FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Mezitím doma Monika balila cestovní tašku. Sestře se dovolala až na třetí pokus. Věra s dětmi si na víkend v Hostýnkách pronajala chatu, která údajně oplývala naprosto vším kromě telefonního signálu. Stařičká škodovka statečně polykala kilometry a Monika mládla s každou projetou zatáčkou. Na poli cvrlikali skřivani, Monika si prozpěvovala a s požitkem točila volantem doleva, doprava, víceméně podle toho, kudy vedla cesta.
"My čekali jaro a zatím přišel mráz," směle zanotovala, protože se začalo stmívat a hluboké lesy se zdály být mnohem hlubší než před chvílí.
Auto zaškytalo a zastavilo.
"Tak strašlivou zimu nepoznal nikdo z nás," už tišeji dodala řidička a zkontrolovala benzín v nádrži, olej a vodu v chladiči. Vše bylo na svém místě.
"A vánice sílí, v poryvech ledových," už si jen pomyslel Monika, vyzkoušela funkčnost stěračů, světel a brzd. Tím vyčerpala svůj seznam řešitelných závad.
Dle mapy auto stálo deset kilometrů po šedivé lince od nejbližší vesnice, nebo pět kilometrů přes zelený flek od jiné vesnice. Chvíli zkoušela střídavě startovat a vytáčet sestřino telefonní číslo. Obojí bezúspěšně. Padla tma. Co by dělal Jára v téhle situaci? Vlezl by pod auto a nevylezl, dokud by motor nenaskočil, ozvala se moudrost. Tak zrovna. Co by dělal Jára, kdyby auto nemohl opravit? Rozčílil by se, kopnul do toho křápu a šel by hledat automechanika, pravila zkušenost. To už znělo líp. Monika zamkla auto, nakopla si palec o pneumatiku, pod bundu schovala mapu a za svitu displeje mobilu vyrazila do prudké stráně vlevo od silnice. Buď najde signál nebo pomoc.

Azbest Jára se konečně vydrápal do kopce, který na mapě ohodnotil jako pahrbek. Poslední třetinu uvažoval, že nahoře místo vrcholové knihy najde ceduli "Mont Everest 200 m vlevo". K jeho zklamání tam nebyla ani ta vrcholová kniha. Na krajinu se snášel soumrak, lesy šuměly svůj tajný bol a Jára hvízdaje sbíral klestí na oheň.
"Nechť zhynou bídní přisluhovači Aragorna!", ozvalo se za jeho zády, vzápětí mu někdo podrazil nohy a na hlavu mu hodil nějakou hadru. Než stihl vyčerpat svůj arzenál nadávek věkem vytříbený, dívka s chlapcem ho přivázali prádelní šňůrou k buku a po chvíli dohadování mu zacpali ústa šátkem.
"Až skončí bitva Syn Bizona tě odváže," pokynula mu teatrálně rukou čarodějnice Morena se smrkově bílým obličejem. Mladík opírající se o velký dřevěný meč vážně přikývl. Téměř neslyšně zmizeli do mlhy směrem k podivným zvukům, které Jára ještě před chvílí považoval za hluk z vesnice, která se tím směrem dle mapy nacházela. Třeba už je srovnána se zemí, napadlo ho. Obyvatelé neekologicky pálili ve starých kamnech uhlí a PET láhve a tihle militantní ochránci přírody přišli, viděli a odsoudili. Do smrti budeme vysazovat stromky v nehostinných pláních severních Čech, rozvíjel svou teorii Jára a přežvykoval roubík. Než stihl vymyslet, co provedl, že si tyhle bojovníky proti argonu v čele s Morenou poštval proti sobě, šátek povolil. Zhluboka se nadechl a v poslední chvíli se zarazil. Když začnu řvát, přijdou znovu a kdo ví, co by ještě vymysleli. Celá ta situace mu byla nadmíru trapná. Starého vlka dvě štěňata svážou jako nějakou slečinku. Slečinku. Cosi v hlavě se mu rozsvítilo. Nedávno Monice, víceméně z legrace radil, že když ji někdo bude chtít znásilnit, má křičet "hoří" a ne "pomoc".
"Hoří!", neslo se vzápětí nad krajinou. Znovu a znovu.
Po chvíli Jára seznal, že mu selhávají hlasivky. Zajímavé je, že s kamarády vydržíme zpívat až do rána, zauvažoval. Vlastně vždyť je jednou, co člověk křičí, hlavně když křičí.
"Nechci o něm slyšet, nechci nikdy vidět islandskej kraj, mý šedivý vlasy mi z pravdu daj," začal se svou oblíbenou a nikdy nezněla tak procítěně, jako dnes.

Monika si otřela z dlaní cosi lepkavého, co nahmatala na kmeni stromu, na který spadla. Nejméně podesáté odolala pokušení rozsvítit světlo na displeji. S vybitou baterkou by se na kopci ani se signálem nikomu nedovolala. Odhodlaně udělala další krok do černočerné tmy, ve které číhaly černočerné stromy, pařezy a kameny. V duchu si skládala slova, co řekne sestře, až zvedne telefon. Možná by pro ni bylo lepší, kdyby spojení selhalo.
V jednolité tmavé šedi lesa se rozsvítila skvrna nebe. Kdesi v dálce zněl lidský hlas. Kde je hlas, tam je člověk. Kde je člověk, tam je civilizace, Monika nasměrovala kroky trochu více vlevo, odkud slyšela hluk. Za chvíli se octla na mýtině na vrcholu kopce. Na druhé straně mýtiny, u vysokého buku, který se kýčovitě rýsoval na pozadí měsíce, někdo zpíval odrhovačky ze Semaforu.
Drsný kraj plodí drsné muže. Stejně jako jejich dědové do úmoru obdělávají políčka vysoko v horách a ještě si u toho zpívají. Takové chlapi zvládnou všechny nástrahy života včetně porouchaného auta. Monika se rozběhla do vysoké trávy na mýtině. Stébla ji obejmula nohy jako proud řeky. Po pár metrech zakopla o něco měkkého, co kovově zazvonilo. Překvapilo ji to natolik, že neodolala a stiskla pár tlačítek telefonu. V mdlém namodralém světle se jí u nohou rýsoval Járův batoh, vzor tele a o kousek dál pečlivě vycíděný ešus.

Jára už delší dobu slyšel praskání větviček za svými zády. Zaboha se nemohl rozhodnout, jestli má začít řvát o pomoc, nebo raději zmlknout úplně a tak pokračoval v hudební exhibici. Když zachytil blížící se šustění trávy, narostl mu knedlík v krku, takže skoro nemohl dýchat. Náhodný kolemjdoucí uprostřed hostýnských lesů nezněl moc pravděpodobně. Mnohem spíše skončila bitva a šílení ochránci přírody si jdou pro něj.
"Cos provedl?!" zahromoval ženský hlas za jeho zády.
"Pošlapal jsem trávu a chtěl jsem rozdělávat oheň v lese," vypravil přes sevřené hrdlo. Třeba je přiznání polehčující okolnost. Nikdo mu neodpovídal, protože Monika za ním lapala po dechu. Jára kajícně přidal:
"Házel jsem plechovky od sprejů do ohně, ale to už mě vyčítali na úrazovce."
Ženský hlas vybouchl do ohňostroje smíchu. Jára celý zkoprněl, protože takhle šíleně se směje jen jeho žena. Že by ji taky dostali? Zoufale zacloumal rukama v provazech, nejlepší by bylo utéct dřív, než se zblázní, pokud se tak už nestalo.
"Odpouštím ti, když spravíš auto," jala se Monika rozvazovat pouta. Za ty roky manželství dávno pochopila, že lepší než "proč" bývá ptát se "co z toho".
"S prázdným žaludkem se špatně pracuje," nadhodil Jára a třel si ztuhlé klouby.
"V autě mám ještě tu polívku s knedlíčky," svůdně zamrkala Monika, nebo si to alespoň Jára představoval.

Dvě postavy pomalu sestupovaly dolů do údolí. Držely se za ruce, aby jeden druhého mohl zachytit, až zakopne a bude padat.

_______________________________________
Lenka Švehlíková - Gerda
3. místo próza nad 23 let
Trapsavec 2006

Snění

svý sny jsem našel v oblačným reliefu

            práskaly bičem v naprostým souznění

tak jako já se neuklání šéfům

            občas je vandrem za to odměním

táhneme spolu krajinou třech přání

            značkujem ohněm To všechno prokleté

skály nás hladí svou pískovcovou dlaní

            být tu či nebýt? (jó pane Hamlete)

Kraji rodí sta nepřebernejch vůní

            smečka mejch snů se dala do běhu

asi už brzy bude Novoluní

            však jejich tlapky vidím na sněhu

na starým campu se udýchaně skácím

            i ty mý sny se cestou zpotily

podivný ptáci se do hnizdiště vrací

            a prošlý roky jako by nebyly

______________________________________
Jaromír Hlavatý - Juan
1. místo poezie oldpsavců
Trapsavec 2006