Hodiny nad dveřma cvakly za deset minut jedenáct a z kouřový clony zaduněl lampasáckej hlas Kulatý báby: "Tak hoši, prachy na dřevo, deme domů!" Přišlo to sakra nevhod - celej večír sme se hádali vo jednu písničku, bzučeli a brumlali jeden přes druhýho tu vopravdu správnou melodii, Pinďus řval "tak děte už sakra do háje, v tom pátým taktu je trárarárá rárá rárára", no bylo to moc pěkný a celá hospoda se náramně bavila - vlastně jako každej čtvrtek od tý doby, co sme se v týhle knajpě slejzali. A zrovna to už začínalo bejt jasný, řvali sme smíchy, protože Pinďus se strašně bodnul a splet si tu písničku s úplně jinou, která je trárará rára?vtom se ozval ten bábinej povel. A tak sme jako každej čtvrtek na poslední chvíli začali dohadovat, kam se jede v sobotu. Jirka unavoval Podkozím (má tam příšernou holku, která ho zatím vždycky viděla jen ve vaťáku a tak si myslí, že je děsnej korba) a zvedla se tradiční bouře protestů, když hodiny popolezly na za pět minut jedenáct a ve dveřích se jako Kozinovej duch zjevil v závoji kouře Nudla.
"Ježíš, Nudlo, co je s tebou?" zajásal Pinďus a táhnul Nudlu ke stolu. "Bábi, eště jedno, jóó," zažadonil k vejčepu a vrh se ke Kozinovýmu duchu. "Nudlo, ty mlezivoute zrádnej, ty si nabalil holku!" Nudla zamžoural a s rozpačitým šklebem začal votírat svejch pět dioptrií.
Nebyl mezi náma už dobrej měsíc a pomaloučku nám začínal scházet. Nudla - to byl takovej osadní ventýlek. Pinďus vo něm říkal, že je svatej muž a všem bylo jasný, že to tak je. Dlouhej, přihrblej, s chomáčkovejma vlasama a věčně zmrzlejma rukama, kterejma furt nervózně kroutil, s trochu smutným úsměvem a modrejma, andělskejma vočima. Slavnej a vobávanej pro svou příšernou nešikovnost, vobě ruce levý - schovávali jsme před ním venku sekery a nože. Ale Nudla nemusel nic dělat. Měl v osadě důležitou a nezastupitelnou funkci: musel bejt, musel bejt mezi náma. Stačilo, když seděl na šutru uprostřed kempu a kreslil do toho svýho uhmatanýho sešejtku a na osadě vládla idyla. Utichaly hádky a nový nezačínaly, byli sme k sobě hodný a milý a zdvořilý a dělali sme si drobný úsluhy. I když jsme ho někdy tejrali a mučinkovali pro ty jeho nešťastný ruce, Nudlovej zářivej pohled svítil nad osadou jako hvězda betlémská - jen drobátko přišedlá?Nikdy to mučinkování taky netrvalo dlouho. A běda cizímu, kterej si třeba chtěl přisadit. Nudla byl náš. Nudla byl prostě svatej člověk.
Když konečně náš světec upravil optiku a pečlivě usadil za uši (což jsme sledovali s požitkem a potěšením), zeptal se přes půllitr: "Kucí, kampak se jede v sobotu?" a zapumpoval vohryzkem.
Ježíš, to se nám ulevilo, Nudla se vrátil, Nudla jede ven, sme zase komplet a v sobotu to bude fajn a veliký. Byli sme v tý chvíli ochotný jet třeba na to Jirkový pitomý Podkozí (nebo Břicho, jak sme tradičně říkali), kdyby si Nudla přál Ale ten nás překvapil z jiný strany: "Halejte se, kucí, už sme ňák dlouho nebyli na Starym?" Řek to úplně tiše a tak ňák schoulenej do sebe, až to bylo divný. Zažasli sme.
"Pojeďte na Starej," žadonil Nudla a my koukali a koumali, proč mu sakra záleží zrovna na tom Starym. Jirka se chtěl pomstít za propadlý Podkozí a ponuře utrousil do ticha: "Ty máš tutově na Chalupách holku a chceš jí tahat na Starej, né?" A chystal se dál bušit do ubohýho světce, ale Anton se zved a přiklep mu řečnidlo. "Vážně, Nudlo, co máš s tím Starym?"
"Já sem tam teď byl třikrát za sebou?vono je to tam teď před jarem děsně pěkný?tak?tak bysme tam mohli zasejc?" soukal ze sebe nejistě Nudla a dělal prstem kroužky v loužičce piva.
Kdyby v tý chvíli někdo škrtnul sirkou, letíme do luftu zvědavostí! Nudla jezdí každou sobotu na Starej! A sám!
Abyste věděli - Starej, to je starodávnej kemp za Rakovníkem, kterýmu sme tak dlouho vymejšleli jméno, až mu zůstalo to na Starym. Měli sme k tomu fleku nad potokem už trochu dědkovskej vztah a znali tam každej šutr. Na Starym sme vlastně začínali - ve vyšívanejch sombrérech a s dřevěnejma koltama, tenkrát, když sem se eště jmenoval Bill a kluci říkali "ty, Míro, vlastně Bille?"Časem sme logicky začali Starej zanedbávat, jezdilo se tam, kde bylo víc živo. Dvakrát třikrát za rok se nám ale začalo stejskat po tichu a bylo jasný, že v sobotu se jede na Starej. Dlouhý léta už sme taky na Starym dělali totem - teda mluvili vo tom, že Starej by si parádní totem zasloužil. Ale znáte to - jednou sme už dokonce šli do lesa pro poleno, ale skončilo to na Chalupách v hospodě.
A na tenhle Starej jezdí Nudla každou sobotu!
Kulatá bába už měla židle na stole, šmejdila kolem s pekelně špinavým hadrem a loupala utahanejma očima. A tak sme se zvedali a bylo jasný, že se v sobotu jede na Starej. A Nudla že má tajnost.
A je sobota, jupí. Nudla se klátí k vagónu na poslední chvíli a drží v ruce podivnej vak, padám do mdlob a Anton jásá "von se nám zbláznil svatej muž" a pod lavicema zabrebenčí dýzlák, modrej pán zavřeští na mrňavej kornet a pustí nás do soboty.
Nudla dopadne na lavici, brčálově zelenej vak s vobludným nápisem BOTAS svírá hubenejma kolenama a už čistí optiku. Pinďus mu klobanovským prstem ťuká do vaku, něco tam plechově chrastí, my ale jako nic neslyšíme a žerem se zvědavostí. Nudla skončil brejlovej obřad, zasvítí andělským pohledem a povídá: "Co si takhlenc drobet zazpívat, abych se vydejchal?" Zadrátovaný bedýnky lezou z vohořelejch futrálů, za chvíli je to naladěný a děsně fajn, lístkoštipec s náma kvílí hroznou fistulí a huláká celej hytlák a venku začínaj pukat pupence, protože zima už to docela zabalila a my jedem na Starej a to je dycky dobrý. Kór na jaře. A s Nudlou.
Černá rána přes voči - to je tunel za poslední vechtrovnou. Chvilka kamarádskýho fackování. A bílá rána přes voči a to je konec tunelu. Uzdy na záda a sme doma.
V Chalupách je mrtvo, lidi sou v polích, "v hospodě šmarjá malujou," pláče Pinďus, a tak rovnou a bez piva to sypem s rozklepaným a podivňáckým Nudlou na špičce, ouvozem kolem seníku a dolů k vodě. Začíná přihořívat a Nudla to natahuje na svejch pavoučích nožičkách až bláto stříká. A sypem to kolem zkroucený sosny Babyjágy, pod smrčkem černaj poslední buchty sněhu, ouvozem rachotí po voblázkovejch schodech potok a na stráni už dělá čočka první suchý fleky. Tohle je teda úplnej konec zimy a my dneska nemůžem vopravdu bejt jinde, než tady. Tyhle smrky tady pamatujem jako úplně mrňavý usmrkaný fakánky. Stojej v řadě a tu díru mezi nima udělal jednou Kloban, když byl ramenatej a dělal na nás síly. Dostal tenkrát pár facek a vypadal blbě, jak tam stál najednou střízlivej s tím mrňavým smrčkem s kořenovejma fousama v ruce.
Dole se Nudla najednou votočí a volá na nás udejchaně "halejte kucí, počkejte tady chvíli jó?na cigáro?kucí prosim vás?Já za chvilku zapískám jó?" a už kmitá za volše na Starej, ta jeho uzda jako matrace se mu hází na vychrtlejch zádech a vobouma rukama drží ten svůj drahocenej pytel.
Tak teda sedíme a koukáme, jak nám povyrostlo mlází a za jak dlouho už nebude z cesty na Starej vidět.
"Co ten Nudla blbne," funí Anton a vyčuhuje nad ouvoz. "Hele, nemá von v tom pytli flašku rumíčka?" teskní Pinďus a dusá klacejčkem fajfku. "To by bodlo, já chci dělat buchtičky se šódó!" blbne Anton a nikdo se ani nesměje. "Depak, žádný sklo, něco plechovýho," zhasínám naděje a házím vajgla do potůčku. Čas se začíná táhnout jako klíh.
"Tak Nudlo, co je sakra, už se stmejvá?!" zařve Pinďus. Ticho.
"Nudlóóóóó," zpíváme sborem. Nic, potok bublá a čočka začíná červenat. Už toho máme dost. Skáčem přes vodu a běžíme loukou, mezi volšema a vratama mezi dvěma šutrama na Starej.
Nudla sedí zkroucenej na kuchyňským kamenu a čistí brejle. Vedle ležej nějaký plechovky vod barev a pár štětců. Koukáme na sebe.
"Teda to byl ale blbej fór, co to mělo bejt, Nudlajz?" Anton si dejchá na studený ruce a slídí po kempu. Nudla čistí brejle, čumí do země a hlavu má sehnutou, jako kdyby dostal pendrekem. Koukám po klukách a vrtím nad tím hlavou. Taky vosadnictvo vrtí hlavama a ťuká si do čela.
"Tak co je, sakra," strčím do svatýho muže a zatřepu mu ramenem. A Nudla konečně zvedá hlavu a teď všichni vyvalíme voči a koukáme na něj.
Nudla brečí. A v tom vytřeštěným tichu svedá svejch sto vosumdesát poctivejch cenťáků a jako přelomenej se táhne k vohništi. Mezi kamenama, který se přes zimu potáhly zelenou plísní, ležej velký čerstvý voharky a my se vlečeme blíž a vidíme v tom vohništi vohořelýho bobra a vohořelou sovu a vohořelej klíč a krásně vyřezávaný konce těch polen, co voheň nestačil sežrat a najednou je všechno jasný, Anton řve "do prdele, která svině sviňácká tohle udělala" a běží do lesa a my vostatní tam nad tím vohništěm stojíme jako volověný a koukáme na ten Nudlovej totem, na kterým si někdo vopek buřty.
Dubnové Notování
Ahoj Jano, jasna vec. Na FB jsme jako Kapela HRST ...
Dubnové Notování
Milá Hrsti, jste na FB? Nenašla jsem vás (na první...
Na Jihočeské Portě zvítězila dvo...
To je nádhera, Žíže gratuluji na dálku. Už jsem mě...
Dubnové Notování
Ahoj :) diky, ze jste byli tak vsimavy :) Nastesti...
Dubnové Notování
Každopádně souhlas. Ale nepodcenoval bych diváky, ...
Duben v táborské Univerzitě
Milý Spolektive, chválím tě, že své koncerty zapis...