29.08.2008 Tajemství zakletého ostrova (Miloslav Nevrlý - Náčelník) |
Povídky | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
STARCŮV DOPIS Jen Hadrář může mít takové známosti, nikdo jiný. Zná všelijaké podivné lidi, ptáčníky, tuláky, blázny a snad i krajánky, chodí li ještě nějací světem, a tak někde našel i svého pomateného geologa. Vlastně, kdo ví, snad ani pomatený není: jen oči mu prý blouznivě svítily, když hovořil o zakletém, strašidelném ostrově, a o svém dávno ztraceném noži. A potom ten dopis! Nikdy bych se neodvážil srovnávat starého, učeného geologa s bláznem, nebýt toho prapodivného dopisu, který nedávno přinesl Hadrář na schůzku s ještě podivnějším vysvětlením. MACSKALYUK Táhneme již několik hodin po zakletém ostrově. Stařec nelhal: tak podivnou krajinu jsme dosud ještě nikdy neviděli. Držíme se při pochodu všichni spolu jako kuřata: zdá se nám, že kdybychom se tady ztratili, tak bychom se už víckrát nesešli. Dokonce i Hadrář ztratil svou obvyklou jistotu. Od té doby, co jsme přešli Slanou řeku a prodrali se zarostlými skalami vzhůru na planinu, jdeme stále se sluncem v zádech a přesto bych přísahal, že stejnou houštinou procházíme již podruhé či potřetí a že týmž závrtem se trmácíme již popáté. Jako na měsíční krajině se před námi objevují ty podivné krátery, jeden za druhým, patnáctý, dvacátý, konce jim není. Obcházíme ty hluboké kruhové díry do země a ztrácíme při tom čas i směr. Jít přímo je mnohem horší: houštiny na dnech závrtů jsou takřka nepropustné. Cítíme, že v tomto kraji by dovedly zmizet beze stopy i jiné věci, než starochova stříbrná dýka. Trpíme velkou žízní, kraj je zde¨cela bezvodý, ale Pulda nedovoluje pít ze železné zásoby: vždyť nikdo z nás neví, kde se skrývá tajemná Kočičí díra s vodou a jak dlouho ji budeme hledat. V žáru slunce je slyšet jenom bzukot hmyzu, jinak je veliké ticho. Brzy bychom již měli vyjít z těch ukrutných křovin: střední a severní část planiny má být holá a pustá. Divoké ptačí třešně, které objevujeme ve spoustách v houštinách, jsou naší spásou. Jejich malé, nesmírně sladké a šťavnaté plody zahánějí žízeň. Nejsme sami, komu krásné stromy slouží: vyletují z pod nich hejna jeřábů. Na padlém kmeni louskají třešňové pecky pestří dlaskové tlustými zobáky. Pod kmenem leží závěje dužin a skořápek, zdá se, že dlaskové jedí jen sladké jádro. Táhneme houštinami dál přímo k severu. 2. srpna Noc byla nádherná a hvězdnatá a spali jsme bez stanů, ale také bez vody. Z houštin jsme vyšli až dnes dopoledne. Před námi se do nedohledna rozevřel kraj bílých útesů, škrapů a závrtů. Šedesát čtverečních kilometrů krasu! I tady jsou desítky, snad stovky okrouhlých závrtů, ale jsou již skoro holé, jen na jejich úbočích dodnes rostou ojedinělé obrovské břízy, jalovce a řídké keře. Jsme ve středu ostrova. Hadrář s Puldou prohlížejí mapu: přes celou planinu se táhne hrozivý nápis BEZ VODY. Ta slova mi připomínají rány na buben ze starcova dopisu. Ostatně, každou další hodinou, strávenou na ostrově, se přesvědčujeme, že jeho dopis nelhal: když včera večer přikládal Pulda na oheň suché větve dřínů, svídy a jalovce, které tu všude rostou, oheň skutečně nádherně voněl! Usínali jsme sice se žízní, ale zato s nadějí, že i Kočičí díru šťastně objevíme. 3. srpna Hadrář vydržel včera obcházet pláně až do večera. Už se ani nepotil, jen obličej měl pokrytý šupinkami soli. Jenže po Kočičí díře jako by se země slehla. Vypadalo to na smrt žízní nebo neslavný konec výpravy. Pulda natrhal všelijaké voňavé rostliny, uvařil z posledních kapek vody čaj, a pak už jsme leželi v houstnoucí tmě před stanem kolem ohně. Nad plání se nesl jen zvláštní hlas nočního hmyzu, který jsme u nás nikdy neslyšeli. Vzpomínali jsme na starého geologa a v míru usnuli. MÍR VELKÉ PLÁNĚ Nemluvíme o tom, ale cítíme to všichni: ticho bílého ostrova a zvláštní mír jeho plání nás pozměňují. Prožíváme nádherné medové dny úplné svobody. Pryč jsou už první dny horečnatého pobíhání po ostrově a hledání neznámých věcí. Teď už jen tiše těkáme po kraji, nad kterým se zastavil lidský čas. Jako dávní lidé jen sbíráme, co nám země poskytuje. Vonné rostliny na čaj. Ořechy. Rozbíjíme kameny tisíce lískových ořechů, kterými je ostrov porostlý. Pulda šmejdí po houbách a připravuje z bedel a žampiónů, kterých je tu všude plno nejlepší jídla, o kterých se mi doma nesnilo. A Hadrář vydrží dlouhé hodiny líčit oka u syslích děr. Chyceným hlodavcům prokáže řádné lovecké pocty a odevzdá je Puldovi. Ze začátku ovšem dalo Hadrářovi práci ho před¨svědčit, že sysli jsou řádným úlovkem a musí být snědeni. Jakmile nedůvěřivý, ale mlsný Pulda ochutnal první sousto, zapomněl na škrkavky, motolice, tasemnice, mor a choleru, který se bál a začal připravovat sysly na mnoho způsobů. Sysli na opeňkách. Sysli se špičkou česnekovou. Pečení sysli s ořechy a pastinákem. S dobromyslí a šalvějí. S kompotem z rozvařených kyselých dřínů a dřišťálů. Většinou k tomu přikusujeme placky: pytel kukuřičné mouky stojí v rohu stanu a jak se prázdní, ukazuje jako nemilosrdné přesýpací hodiny, že brzy už přijde čas zvednout kotvy. Jsme na ostrově osmnáctý den a již se nám zdá divné, že někde mohou být velká hlučná města, auta a domy. Pulda i Hadrář mají už za sebou třídenní osamělé výpravy. Bloudili, každý sám, se zásobou vody ostrovem a hledali starcův poklad, stříbrnou dýku. Ale marně : ostrov své tajemství nevydal a Dřínová propast jako by se v zemi propadla. Místo dýky přinesl Hadrář ze své výpravy neméně tajemné dva plátěné pytlíky. Když otvíral větší z nich, mumlal cosi o starcově dopisu. Pulda se naklonil blíž, ale vyjekl úlekem: z pytlíku se pomalu a důstojně vyplazil na slunce obrovský, metr a půl dlouhý had. Nikdy jsem tak velkého a tak podivně zbarveného hada u nás neviděl. Sunul se přímo na Puldu. Ten jako hypnotizován ustupoval, zakopl o stanový kolík a padl. Vřeštícího, ale pohybu neschopného Puldu had důkladně očichal jazykem a plazil se dál. Brzy zmizel v houští za stanem. Byla to nejedovatá jižní užovka, která žije na stromech. Pulda si uplivl, vstal a než mohl začít nadávat, vsunul Hadrář opatrně ruku do druhého pytlíku. Pulda se odklidil. Hadrář rejdil rukou po pytlíku, tvář se mu náhle zkřivila bolestí, ale vydržel: s kouzelnickou úklonou vytáhl pak zářivě zelenou ještěrku. Byla neuvěřitelně dlouhá a nádherná: měřila čtyřicet centimetrů a měla leskle modrou hlavu a hrdlo. Když ji Hadrář pustil, zmizela bleskurychle v kamení a o Puldu se kupodivu nestarala. Hadrář si ocucával nevýslovně špinavé a zanícené prsty: ještěrka ho zřejmě kousla do staré rány. STŘÍBRNÁ DÝKA A právě kvůli té propasti se chystám na svou poslední velkou cestu. Rána už bývají chladná, kukuřice v pytli ubývá a noci přibývá a podzemní jezírko je už zase znovu plné dešťové vody. Lískové ořechy už dozrály a zdá se, že letos přijde podzim brzy. Zbývá objevit už jen jediné to, co se nepodařilo Puldovi ani Hadrářovi: poslední tajemství ostrova, starcovu stříbrnou dýku. Hodný Pulda se tváří ustaraně, jako když indiánská matka vypravuje nejmladšího syna na nebezpečnou zkoušku odvahy: pečlivě pro mne odměřuje kukuřičnou mouku. Hadrář hledá starcův plán a zdá se, že by šel nejraději se mnou. Plním dvě láhve vodou. Ledabyle si pískám, ale oba na mně asi vidí, že mám strach z houštin, samoty i propastí. Dopisuji deník a za chvilku odejdu. 26. srpna Poslední den na ostrově. Stany jsou stržené, Pulda uklízí tábořiště a za hodinu všichni odcházíme. Vychází bledé slunce. Jsem nesmírně šťasten: když jsem se včera ráno probudil sám uprostřed houštin, nevěřil jsem, že právě já vyplním starcovo přání. Dopil jsem hořký mátový čaj, kterému lístky šanty dodávaly lahodnou citrónovou příchuť, zabalil spací pytel a vydal se zase nazdařbůh křížem krážem ostrovem. Po čtyřech hodinách plahočení, rozedrán od hlohů, šípkových růží a trnek jsem v houštinách narazil na malou světlinu nezvyklého tvaru: palouk připomínal sekeru, jejíž topůrko směřovalo k jihozápadu. Svěží tráva a podletní květy působily podivně uprostřed suchých, vrstvami spadaného listí pokrytých houštin. A tehdy jsem si vzpomněl: na starcově plánu byla přece zakreslena louka podobného tvaru! Rychle jsem vytáhl ten potrhaný papír: opravdu tam byla. Louka, kterou starý geolog marně podruhé hledal a jejíž úzká část i na jeho mapě směřovala k jihozápadu. A Dřínová propast byla zakreslena pouhých sto dvacet kroků odtud přesně východním směrem! Vrhl jsem se s kompasem do houští a počítal horečně kroky. A pak, docela neočekávaně se to stalo. Duch ostrova a štěstí mi tentokrát přáli: nad nevelkým závrtem, zarostlým nejdivočejším houštím, jsem náhle spatřil rudou barvu. To se nad ním skláněly dva obrovské staré dříny a jejich velké, červené plody zářily v slunci! Zpod dřínů, ze zemských hlubin, stoupal chladný, vlhký, plísní vonící vzduch. Vápencové stěny mizely strmě v propasti a kam až jsem mohl dohlédnout, byly porostlé nezvykle svěže a sytě zelenými řasami a mechy. Z vděčnosti jsem klekl na kolena: podařilo se mi to, na co Hadrář ani Pulda nestačili! Zvedl jsem oči a pak jsem Ji spatřil: nad propastí, v kmeni dřínu vězela hluboko zabodnutá čepel staré dýky. Její tmavou dřevěnou rukojetí prokvétaly žilky začernalého stříbrného tepaného kování. Mnoho let asi přešlo nad starým nožem, než ho zase spatřil lidský zrak: strom už obalil ránu závalem a dalo mi velkou práci vytrhnout nůž z tvrdého dřeva. Byl můj! Chtělo se mi zpívat radostí, ale náhle jsem neočekávaně pocítil neznámou tíseň. Jako by sám duch zakletého ostrova měl vystoupit z té černé propasti po mýma nohama. Otočil jsem se a jako by mi země pod nohama hořela, hnán tou nevysvětlitelnou bázní, jsem pospíchal přímo k severu. Šel jsem dlouhé hodiny tam, kam ukazovala střelka kompasu. Houštinám nebylo konce: přísahal bych, že bych už měl být na planině. Nad večerním obzorem se rychle stahovaly tmavé bouřkové mraky. Zdálo se, že ostrov si nemíní nechat vyrvat své tajemství příliš lacino. A právě, když jsem vyšel z houštin na pláň, udeřila bouře plnou silou. Vrhl jsem se k zemi. Něco podobného jsem ještě co živ neviděl: blesky bily do temné pláně, skákaly sem a tam, jeden udeřil vlevo, druhý vzápětí vpravo. Stále blíž ke mně postupovala bouře a nezbývalo, než ležet a věřit, že budu ušetřen. Zahučel vichr a liják, postupující za čelem bouře, mě v několika okamžicích promočil. __________________________________________________ Sdílet na...
Powered by !JoomlaComment 3.26
3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved." |