokých hvozdů, do krajiny jeho mládí. Jízdenka ho sice vyšla o dost dráž než před dvaceti lety, ale jakousi satisfakcí mu byla sličná spolucestující, která si stejně jako on vybrala kupé v posledním vagónu. Tedy, slečna ukrytá pod nánosem bílého líčidla a dramaticky černých linek by po odmaskování mohla být sličná. Pod dlouhým hábitem, do kterého se oblékla, Jára tušil ladné křivky. Každopádně krk ověšený asi dvěma kilogramy řetízků a řetězů měla bez jediné vrásky. Jára zahanbeně sklopil zrak, protože si uvědomil, že na dívku hledí až příliš dlouho. Ale oči se mu tvrdošíjně vracely k té podivné postavičce, až si uvědomil, že nejen on zírá na dámu, ale i dáma zírá na něj. No jo, dneska už v maskáčích, s teletem na zádech a liščím ocasem na klobouku nikdo ven nejezdí. Mladí jsou samý goretex a flís, takže pořádný tramp už aby se cítil jako exot, filozofoval Jára a snažil se pozorovat krajinu za oknem. Venku ubíhaly kilometry polí. Mrknul na slečnu a zase se potkal se jejím upřeným pohledem. Už to nevydržel:
"Na duben máme hezké počasí, viďte?"
"Bojuješ za Mordreda nebo Aragorna," otázala se dívka a Jára si uvědomil, že i její oči jsou černější než noc.
"Já su Azbest," natáhl k ní přátelsky ruku, protože dvě podivná jména mu připomněla jeho přezdívku z mládí.
"Morena," lehce pokynula hlavou: "Azbest jako nehořlavý? Druhý stupeň nezranitelnosti?", vyzvídala.
"Azbest jako že přežiju všechno," Járovi se ani v nejmenším nechtělo rozebírat s bláznivou ženskou nešťastný nápad s domácí výrobou třaskavin. Tenkrát byl ještě mladý a hloupý. Stejně jako tahle divoženka. Vystoupila díkybohu o zastávku dřív.
Mezitím doma Monika balila cestovní tašku. Sestře se dovolala až na třetí pokus. Věra s dětmi si na víkend v Hostýnkách pronajala chatu, která údajně oplývala naprosto vším kromě telefonního signálu. Stařičká škodovka statečně polykala kilometry a Monika mládla s každou projetou zatáčkou. Na poli cvrlikali skřivani, Monika si prozpěvovala a s požitkem točila volantem doleva, doprava, víceméně podle toho, kudy vedla cesta.
"My čekali jaro a zatím přišel mráz," směle zanotovala, protože se začalo stmívat a hluboké lesy se zdály být mnohem hlubší než před chvílí.
Auto zaškytalo a zastavilo.
"Tak strašlivou zimu nepoznal nikdo z nás," už tišeji dodala řidička a zkontrolovala benzín v nádrži, olej a vodu v chladiči. Vše bylo na svém místě.
"A vánice sílí, v poryvech ledových," už si jen pomyslel Monika, vyzkoušela funkčnost stěračů, světel a brzd. Tím vyčerpala svůj seznam řešitelných závad.
Dle mapy auto stálo deset kilometrů po šedivé lince od nejbližší vesnice, nebo pět kilometrů přes zelený flek od jiné vesnice. Chvíli zkoušela střídavě startovat a vytáčet sestřino telefonní číslo. Obojí bezúspěšně. Padla tma. Co by dělal Jára v téhle situaci? Vlezl by pod auto a nevylezl, dokud by motor nenaskočil, ozvala se moudrost. Tak zrovna. Co by dělal Jára, kdyby auto nemohl opravit? Rozčílil by se, kopnul do toho křápu a šel by hledat automechanika, pravila zkušenost. To už znělo líp. Monika zamkla auto, nakopla si palec o pneumatiku, pod bundu schovala mapu a za svitu displeje mobilu vyrazila do prudké stráně vlevo od silnice. Buď najde signál nebo pomoc.
Azbest Jára se konečně vydrápal do kopce, který na mapě ohodnotil jako pahrbek. Poslední třetinu uvažoval, že nahoře místo vrcholové knihy najde ceduli "Mont Everest 200 m vlevo". K jeho zklamání tam nebyla ani ta vrcholová kniha. Na krajinu se snášel soumrak, lesy šuměly svůj tajný bol a Jára hvízdaje sbíral klestí na oheň.
"Nechť zhynou bídní přisluhovači Aragorna!", ozvalo se za jeho zády, vzápětí mu někdo podrazil nohy a na hlavu mu hodil nějakou hadru. Než stihl vyčerpat svůj arzenál nadávek věkem vytříbený, dívka s chlapcem ho přivázali prádelní šňůrou k buku a po chvíli dohadování mu zacpali ústa šátkem.
"Až skončí bitva Syn Bizona tě odváže," pokynula mu teatrálně rukou čarodějnice Morena se smrkově bílým obličejem. Mladík opírající se o velký dřevěný meč vážně přikývl. Téměř neslyšně zmizeli do mlhy směrem k podivným zvukům, které Jára ještě před chvílí považoval za hluk z vesnice, která se tím směrem dle mapy nacházela. Třeba už je srovnána se zemí, napadlo ho. Obyvatelé neekologicky pálili ve starých kamnech uhlí a PET láhve a tihle militantní ochránci přírody přišli, viděli a odsoudili. Do smrti budeme vysazovat stromky v nehostinných pláních severních Čech, rozvíjel svou teorii Jára a přežvykoval roubík. Než stihl vymyslet, co provedl, že si tyhle bojovníky proti argonu v čele s Morenou poštval proti sobě, šátek povolil. Zhluboka se nadechl a v poslední chvíli se zarazil. Když začnu řvát, přijdou znovu a kdo ví, co by ještě vymysleli. Celá ta situace mu byla nadmíru trapná. Starého vlka dvě štěňata svážou jako nějakou slečinku. Slečinku. Cosi v hlavě se mu rozsvítilo. Nedávno Monice, víceméně z legrace radil, že když ji někdo bude chtít znásilnit, má křičet "hoří" a ne "pomoc".
"Hoří!", neslo se vzápětí nad krajinou. Znovu a znovu.
Po chvíli Jára seznal, že mu selhávají hlasivky. Zajímavé je, že s kamarády vydržíme zpívat až do rána, zauvažoval. Vlastně vždyť je jednou, co člověk křičí, hlavně když křičí.
"Nechci o něm slyšet, nechci nikdy vidět islandskej kraj, mý šedivý vlasy mi z pravdu daj," začal se svou oblíbenou a nikdy nezněla tak procítěně, jako dnes.
Monika si otřela z dlaní cosi lepkavého, co nahmatala na kmeni stromu, na který spadla. Nejméně podesáté odolala pokušení rozsvítit světlo na displeji. S vybitou baterkou by se na kopci ani se signálem nikomu nedovolala. Odhodlaně udělala další krok do černočerné tmy, ve které číhaly černočerné stromy, pařezy a kameny. V duchu si skládala slova, co řekne sestře, až zvedne telefon. Možná by pro ni bylo lepší, kdyby spojení selhalo.
V jednolité tmavé šedi lesa se rozsvítila skvrna nebe. Kdesi v dálce zněl lidský hlas. Kde je hlas, tam je člověk. Kde je člověk, tam je civilizace, Monika nasměrovala kroky trochu více vlevo, odkud slyšela hluk. Za chvíli se octla na mýtině na vrcholu kopce. Na druhé straně mýtiny, u vysokého buku, který se kýčovitě rýsoval na pozadí měsíce, někdo zpíval odrhovačky ze Semaforu.
Drsný kraj plodí drsné muže. Stejně jako jejich dědové do úmoru obdělávají políčka vysoko v horách a ještě si u toho zpívají. Takové chlapi zvládnou všechny nástrahy života včetně porouchaného auta. Monika se rozběhla do vysoké trávy na mýtině. Stébla ji obejmula nohy jako proud řeky. Po pár metrech zakopla o něco měkkého, co kovově zazvonilo. Překvapilo ji to natolik, že neodolala a stiskla pár tlačítek telefonu. V mdlém namodralém světle se jí u nohou rýsoval Járův batoh, vzor tele a o kousek dál pečlivě vycíděný ešus.
Jára už delší dobu slyšel praskání větviček za svými zády. Zaboha se nemohl rozhodnout, jestli má začít řvát o pomoc, nebo raději zmlknout úplně a tak pokračoval v hudební exhibici. Když zachytil blížící se šustění trávy, narostl mu knedlík v krku, takže skoro nemohl dýchat. Náhodný kolemjdoucí uprostřed hostýnských lesů nezněl moc pravděpodobně. Mnohem spíše skončila bitva a šílení ochránci přírody si jdou pro něj.
"Cos provedl?!" zahromoval ženský hlas za jeho zády.
"Pošlapal jsem trávu a chtěl jsem rozdělávat oheň v lese," vypravil přes sevřené hrdlo. Třeba je přiznání polehčující okolnost. Nikdo mu neodpovídal, protože Monika za ním lapala po dechu. Jára kajícně přidal:
"Házel jsem plechovky od sprejů do ohně, ale to už mě vyčítali na úrazovce."
Ženský hlas vybouchl do ohňostroje smíchu. Jára celý zkoprněl, protože takhle šíleně se směje jen jeho žena. Že by ji taky dostali? Zoufale zacloumal rukama v provazech, nejlepší by bylo utéct dřív, než se zblázní, pokud se tak už nestalo.
"Odpouštím ti, když spravíš auto," jala se Monika rozvazovat pouta. Za ty roky manželství dávno pochopila, že lepší než "proč" bývá ptát se "co z toho".
"S prázdným žaludkem se špatně pracuje," nadhodil Jára a třel si ztuhlé klouby.
"V autě mám ještě tu polívku s knedlíčky," svůdně zamrkala Monika, nebo si to alespoň Jára představoval.
Dvě postavy pomalu sestupovaly dolů do údolí. Držely se za ruce, aby jeden druhého mohl zachytit, až zakopne a bude padat.
_______________________________________
Lenka Švehlíková - Gerda
3. místo próza nad 23 let
Trapsavec 2006
Snění
svý sny jsem našel v oblačným reliefu
práskaly bičem v naprostým souznění
tak jako já se neuklání šéfům
občas je vandrem za to odměním
táhneme spolu krajinou třech přání
značkujem ohněm To všechno prokleté
skály nás hladí svou pískovcovou dlaní
být tu či nebýt? (jó pane Hamlete)
Kraji rodí sta nepřebernejch vůní
smečka mejch snů se dala do běhu
asi už brzy bude Novoluní
však jejich tlapky vidím na sněhu
na starým campu se udýchaně skácím
i ty mý sny se cestou zpotily
podivný ptáci se do hnizdiště vrací
a prošlý roky jako by nebyly
______________________________________
Jaromír Hlavatý - Juan
1. místo poezie oldpsavců
Trapsavec 2006
Ceny Anděl 2024 - výsledky 1. ko...
Nezávidím. Slyšel jsem Třešňáka a je to mimo kateg...
Lampa odešel
Mnohokrát jsme na vandru zpívali byl to skvělý kam...
Dost pozdní návrat banjisty Miro...
Spektrum pravidelně slýchám na regionálních akcích...
Dost pozdní návrat banjisty Miro...
Ahoj.kdysi jsem hrval ve skupine Spektrum Horni sl...
Hvězdy jihu 65 - Folk & Country ...
Pro úplnost: První album kapely Spolektiv ...a t...
Zahrada písničkářů 2024 představ...
Moc děkuji za možnost vystoupit na tomhle skvělém ...